ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.792.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 792/2021-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) E. H. , narozené XY, a b) M. H. , narozeného XY, oba bytem v XY, zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti žalované L. D. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, o povolení služebnosti cesty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 45/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2020, č. j. 19 Co 138/2020-278, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalované JUDr. Ilony Chladové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 30 C 45/2018-257, zamítl žalobu na povolení služebnosti cesty přes pozemek par. č. XY, v obci XY, zapsaný na LV XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, ve prospěch pozemků par. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p. (garáž), par. č. XY a par. č. XY, vše zapsáno na LV XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 19 Co 138/2020-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Soudy zamítly žalobu na povolení nezbytné cesty ke garáži (jako součásti pozemku) ze dvou důvodů; jednak proto, že škoda na nemovité věci souseda by převýšila zřejmě výhodu nezbytné cesty [§1032 odst. 1 písm. a) o. z.], a dále proto, že žalobci si nedostatek přístupu zavinili z hrubé nedbalosti [§1032 odst. 1 písm. b) o. z.]; každý z těchto důvodů by postačil sám o sobě k zamítnutí žaloby.
K prvním z uvedených důvodů [§1032 odst. 1 písm. a) o. z.] soud prvního stupně poznamenal, že při povolování nezbytné cesty musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. „Už tato podmínka je zde obtížně naplnitelná. Jediná možná přístupová cesta dle geometrického plánu a nakonec i dle provedeného místního šetření vede tak, že dělí pozemek žalované zhruba v jedné třetině od její horní části a jiný způsob není možný. Činí tedy horní část pozemku žalované výrazně hůře využitelnou. Pokud zde žalovaná chce mít volně puštěné psy, i toto je dalším omezením jejího vlastnického práva. Dále zde žalovaná pronajímá parkovací místa, avšak i skutečnost, že by zde musel zůstat trvalý volný průjezd pro žalobce, je sama o sobě značným znevýhodněním, tedy omezením vlastnického práva žalované, když se nejedná o tak velký pozemek, že by tato průjezdná plocha byla zanedbatelná a to zejména s ohledem na místo, kudy prochází (nejedná se o okrajovou část pozemku). Podle soudu tak už tímto převyšuje škoda na nemovité věci souseda (když tuto soud zkoumal s ohledem na zásadu proporcionality) zřejmě výhodu nezbytné cesty, neboť jak již bylo uvedeno, pro žalobce neznamená neexistence příjezdové cesty nemožnost uvedenou stavbu užívat vůbec. Naopak sami žalobci přistavěli část do L jako zahradní domek a takto lze využít celou nemovitost. Pokud poukazují na nedostatečná parkovací místa, hned naproti výjezdu z pozemku p. č. XY je parkoviště, další se nachází nedaleko (uvedené si soud ověřil při místním šetření).“ Odvolací soud pak uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že škoda na nemovité věci žalované by zřejmě převýšila výhodu nezbytné cesty, neboť část pozemku žalované, oddělená příjezdovou cestou žalobců, by představovala pro žalovanou poměrně nevyužitelnou část pozemku v rozsahu přibližně 1/3 pozemku, přičemž se nejedná o jeho okrajovou část. Garáž nyní používají žalobci pro uskladnění svých věcí, nikoli pro parkování auta.
V této části je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Pokud pak dovolatelé kladou konkrétní otázky, je třeba připomenout, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Judikatura dovolacího soudu vychází z následujících hledisek:
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Přesto, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, formuluje podmínky pro povolení nezbytné cesty podrobněji než zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pokud jde o poměření újmy hrozící stranám v případě povolení či nepovolení této cesty, obsah norem (tj. pravidel chování plynoucích ze zákonných ustanovení) dopadajících na posouzení věci, se podle obou zákoníků zásadně neliší a dosavadní judikatura je stále použitelná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016). Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, což je vyjádřeno v §1029 odst. 2 o. z. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka zatěžovaného pozemku našel před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře dovolacího soudu. Tato judikatura je přiměřeně použitelná i při rozhodování o povolení služebnosti nezbytné cesty v poměrech §1029 odst. 1 a 2 o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).
Konstantní judikatura přistupuje k restriktivnímu výkladu podmínek pro povolení nezbytné cesty, umožňujícímu jen výjimečně zásah do práva vlastnického, které je základním právem (viz čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 921/2010).
„Škodou“ ve smyslu §1032 odst. 1 písm. a) o. z. je újma způsobená žalovanému vlastníkovi pozemku v důsledku povolení nezbytné cesty; nemusí jít nutně o újmu majetkovou, i když většinou se způsobená újma nějak projeví na obvyklé ceně zatíženého pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018). Tato újma, která je dána již samotným nuceným omezením vlastnického práva, může spočívat např. ve zhoršení pohody bydlení či užívání pozemku k rekreaci, zahrádkaření či k zemědělskému využití, k podnikání apod. Je třeba přihlížet i k dalším případným omezením, a to i takovým, která lze finančně vyčíslit jen obtížně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014).
V usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, Nejvyšší soud uvedl: Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009)]. Újmu, způsobenou vlastníkovi zatěžované nemovité věci, je třeba porovnat s „výhodou nezbytné cesty“. Tuto „výhodu“ je třeba posuzovat z hlediska toho, zda je nezbytná cesta nutná k řádnému hospodaření či jinému řádnému užívání nemovité věci žalobce, nebo zda tuto věc lze dostačujícím způsobem užívat i bez této cesty. Protože povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka zatěžovaného pozemku, je na místě spíše restriktivní výklad podmínek pro povolení nezbytné cesty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 921/2010).
Ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, se dále uvádí: „Právo nezbytné cesty lze zřídit (povolit) jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti. To ostatně vyjadřuje i nový občanský zákoník; podle §1029 odst. 1 a 2 o. z. lze povolit nezbytnou cestu jen v případě, že nemovitost nelze řádně užívat či na ni řádně hospodařit pro nedostatek spojení s veřejnou cestou. V dané věci je přístup k rodinným domům zajištěn, jsou řádně užívány k účelu, ke kterému byly postaveny. Jde tu jen o užívání části domu - garáže, ke které není jiný příjezd, než přes pozemek žalovaných. Nejde tedy o to, že by garáže v domě nebylo možno užívat vůbec, bez povolení nezbytné cesty je nelze užívat ke garážování vozidel. Na jedné straně tak stojí - nepochybně legitimní - zájem žalobce na garážování vozidel, na straně druhé zájem žalovaných na nerušeném užívání jejich pozemku a na ochraně vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Lze shrnout, že chce-li žadatel o povolení nezbytné cesty užívat pozemek v cizím vlastnictví proti vůli jeho vlastníka, musí mít k takové žádosti velmi vážné důvody; zpravidla půjde o to, že bez povolení nezbytné cesty nebude moci užívat svou nemovitost vůbec, anebo s takovým omezením, které po něm nelze spravedlivě žádat.
V dané věci soudy vyšly z toho, že žalobci mohou užívat – a také užívají – garáž ke skladování věcí, mají k ní zajištěn přístup (nikoliv příjezd) z veřejné cesty přes jiné pozemky a k parkování mohou využít veřejná parkoviště v blízkosti; nebylo zjištěno ani tvrzeno jiné omezení užívání pozemku, jehož je garáž součástí. Žalobci tedy mohou pozemek, jehož součástí je garáž, užívat, byť nejde o užívání zcela komfortní. Při porovnání legitimních zájmů účastníků, tedy soukromého zájmu žalobců na příjezdu ke garáži a zájmu žalované na ochraně a „neomezenosti“ jejího vlastnického práva, garantovaného čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je třeba v této věci dát přednost právu žalované. Úvaha odvolacího soudu o tom, že škoda na nemovité věci souseda převýší zřejmě výhodu nezbytné cesty [§1032 odst. 1 písm. b) o. z.], tak není zjevně nepřiměřená.
Uvedené platí bez ohledu na to, zda je přiléhavá, resp. řádně odůvodněná, úvaha o tom, že nezbytná cesta by žalované komplikovala pouštění psů na pozemek, resp. Že by komplikovala parkování; závěr o nerovnováze jinak legitimních zájmů účastníků, a tudíž i o tom, že újma žalované je vyšší než výhoda nezbytné cesty, obstojí i bez těchto argumentů.
Dovolatelé uvádějí, že jsou „dány důvody přípustnosti dovolání spočívající v řešení otázky hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak než např. v usnesení dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 ze dne 7. 7. 2016. Jak zde dovolací uvedl, byť §1029 odst. 2 věta druhá o. z. skutečně předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako služebnost, judikatura dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014) dovodila, že nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že pokud by však byl dlouhodobě soudy prosazován tento právní závěr, rozhodovací činnost soudů by zcela jednoznačně byla naváděna k závěrům o nemožnosti povolit nezbytnou cestu jako právo obligační. Úvahou, že je v zásadě vhodné, aby nezbytná cesta nesvědčila pouze vlastníku nemovitosti a mohla přejít i na právního nástupce oprávněné osoby, je popírán úmysl zákonodárce spočívající v možnosti zřídit právo cesty i jiným způsobem než jako služebnost“.
K tomu dovolací soud uvádí: Nezbytnou cestu nelze povolit, jsou-li ve věci dány skutečnosti povolení vylučující (§1032 o. z.), a to bez ohledu na to, zda má být povolena jako závazek či jako služebnost. Protože v této věci jsou dány skutečnosti uvedené v §1032 odst. 1 písm. a) o. z., nelze cestu povolit, a rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce nespočívá. Proto její řešení nemůže založit přípustnost dovolání.
Nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí, že dovolatelé se snad domnívají, že pokud by bylo právo cesty povoleno jako osobní právo žalobců a osobní závazek žalované, pak by se snížila disproporce mezi výhodou nezbytné cesty a omezením vlastnického práva žalované. Tak tomu zjevně není. Pokud by soud takový závazek zřídil, musel by v rámci řešení předběžné otázky konstatovat, že jsou splněny podmínky pro povolení cesty, toto řešení se však týká jen účastníků řízení. Každá změna vlastnického práva k nemovitostem účastníků by pak vyžadovala soudní spor o nezbytnou cestu; jiným řešením by bylo, kdyby nástupci žalované při vědomí podmínek pro povolení nezbytné cesty průjezd umožnili. Ani jeden z těchto případů by nepoměr mezi nezbytnou cestou a omezením vlastníka pozemku oproti služebnosti zásadně neovlivnil. Buď by vlastník pozemku („soused“) byl vystaven riziku opětovných soudních sporů, anebo by musel vyjít z toho, že, chce-li se sporům vyhnout, musí průjezd trpět. I když by taková závada nebyla zapsána v katastru nemovitostí (a zapsána by být mohla), v případě převodu pozemku by žalovaná na ni musela nabyvatele při uplatnění principu poctivosti ve smyslu §6 o. z. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015) upozornit. I zatížení jejího pozemku obligačním právem nezbytné cesty by tak představovalo vážné omezení jejího vlastnického práva. Ostatně důvody, pro které soudy nezbytnou cestu nepovolily, nejsou závislé na podobě požadovaného práva.
I kdyby tak rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce spočívalo, dovolací soud nevidí důvod pro to, aby nadále nevycházel ze závěru, že nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena; nakonec jde o jistotu žalovaného. Zřízení nezbytné cesty ve formě nájmu je obecně možné; podle §2203 o. z. lze nájem zapsat do katastru nemovitostí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014). Z uvedeného se podává, že zřízení nezbytné cesty formou osobního závazku není vyloučeno, musí však pro ně být zvláštní důvody.
Protože závěr o tom, že v dané věci brání povolení nezbytné cesty to, že „že škoda na nemovité věci souseda by převýšila zřejmě výhodu nezbytné cesty“, je rozhodnutí věcně správné, a to i v případě, že by snad úvaha soudů o tom, že žalobci si nedostatek přístupu zavinili z hrubé nedbalosti, nebyla správná; proto se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie touto otázkou nezabýval.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu