ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.583.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 583/2021-613
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené kolizním opatrovníkem S. B., advokátem se sídlem v XY, proti žalovaným 1) V. K. , bytem XY, 2) M. K. , bytem XY, 3) P. K. , bytem XY, 4) PONTIS Šumperk o.p.s. , identifikační číslo osoby 25843907, se sídlem v Šumperku, Gen. Svobody 2800/68, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, 5) M. Š. , bytem XY, 6) M. K. , narozenému XY, bytem XY, 7) J. K. , narozenému XY, bytem XY a 8) P. H. , bytem XY, o nejasné podání, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 5 C 198/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 6. 2020 č. j. 75 Co 177/2020-363, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 4. 2020, č. j. 9 C 68/2019-319, podání žalobkyně ze dne 14. 3. 2019, doplněné podáním ze dne 31. 1. 2020, a podáním ze dne 9. 3. 2020, odmítl podle §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť žalobkyně neodstranila jeho vady ve stanovené lhůtě. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně byla usnesením ze dne 2. 1. 2020, č. j. 9 C 68/2019-123, vyzvána k doplnění zcela nekonkrétní žaloby. Žalobkyně doplnila žalobu podáním ze dne 21. 1. 2020. Usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 9 C 68/2019-236, byla žalobkyně opětovně vyzvána k doplnění žaloby, která i navzdory původnímu doplnění byla stále nesrozumitelná a neprojednatelná. Žalobkyně zaslala další doplnění podání ze dne 9. 3. 2020; ani tímto doplněním však nevyhověla požadavkům výzvy, a proto soud prvního stupně žalobu odmítl.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 6. 2020, č. j. 75 Co 177/2020-363, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že žalobkyně doplňujícími podáními původní žalobu rozšířila, nicméně v žádném ze svých podání neuvedla konkrétní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly jak její vlastnictví dotčených nemovitých věcí, tak i nárok na vyklizení bytů. Ohledně peněžitých částek soud uvedl, že nejsou uvedeny v konkrétní výši; žalobkyně nově požadovala i zákonný úrok z prodlení, který blíže nespecifikovala. Veškerá skutková tvrzení žalobkyně jsou obecná. Žalobkyně v podání řádně nevymezila ani žalobní petit, ani nevylíčila určitě a úplně rozhodné skutečnosti. Podání žalobkyně zhodnotil soud jako neprojednatelné, neboť nebylo zřejmé, o čem a na jakém skutkovém základě má soud jednat a rozhodnout; v dalším odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2809/2007. Uzavřel, že okresní soud postupoval správně, když žalobu odmítl.
Proti rozhodnutí podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. Podle jejího tvrzení rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, event. která má být dovolacím soudem posouzena jinak (odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe). Dále vymezuje přípustnost tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo má být tato otázka posouzena dovolacím soudem jinak. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle dovolatelky se odvolací soud ve svém rozhodnutí dopustil závažných právních vad a bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Dovolatelka vyhověla již výzvám soudu prvního stupně, kdy specifikovala jednotlivé žalobní petity a uvedla i důkazní návrhy. Soud prvního stupně dvakrát obecně vyzval dovolatelku k doplnění žaloby bez toho, aby konkrétně uvedl, co je třeba doplnit a jak tuto opravu nebo doplnění provést; k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 792/2005, se kterým má být postup odvolacího soudu v rozporu. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.
Dovolatelka uvádí, že vymezené otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak; tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje. V§237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona – „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatelka dále tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, aniž by tuto otázku nějak konkretizovala.
Z obsahu dovolání se podává nesouhlas dovolatelky s obsahem výzev soudu prvního stupně, neboť se domnívá, že výzvy nebyly konkrétní, a soud prvního stupně tak nedostatečně specifikoval, jak má žalobkyně své podání doplnit. Jediným uplatněným a relevantním důvodem přípustnosti dovolání je tak odkaz na údajný rozpor napadeného usnesení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 792/2005, spočívající v tom, že soud žalobu odmítl přesto, že žalobkyně nebyla dostatečně poučena o tom, jak vadné podání opravit.
V uvedené věci šlo však o zcela jiný případ; dovolací soud zde uvedl: „Údaj o tom, v čem spočívá vada účastníkova podání a jak je třeba tuto opravu nebo doplnění provést, výzva neobsahuje. Požadavek zákona na tyto náležitosti výzvy především nesplňuje výroková část výzvy obsahující toliko výčet paragrafů, ‚v jejichž smyslu’ má být „oprava – doplnění“ provedena (§42 odst. 4, §79 odst. 1 o. s. ř., za použití §23 odst. 1 ZKV), aniž by bylo zřejmé, které z údajů vymezujících náležitosti podání a žaloby podání žalobkyně podle názoru soudu postrádá a v čem (o jaký údaj konkrétně) má být žalobkynino podání doplněno. Stejně bezobsažné je v dotčeném směru i výše reprodukované odůvodnění výzvy. V závěru odůvodnění výzvy soud konstatuje, že na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že podání žalobkyně není žalobou ve smyslu §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., za použití §23 odst. 2 ZKV, a proto žalobkyni vyzývá, aby své podání opravila a tudíž řádně doplnila o výše citované náležitosti. V odůvodnění ovšem kromě citace §42 odst. 4 o. s. ř., §79 odst. 1 o. s. ř. a §23 odst. 2 ZKV konkrétní údaj o tom, které z náležitostí obsažených v těchto ustanoveních podání žalobkyně postrádá, stejně jako poučení o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění tohoto podání provést (nechybí v této větě sloveso ?).“
V nyní projednávané věci takto nekonkrétní poučení ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. podáno nebylo. Soud prvního stupně v usnesení ze dne 2. 1. 2019, č. j. 9 C 68/2019-123, vyzval žalobkyni k doplnění podání, neboť „neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů k prokázání těchto skutečností – není zřejmé, co konkrétně a na základě jakých rozhodujících skutečností po jednotlivých žalovaných žalobkyně požaduje, ani zda se její žalobní požadavky váží k celému domu v XY nebo jen k určitému bytu, a to kterému“ a poučil ji o následcích, pokud nebude podání doplněno. Nešlo tedy jen o výzvu k tomu, aby žalobkyně odstranila vady podání s odkazem na §42 odst. 4 o. s. ř., případně na další ustanovení, ale soud prvního stupně poskytl žalobkyni konkrétnější poučení.
Dovolatelka patrně spatřuje rozpor se zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu, pokud se v něm uvádí: „Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že výzva k odstranění vad podání musí obsahovat i údaje o tom, v čem je podání nesprávné nebo neúplné (terminologií stávajícího znění §43 o. s. ř., v čem je podání neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité) a poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést“.
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. soud účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Jde o obecně formulované pravidlo, obsah poučení záleží na okolnostech projednávané věci; zákon tak ponechává rozsah a obsah poučení na úvaze soudu, která nesmí být zjevně nepřiměřená. Také posouzení otázky, jaké poučení poskytnutí soudem je dostatečně konkrétní, provedené v dovolacím řízení, záleží vždy na konkrétní věci.
Žalobkyně, zastoupená kolizním opatrovníkem – advokátem, podala žalobu proti osmi osobám; šlo o objektivní kumulaci, tedy o samostatné žaloby požadující určení vlastnictví, vyklizení bytu a náhradu škody. Soud prvního stupně v usnesení ze dne 2. 1. 2019, č. j. 9 C 68/2019-123, vyzval žalobkyni k doplnění podání, neboť „neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů k prokázání těchto skutečností – není zřejmé, co konkrétně a na základě jakých rozhodujících skutečností po jednotlivých žalovaných žalobkyně požaduje, ani zda se její žalobní požadavky váží k celému domu v XY nebo jen k určitému bytu, a to kterému“ a poučil ji o následcích, pokud nebude podání doplněno. Na to reagovala žalobkyně, zastoupená kolizním opatrovníkem – advokátem, podáním ze dne 21. 1. 2020 tak, že sice roztřídila žalobu podle osob žalovaných, její žalobní tvrzení však stále zůstala nekonkrétní; na některých místech se sice o konkretizaci pokusila (viz body 5, 8, 9 a násl.), opět však jen naprosto obecně, a ani z doplnění žaloby není zřejmé, na jakém skutkovém základě se domáhá požadovaných plnění. V další výzvě k odstranění vad ze dne 11. 2. 2020 (č. l. 236) soud vyzval žalobkyni, aby vady žaloby uvedené ve výroku I. tohoto usnesení odstranila, aby pro každý z žalobních návrhů zvlášť nejprve vylíčila rozhodující skutečnosti, označila důkazy k prokázání svých tvrzení a uvedla, čeho se v každém jednotlivém případě domáhá a k tomu žalobkyni stanovil lhůtu. Tyto vady však nebyly dostatečně odstraněny.
Žaloba je i po doplnění nadále natolik nekonkrétní, že žalovaným neumožnuje se k žalobním tvrzením jednoznačně vyjádřit. Důkazy k takto neurčitým tvrzením nabídla žalobkyně souhrnně pod bodem 17, aniž by specifikovala, co jimi má být prokázáno a ke kterým osobám se vztahují. V dovolání tvrdí, že podání náležitě doplnila, avšak jako příklady uvádí, že pokud jde o určení vlastnického práva, „došlo k neoprávněnému převodu nemovitostí žalobkyně na město Šumperk“; neuvádí však, na základě jaké skutečnosti vlastnictví nabyla a kdo je – jako její vlastnictví – na město převedl; nekonkretizuje právní jednání, na jehož základě mělo k převodu dojít. Když tvrdí, že došlo k „rozprodávání dalším subjektům a devastaci zařízení a vybavení bytu“, a žádá náhradu škody, nespecifikuje výši škody, resp. o co tuto výši opírá.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně je omezena ve svéprávnosti, jednal za ni kolizní opatrovník – advokát, jehož jednání se přičítá přímo žalobkyni; jemu tedy bylo poučení adresováno. Dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že koliznímu opatrovníkovi jako právnímu profesionálovi (k tomu srov. §5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) bylo zřejmé, co po něm soud požaduje, pokud uvedl, že je třeba doplnit podání o „vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů k prokázání těchto skutečností
– není zřejmé, co konkrétně a na základě jakých rozhodujících skutečností po jednotlivých žalovaných žalobkyně požaduje“. Poučení podle §43 odst. 1 o. s. ř. nemá nahrazovat procesní aktivitu žalobce tím, že by soud podal natolik konkrétní poučení, že by do značné míry sám nepřímo formuloval žalobu, a to zejména v případě, že podání naprosto nevyhovuje zákonným požadavkům.
K tomu přistupuje skutečnost, že soud prvního stupně dal žalobkyni, zastoupené kolizním opatrovníkem – advokátem, prostor ke konkretizaci svých žalobních tvrzení, a to hned dvakrát (výzvami ze dne 2. 1. 2019 a 11. 2. 2020). Ačkoliv druhá výzva soudu prvního stupně nebyla konkrétnější, nelze soudu vyčítat takový postup, neboť na základě takto vymezených žalobních tvrzení, ve kterých chybí byť i jen základní skutkové okolnosti, nelze ve věci postupovat jinak než výzvami obecnějšího charakteru; poučení nemůže být natolik konkrétní ve vztahu k uplatněným tvrzením, že by jím soud vlastně za žalobkyni formuloval žalobu. Navíc druhá výzva byla z hlediska §43 odst. 1 o. s. ř. již nadbytečná, žalobu bylo možno odmítnout už na základě první výzvy. Nutno dodat, že doplnění žaloby, učiněné kolizním opatrovníkem, na č. l. 144-145, na základě první výzvy soudu prvního stupně, se v podstatě skládá z žalobních petitů s obecným a zcela nedostatečným odůvodněním, proč je žaloba podávána vůči tomu kterému žalovanému; to vše bez doplnění základních skutkových tvrzení a diferenciace a specifikace důkazních návrhů.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla poučena o následcích nesplnění výzvy a výzvám nevyhověla, nižší soudy správně rozhodly o odmítnutí jejího podání; tento postup nebyl v rozporu s dovolatelkou uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Na základě toho Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu