ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3787.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3787/2020-896
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Žacléři, Boberská 442, proti žalované E. R. , narozené XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 176/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2020, č. j. 20 Co 8/2020-856, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Trutnově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 14 C 176/2013-811, vypořádal zaniklé společné jmění manželů – účastníků řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 20 Co 8/2020-856, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v nákladových výrocích, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podstata věci: Žalobce tvrdil, že vynaložil na společnou nemovitost ze svých výlučných prostředků částku 990 000 Kč; žalovaná nejprve s touto výší vnosu souhlasila, později však souhlas odvolala a uvedla proč. Odvolací soud k tomu uvedl, že účastník může z nesporného tvrzení později učinit tvrzení sporné, musí však vysvětlit důvod této změny. V dané věci žalovaná změnu vysvětlila a obsah spisu jí podle odvolacího soudu dával za pravdu (viz usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 20 Co 258/2017-374, na které v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud odkázal). Proto soudy nevyšly se shodného tvrzení účastníků, ale učinily výši vnosu předmětem dokazování, ve kterém důkazní břemeno leželo na žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to přenesení důkazního břemene na žalovanou v případě, že „účelově odvolá“ dřívější uznání závazku.
Žalobce tvrdí, že soudy obou stupňů měly na žalovanou uznané tvrzení žalobce aplikovat §153a o. s. ř. „o uznání závazku“. Pokud žalovaná před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně „toto tvrzení o uznání závazku změnila“, měla být zatížena důkazním břemenem k prokázání svých nových změněných tvrzení. To se nestalo a řízení tak bylo zatíženo vadou, která má pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Soudy při posouzení důsledků změny procesního vyjádření žalované k výši vnosu žalobce postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního sodu i Nejvyššího soudu.
Soudy neučinily zjištění, že by změna postoje žalované k výši vnosu žalobce byla účelová; naopak odvolací soud se důvodem změny zabýval a konstatoval, že je oprávněná. Již proto je dovolatelem vymezený důvod přípustnosti dovolání, předpokládající „účelovost“ jednání žalované, nevýznamný.
Ve věci nemůže jít „z podstaty“ o uznání dluhu („závazku“) ve smyslu §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (), ostatně dovolatel nic takového ani netvrdí.
Ačkoliv dovolatel takto výslovně důvod přípustnosti neformuluje, z dovolání je zřejmé, že podle jeho názoru měl soud rozhodnout rozsudkem pro uznání (§153a o. s. ř.). Pro takový postup však nebyly splněny podmínky. Judikatura Nejvyššího soudu sice připouští vydání rozsudku pro uznání i v řízení o vypořádání SJM, ale takové uznání se musí vztahovat ke všem položkám navrženým v žalobě k vypořádání a ke způsobu tohoto vypořádání. V řízení o vypořádání společného jmění manželů má být rozhodnuto o všech vypořádávaných položkách společně jediným rozhodnutím, přičemž toto rozhodnutí musí nabýt právní moci pro veškeré vypořádávané položky současně; povaha řízení tak brání tomu, aby ohledně jedné položky bylo ve stejném řízení rozhodnuto žalobou pro uznání a zbytek byl vypořádán jinak. K tomu viz podrobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2103/2016, a další judikaturu tam uvedenou.
Je třeba rozlišovat uznání nároku, který je proti žalovanému uplatňován (§153a odst. 1 o. s. ř.), a shodná skutkové tvrzení účastníků (§120 odst. 3 o. s. ř.); tím, že žalovaná zprvu uznala skutkové tvrzení žalobce, že do společné nemovitosti vložil 990 000 Kč z výlučných prostředků, uznala jen jeho skutkové tvrzení, a na podkladě takového uznání nebylo možno vydat v řízení o vypořádání SJM rozsudek pro uznání.
Podle §120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002 (publikovaného pod č. 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním. Z uvedeného vyplývá, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Údaje účastníků, které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností nebo právní posouzení věci, nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 386/12, se uvádí: „Ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. (nyní §120 odst. 3 o. s. ř.) soudu umožňuje, aby vzal shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění. Jedná se o oprávnění, nikoliv o povinnost soudu, který i tato tvrzení může učinit předmětem dokazování . Institut shodného tvrzení účastníků má podobný účel jako institut dokazování, kterým je zjištění či ověření tvrzených skutečností. Proto by se judikatorní a doktrinální poznatky ohledně dokazování měly přiměřeně použít na shodná tvrzení. Pokud Ústavní soud v minulosti jasně konstatoval, že neprovedení navrhovaného důkazu a jeho následné nedostatečné zdůvodnění je porušením práva na spravedlivý proces [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98 (N 122/15 SbNU 165)], k podobným závěrům je třeba se přichýlit i v případě, kdy soud nevzal v potaz a ani řádně nezdůvodnil, proč nevyšel ze shodného tvrzení účastníků. Jinak řečeno, pokud odvolací soud shodné prohlášení účastníků řízení nezohlednil a ani se ve svém rozsudku s jeho odmítnutím přesvědčivě nevypořádal, zatížil své rozhodnutí vadou, které ve svém důsledku nepřípustným porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny“. K tomu viz též shodně a šířeji Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád (§1až 250l). Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 596).
V dané věci odvolací soud dostatečně zdůvodnil, proč přihlédl k dodatečnému odvolání souhlasu žalované s tvrzením žalobce, a to v usnesení ze dne 30. 11. 2017, č. j. 20 Co 258/2017-374, které bylo účastníkům doručeno a na jehož obsah se odkazuje; žalovaná vysvětlila, proč vnos žalobce nemohl být učiněn v jím tvrzené výši, a odvolací soud toto tvrzení shledal relevantním. Výše vnosu žalobce tak musela být předmětem dalšího dokazování, ve kterém v souladu s tradičním pojetím důkazního břemene leželo důkazní břemeno ohledně výše vnosu žalobce na něm (viz např. konstantní judikaturou přijaté pravidlo uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, podle kterého důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu