ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.549.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 549/2021-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Bytového družstva Libeň č. p. 1056, IČO 01526189, se sídlem v Praze 8, náměstí Dr. Václava Holého 1056/15, b) Společenství vlastníků Libeň č. p. 1056, IČO 06021158, se sídlem v Praze 8, náměstí Dr. Václava Holého 1056/15, zastoupených Mgr. Šárkou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Poupětova 34/16, proti žalované Městské části Praha 8 , IČO 00063797, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 1/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 55 Co 238/2020-249, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 částečným rozsudkem ze dne 9. 6. 2020 zamítl „žalobu na určení neplatnosti článku 12 Kupní smlouvy a Smlouvy o zřízení věcného břemene evidenční číslo smlouvy 2013/0174/MO.DEP uzavřené mezi žalobcem jako kupujícím a zároveň povinným z věcného břemene a žalovanou jako prodávajícím a zároveň oprávněnou z věcného břemene ze dne 8. 11. 2013 s právními účinky vkladu ke dni 31. 12. 2013“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 55 Co 238/2020-249, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítají, že hodnocení platnosti shora označené smlouvy odvolacím soudem je nesprávné. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci nevymezují řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, který se uplatní i ve vztahu k námitce porušení základních práv a svobod. V nálezech ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud zaujal právní názor, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem, neboli samotné uplatnění námitky porušení základních práv a svobod neznamená, že by v takovém případě bylo dovolání projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobci tomuto požadavku nedostáli.
Pouhá polemika dovolatelů s právním posouzením věci s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Žalobci pouze polemizují s právním posouzením provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení mělo být jiné. Žalobci však neformulují žádnou právní otázku ve spojení s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání. V takovém případě nevymezují řádně, v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, podle kterého „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 4. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu