ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.107.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 107/2020-236
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně PUMPA, a. s., se sídlem v Brně, U Svitavy 54/1, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 25518399, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalované XY , identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o zaplacení částky 645 394 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 59 C 79/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 6. 6. 2019, č. j. 35 Co 101/2018-208, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
6. 6. 2019, č. j. 35 Co 101/2018-208, se v té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 4. 2018, č. j. 59 C 79/2017-176, v části zamítavého výroku o věci co do částky 365 436 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 4. 2018, č. j. 59 C 79/2017-176, v části zamítavého výroku o věci samé co do částky 365 436 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují , a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 645 394 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. 3. 2016 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody. V průběhu řízení vzala žalobu co do částky 5 004 Kč zpět.
2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 59 C 79/2017-176, řízení co do částky 5 004 Kč s úrokem z prodlení zastavil, žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že:
E-mailem ze dne 7. 4. 2015 žalovaná (jako prodávající) akceptovala objednávku žalobkyně (jako kupující), jejímž předmětem byla dodávka trubek za kupní cenu ve výši 3 314 600 Kč bez DPH. Šlo o trubky HDPE PE 100 o rozměru 400 x 36,3 mm v množství 900 m za cenu 1 684 Kč/m, rozměru 315 x 28,6 v množství 1 400 m za cenu 1 051 Kč/m a rozměru 225 x 20,5 v množství 600 m za cenu 546 Kč/m. Dle akceptované objednávky měly být trubky dodány na adresu Severočeské doly, a. s., Doly Nástup Tušimice, dne 24. 4. 2015, ve skutečnosti však byl termín dodání sjednán k 5. 5. 2015.
Žalobkyně trubky u žalované objednala právě proto, že je sama měla dodat společnosti Severočeské doly a.s., a to do 5. 5. 2015.
Dne 7. 4. 2015 objednala žalovaná za účelem splnění kupní smlouvy dodávku trubek u německého subdodavatele.
E-mailem ze dne 14. 4. 2015 žalovaná žalobkyni informovala, že v současné době je v celé Evropě výrazný nedostatek suroviny granulátu PE a PP, z níž se objednané trubky vyrábí. Důsledkem je prodloužení dodacích termínů a zvýšení ceny granulátu a tedy i zdražení potrubních systémů. Nabídla žalobkyni, že namísto granulátu PE 100 by byl užit PE 80, přičemž by mohla být dodána jen část sjednaného plnění.
E-mailem ze dne 14. 4. 2015 se žalobkyně dotázala žalované na rozdíl mezi trubkami PE 80 a PE 100. Žalovaná žalobkyni e-mailem ze dne 15. 4. 2015 sdělila, že pokud bude souhlasit s PE 80, může do 5. 5. 2015 dodat trubky o rozměrech 315 x 28,6 mm v délce 1 400 m. Zbytek nejpozději do 15. 6. 2015 s tím, že tento termín je krajní.
E-mailem ze dne 20. 4. 2015 žalovaná žalobkyni oznámila, že všechny trubky je schopna vyrobit z granulátu PE 100 s tím, že termín dodání trubek o rozměrech 315 x 28,6 mm v délce 1 400 m bude do 5. 5. 2015 při ceně 1 051 Kč/m, zbývající části v průběhu května 2015, trubky 400 x 36,3 mm za cenu 2 189 Kč/m a trubky 225 x 20,5 mm za cenu 709,80 Kč/m. Současně žádala žalobkyni, aby se do 21. 4. 2015 vyjádřila, zda mohou trubky délky 315 mm začít vyrábět. Žalobkyně nezareagovala.
Dopisem ze dne 23. 4. 2015 žalovaná informovala své obchodní partnery o zrušení platnosti všech ceníků a nabídek potrubí.
E-mailem ze dne 24. 4. 2015 žalobkyně žalované sdělila, že „na základě jednání pana M. prosí o storno objednávky č. 5111001003 ze dne 7. 4. 2015, důvod zrušení – nedodržení avizovaného termínu dodání a ceny, zároveň prosí o potvrzení storna e-mailem.“
V evidenci žalované byla objednávka zaměstnankyní žalobkyně přeškrtnuta, avšak vyrozuměna žalobkyně nebyla.
Dne 23. 4. 2015 byla žalobkyni doručena nabídka třetím subjektem na dodání všech trubek, které měla žalobkyni dodat žalovaná.
Žalobkyně objednávkou ze dne 24. 4. 2015 opatřila totéž plnění (s odchylkou 4 m) u třetího subjektu s termínem dodání do 5. 5. 2015, za což zaplatila celkem 3 959 993,88 Kč bez DPH. Trubky byly postupně dodány ve dnech 5. 5., 7. 5., 21. 5., 22. 5., 25. 5. a 10. 6. 2015.
Výzvou doručenou žalované dne 17. 12. 2015 žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 645 394 Kč představující rozdíl mezi cenou sjednanou v původní smlouvě (tj. mezi žalobkyní a žalovanou) a v náhradní smlouvě (tj. mezi žalobkyní a třetím subjektem).
V dopise ze dne 18. 12. 2015, v němž žalovaná odmítá nárok žalobkyně, se mimo jiné uvádí, že objednávka byla p. H. dne 24. 4. 2015 stornována.
V dubnu 2015 nastala mezi žalovanou a žalobkyní obdobná situace, kdy došlo k navýšení ceny části granulátu a žalobkyně takto navýšenou cenu akceptovala.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zániku právního poměru založeného kupní smlouvou, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dle §2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový občanský zákoník“ či „o. z.“), došlo dohodou stran. Usoudil totiž, že e-mail žalobkyně ze dne 24. 4. 2015 nepředstavuje odstoupení od smlouvy, nýbrž návrh na zrušení smlouvy, přičemž uvedl, že k tomuto závěru dospěl s ohledem na jednání, která „stornu“ předcházela a která je následovala, k praxi ve společnosti žalované a rovněž k tomu, že v pochybnostech je třeba výraz vyložit k tíži toho, kdo výrazu použil jako první (§556 až 558 o. z.). Poukázal na to, že žalovaná žalobkyni sdělila, že je schopna jí dodat pouze část plnění za původně sjednanou cenu, a vyzvala ji, aby do 21. 4. 2015 sdělila, zda má dát pokyn k výrobě trubek. Žalobkyně nereagovala, dne 23. 4. 2015 jí byla doručena nabídka třetí osoby na dodání všech trubek, které jí měla dodat žalovaná, a dne 24. 4. 2015 zaslala žalovaná e-mailem storno. Dle soudu prvního stupně plyne vůle žalobkyně ukončit smlouvu dohodou též z toho, že třetí subjekt měl dodat identické plnění, jež se zavázala dodat žalovaná, nikoliv jen chybějící část, přičemž žalobkyně měla zájem pouze na jediném plnění. Kdyby žalobkyně objednala u třetího subjektu pouze část trubek, pak by cena byla vyšší. Okresní soud též podotkl, že u jednostranného odstoupení se dle soudní praxe i osobních zkušeností běžně ve zprávě o storno neprosí, nýbrž se pouze konstatuje, stejně tak se nežádá o potvrzení, zažitým termínem zejména v podnikatelské sféře je odstoupení. Žalobkyně navíc zvolila formu e-mailu, nikoliv jiný způsob, jímž lze lépe prokázat doručení, což lze u odstoupení od smlouvy jako vážného důvodu zániku smlouvy s ohledem na tvrzené podstatné porušení smluvní povinnosti očekávat. V potaz vzal soud prvního stupně i to, jakým způsobem pohlíží ve své praxi žalovaná - prostřednictvím své zaměstnankyně - na storno, a sice že dané plnění již není třeba dodat. Přestože žalovaná doklad o potvrzení „storna“ nedoložila a svědkyně (zaměstnankyně žalované) si nepamatovala, zda to potvrdila ona či ne, měl soud prvního stupně za to, že potvrzení bylo prokázáno právě výpovědí svědkyně. Okresní soud též poukázal na to, že žalobkyně vyčkávala s výzvou k náhradě škody poměrně dlouhou dobu, což v souhrnu s ostatními skutečnostmi svědčí pro závěr o ujednaném ukončení smluvního vztahu. Na tom nic nemění ani formulace ve stornu, že důvodem zrušení je nedodržení avizovaného termínu dodání a ceny. Konečně pak okresní soud konstatoval, že oba svědci za žalobkyni uvedli, že cena sjednaná s třetí osobou byla shodná jako cena sjednaná s žalovanou, což neodpovídá skutečnosti. Naopak to však dokresluje závěr o tom, že žalobkyně měla zájem na tom, aby jí žalovaná ukončení smlouvy potvrdila. Stejně tak strany sporu ve stejné době řešily navýšení ceny u jiné zakázky, kdy se dohodly, proto v tomto případě žalovaná při neakceptaci změny smlouvy (cena a termín dodání části zboží) mohla důvodně předpokládat, že žalobkyně již ve smlouvě nechce pokračovat.
5. Protože soud prvního stupně dovodil, že návrh na zrušení smlouvy byl žalovanou přijat, uzavřel, že ze strany žalované nemohlo dojít k porušení smluvní povinnosti, a tím pádem nemohl žalobkyni vzniknout nárok na náhradu škody.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalované náklady odvolacího řízení.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, vyjma termínu dodání, který byl podle jeho závěrů sjednán na den 24. 4. 2015. V prvé řadě dovodil, že žaloba nemůže být důvodná nejméně co do požadavku na zaplacení částky 279 958 Kč představující rozdíl mezi cenou za trubky rozměru 315 x 28,6 v množství 1 400 m sjednanou s žalovanou a cenou zaplacenou třetí osobě. Zdůraznil, že žalovaná e-mailem ze dne 24. 4. 2015 vyjádřila schopnost tyto trubky dodat do 5. 5. 2015 za původně sjednanou cenu a žalobkyně si téhož dne objednává u třetí osoby totéž množství trubek o shodném rozměru a především s termínem dodání rovněž do 5. 5. 2015 za cenu vyšší. Na základě toho uzavřel, že v takovém případě není dána příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a vznikem případné škody. Pokud totiž šlo u obou dodavatelů o dodání v témže termínu, byť pozdějším, než sjednaném v kupní smlouvě, nezapříčinila rozdíl v cenách žalovaná porušením smlouvy, nýbrž šlo o rozhodnutí žalobkyně, zda v tomto rozsahu přijme plnění původní smlouvy či objedná zboží jinde za vyšší cenu. Odvolací soud dodal, že nešlo o fixní závazek ve smyslu §1980 o. z. a podle §1930 odst. 2 o. z. lze odmítnout částečné plnění jen tehdy, jestliže to neodporuje povaze závazku nebo účelu smlouvy, a argumentoval ve prospěch závěru, že v projednávané věci tomu tak není.
8. Odvolací soud vyslovil názor, že byť to nyní zákon výslovně nestanoví, jak tomu bylo v §§469 a 470 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), platí i nadále, že dojde-li v důsledku plynutí času a vývoje na trhu k nárůstu ceny předmětu koupě oproti ceně sjednané v původní smlouvě, dochází realizací náhradní koupě za zvýšenou cenu k majetkové újmě kupujícího, za kterou odpovídá původní prodávající, jen v případě, že původní kupní smlouva byla zrušena pro porušení povinnosti prodávajícího, lhostejno zda odstoupením od smlouvy (§2001 a násl. o. z.) nebo dissolucí (§1981 o. z.). Podle jeho mínění lze tento závěr dovodit z ustanovení §2913 odst. 1 o. z. Nedojde-li totiž ke zrušení původní kupní smlouvy, stojí oba dva závazky vedle sebe a druhá koupě tak nenahrazuje původní. Není-li druhá koupě náhradní, nevzniká ani škoda, neboť rozdílná cena u dvou vedle sebe stojících obchodů (nikoli náhradních) je důsledkem právě jen plynutí času či vývoje trhu.
9. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že e-mail žalované ze dne 7. 4. 2015 nelze jednoznačně vyložit tak, že v něm žalobkyně projevila jasně a určitě vůli od smlouvy jednostranným právním jednáním odstoupit. Argumentoval, že samotný pojem „storno“ je ekvivalentem pojmu „zrušení“ a smlouva může být zrušena jak odstoupením, tak dohodou. Formulace textu, v němž žalobkyně „prosí o storno objednávky“ a zároveň „žádá o potvrzení storna“, podle jeho mínění nasvědčuje tomu, že šlo o návrh na zrušení kupní smlouvy dohodou, kterou má žalovaná akceptovat potvrzujícím e-mailem.
10. Odvolací soud dodal, že významné pro výklad právního jednání je i to, jak je vnímal adresát. Ze skutečnosti, že pracovnice žalované po tomto e-mailu objednávku přeškrtla a založila s tím, že nebude vyřizována, však nelze dovodit, že žalovaná chápala e-mail jako odstoupení od smlouvy. Není totiž zřejmé, „zda založení objednávky a další nečinnost žalované plynula z toho, že žalobkyně od smlouvy odstoupila, či z toho, že žalovaná hodlala (byť tak případně v budoucnu neučinila) navrhovanou dohodu akceptovat.“
11. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud usoudil, že k akceptaci návrhu na zrušení smlouvy nedošlo. Argumentoval, že i v případě konkludentní akceptace musí být vůle projevena navenek způsobem nevzbuzujícím pochybnost, nepostačuje proto jako projev akceptace návrhu pouhá nečinnost žalované ohledně plnění kupní smlouvy, popřípadě vnitřní srozumění mezi jejími zaměstnanci a členy, že zakázku plnit nebudou, pokud nebyla vůle projevena navenek vůči žalobkyni. To platí tím více, jestliže žalobkyně v návrhu na zrušení smlouvy výslovně požadovala potvrzení storna.
12. Na základě těchto úvah odvolací soud dovodil, že nebyla-li kupní smlouva uzavřená mezi účastnicemi zrušena, není předmět kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou koupí „náhradní“, nýbrž koupí další, stojící vedle koupě na základě nezrušené a účinné kupní smlouvy s žalovanou. Nevznikla proto žalobkyni škoda spočívající v rozdílu mezi sjednanými kupními cenami a absentuje tak jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za porušení smluvní povinnosti dle §2913 odst. 1 o. z.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle obsahu jen proti výroku o věci samé, jehož přípustnost spatřuje v tom, že:
a) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), dle něhož pojem storno je ekvivalentem pojmu odstoupení od smlouvy;
b) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 532/2002, dle něhož právní úkon odstoupení od smlouvy musí obsahovat takový projev vůle, na jehož základě je možné dospět k závěru, že tato strana hodlá odstoupit od smlouvy, a to eventuálně i s použitím výkladu dle ustanovení §266 odst. 1 až 3 obch. zák.;
c) odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (uveřejněným pod číslem 121/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), vykládal právní jednání v rozporu s principem autonomie vůle, jestliže formalistickým výkladem norem podústavního práva odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat;
d) dovolací soud doposud neřešil otázku, zda je v režimu nového občanského zákoníku možné, aby dlužník vůli přijmout návrh dohody o zániku závazku projevil nesplněním závazku (nečinností), aniž by o tom informoval věřitele;
e) dovolací soud doposud neřešil otázku, „jaké jsou předpoklady pro přiznání nároku na náhradu škody ve výši rozdílu ceny původního a náhradního obchodu v případě uzavření náhradní smlouvy za účelem odvrácení újmy v důsledku porušení původní smlouvy protistranou; zda zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyžaduje pro přiznání náhrady škody v uvedené výši, aby původní závazek zanikl; pokud ano, k jakému okamžiku musí původní závazek zaniknout“;
f) dovolací soud doposud neřešil otázku, zda „je věřitel povinen dle §1930 odst. 2 věty první o. z. přijmout částečné plnění nabízené dlužníkem v pozdějším než sjednaném termínu plnění; pokud ano, zda je tomu tak i v případě, kdy již přikročil k opatřením odvracejícím vznik škody dle §2902 in fine o. z., resp. je v tomto smyslu §2902 in fine o. z. speciální vůči §1930 odst. 2 první věty o. z.; jestliže osoba přikročí k jednání o náhradní smlouvě za účelem odvrácení škody, zda je povinna jednání ukončit a zahájit nové na menší rozsah, pokud dlužník z původní smlouvy nabídne částečné plnění; pokud ano, zda je tomu tak i v případě, kdy sjednání náhradního kontraktu je již v závěrečné fázi kontraktačního procesu a není pro to prostor“;
g) dovolací soud doposud neřešil otázku, zda pro posouzení vzniku a výše škody z náhradního obchodu je aplikovatelné ustanovení §2908 o. z.;
h) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované usnesením ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, a rozsudky ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009, týkající se poučovací povinnosti dle §118a občanského soudního řádu, měl-li být §2908 o. z. aplikován;
ch) bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a též čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá.
14. K těmto otázkám dovolatelka předkládá následující argumentaci:
Ad a, b, c) E-mail dovolatelky ze dne 24. 4. 2015 je odstoupením od smlouvy, neboť má jeho standardní obsahové náležitosti, zejména obsahuje zákonné důvody odstoupení. Nalézací soudy při výkladu nezohlednily, jak byl e-mail označen, jak jej vnímala žalobkyně a jak se žalovaná zachovala po jeho doručení, ale naopak se zaměřily na zdvořilostní frázi „prosím o storno“, a proto postupovaly příliš formalisticky a v rozporu s §556 o. z. Podpůrně lze přitom vyjít z názoru vysloveného v rozsudku ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 532/2002, v němž se Nejvyšší soud zabýval projevem vůle, jenž směřuje k odstoupení od smlouvy.
Ad d) Z chování stran plyne, že směřovalo k ukončení závazku, ač nebylo prokázáno, že by žalovaná výslovně projevila vůli akceptovat návrh na zrušení dohody. Se zřetelem na názory vyjádřené v odborné literatuře a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005, mlčení v daném kontextu představovalo akceptaci oferty ke zrušení závazku. Jak žalobkyně, tak žalovaná měly zájem vyvázat se ze závazku, čemuž nasvědčuje též jejich chování.
Ad e) Platná právní úprava nepřebírá mechanismus upravený v §§385 a 469 obch. zák., přiznání nároku na náhradu škody tak není podmíněno odstoupením od smlouvy ani jiným způsobem zániku závazku. Pro nárok na náhradu škody spočívající v rozdílu původního a náhradního obchodu není nezbytné, aby byl zrušen původní závazek, nýbrž postačí, že prodávající plnit nebude.
Ad f) Ani závěr o nedostatku kauzality části způsobené škody není správný. Žalovaná vůči dovolatelce učinila notifikaci ve smyslu §2902 o. z., důsledkem čehož je, že neodpovídá za škodu, které mohla dovolatelka zabránit. Náhradní obchod není možné sjednat v časovém rozmezí několika hodin. Dále je třeba vzít v potaz, že žalovaná v e-mailu ze dne 20. 4. 2015 vyjádřila časovou omezenost nabídky částečného plnění. Šlo ve skutečnosti o návrh na dohodu o změně závazku, kterou dovolatelka v termínu neakceptovala, a nabídka sama zanikla dne 23. 4. 2015, kdy žalovaná oznámila zrušení všech nabídek a ceníků. Vedle toho v případě trubek PE 100 d 400 x 36,3 mm a trubek PE 100 d 225 x 20,5 mm žalovaná navrhla pozdější termín dodání a neurčitý termín plnění a navíc za vyšší cenu. Tím měnila podstatné části smlouvy, a proto nejde o nabídku částečného plnění ve smyslu §1930 o. z. I kdyby se o částečné nabídnutí jednalo, pak dovolatelka nebyla nucena jej přijmout, protože ve smlouvě byl sjednán termín plnění 25. 4. 2015 a žalovaná nemůže těžit ze svého protiprávního jednání.
Ad g) Dovolatelka otevírá otázku, zda neměl odvolací soud v daném případě aplikovat ustanovení §2908 o. z.
Ad h) Jestliže by mělo být základem pro přiznání náhrady škody ustanovení §2908 o. z., pak měla být dovolatelka poučena dle §118a občanského soudního řádu, aby tvrdila výši odvrácené škody. Protože ji soudy nepoučily, zatížily řízení vadou a současně se odchýlily od označených rozhodnutí dovolacího soudu.
Ad ch) Výklad odvolacího soudu, že závazek k dnešnímu dni trvá, je absurdní, a neobstojí tudíž ve světle názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (uveřejněného pod číslem 129/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
15. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
16. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti právního posouzení odvolacího soudu a navrhuje dovolání zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
17. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Argument, že odvolací soud se při řešení otázky sub „a“ odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 182/2001 (uveřejněného též v časopise Právní rozhledy, ročník 2002, číslo 11), k posouzení dovolání jako přípustného nevede. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí významem pojmu „storno“ nezabýval, neboť neměl tuto otázku otevřenu k dovolacímu přezkumu (v tam souzené věci nebylo o povaze právního úkonu pochyb). Poznamenal toliko, že odvolací soud v souladu s judikaturou vyložil použitý termín „storno“ jako ekvivalent výrazu zrušení smlouvy, které stejně jako odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, jenž směřuje k jednoznačně definovaným důsledkům. Výrazem „storno“ se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 1, v němž vyložil, že lexikální význam storna je zřejmý potud, že představuje ekvivalent výrazu zrušení, a v tomto smyslu je součástí hovorového a literárního jazyka; zrušení smlouvy je přitom již pojmem legálním a stejně jako odstoupení od smlouvy je úkonem, i jednostranným, který směřuje k jednoznačně definovaným důsledkům (§457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, dále jen „starý občanský zákoník“ či „obč. zák.“). Z těchto závěrů vyplývá, že ekvivalentem výrazu „storno“ je obecně pojem „zrušení“, přičemž může jít též o odstoupení od smlouvy, nikoliv však, že jde výlučně o odstoupení od smlouvy. Ačkoliv Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dospívá k závěru, že slovo storno mělo v poměrech tam souzené věci význam odstoupení od smlouvy, je mimo vši pochybnost zřejmé, že nikterak neinstruoval soudy nižších stupňů, jak mají užití výrazu „storno“ v právním jednání pro futuro rigidně vykládat. Takový závěr ani není s ohledem na §555 a násl. o. z. možný, protože témuž pojmu (témuž jazykovému vyjádření), může být v různých situacích přisouzen odlišný význam.
20. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky uvedené sub f), neboť závěr o absenci příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a vznikem škody odvolací soud založil primárně na úvaze, že rozdíl v cenách byl způsoben rozhodnutím žalobkyně, zda v tomto rozsahu přijme plnění původní smlouvy, či objedná zboží jinde za vyšší cenu. V tomto závěru dovolatelka právní posouzení odvolacího soudu nenapadla a jí zpochybněný argument, že neměla právo odmítnout částečné plnění, byl v napadeném rozhodnutí použit jen podpůrně. Otázky, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňují (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
21. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, popřípadě otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a která nečiní (není způsobilá činit) v soudní praxi výkladové těžkosti (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6082/2017, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019). Právě takovou otázkou je otázka uvedená pod písm. g); odvolací soud se právem nezabýval aplikací §2908 o. z., neboť k tomu nebyl důvod. Jazykové vyjádření tohoto ustanovení, takřka doslova přebírající dikci §419 obč. zák., na zde řešenou věc očividně nedopadá. O jeho aplikaci lze uvažovat v situaci, v níž třetí osoba vynaloží náklad za účelem zabránění vzniku škody či jejího zmírnění, či při takovém jednání sama utrpí újmu, a současně takové jednání jde ku prospěchu jiné osoby. Ustanovení pak zakládá nárok na náhradu takto vynaložených nákladů, včetně utrpěné újmy, i vůči osobě, které šlo jednání (vynaložené náklady) ku prospěchu, a to právě nanejvýš v rozsahu tohoto prospěchu. Je nabíledni, že tato právní úprava nemíří na jednání, kterým poškozený zmírňuje rozsah škody, jež mu hrozí. Literatura ostatně přiléhavě poukazuje na to, že ten, kdo takto újmu odvrací ve prospěch jiného, má sám primárně nárok na náhradu škody vůči škůdci (srov. Bezouška in HULMÁK, M. et al. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1532; k §419 obč. zák. viz též Eliáš in ELÁŠ, K. [ed]. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. sv., §1 - 487, Praha: Linde, 2008, s. 788.). Ve vztahu ke zde projednávané věci je přitom třeba zdůraznit, že dovolatelka nevynaložila náklad ve prospěch žalované; naopak sama vystupuje v roli poškozené a žalovaná pak v pozici škůdce. Není pochyb, že ustanovení §2908 o. z. nelze přiznat normativní obsah, který je vlastní ustanovením §2903 odst. 1 a §2918 o. z.
22. Shledal-li dovolací soud, že otázka vymezená sub „g“ přípustnost nezakládá, pak se nutně tentýž závěr vztahuje i na otázku sub „h“. Jestliže nepanují pochybnosti, že určitá hmotněprávní nároková norma neměla být v předmětné věci aplikována, pak stěží může soud pochybit, jestliže účastníka řízení nepoučí ve smyslu §118a o. s. ř. o negativních následcích neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ve vztahu k hypotéze této normy. Dovolatelka tu ostatně nepřekládá procesní otázku, kterou odvolací soud řešil, nýbrž (podle obsahu) toliko vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou.
23. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani tvrzení dovolatelky [písm. ch)], že byla porušena její ústavně garantovaná práva. I v případě namítaného porušení takových práv musí být z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustnost dovolání založit nemůže (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, body 39, 43, 44 a 46 odůvodnění, a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3939/2018). Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, uveřejněný pod číslem 129/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož by se soudy měly při výkladu smlouvy vyhnout takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede, je pak podle obsahu jen podpůrný k otázce sub c) [k tomu srov. níže].
24. Dovolání je však přípustné pro řešení otázek vymezených sub „b“ a „c“, které jsou ve skutečnosti (podle obsahu) otázkou jedinou, neboť jde o otázku, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
25. Otázky sub „d“ a „e“ jsou otázkami, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a v dosavadní praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly, Nejvyšší soud však přesto stran nich dovolání přípustným neshledal, neboť vzhledem k výsledku dovolacího přezkumu řešení otázek sub „b“ a „c“ by bylo řešení těchto otázek předčasné, jak bude rozvedeno níže.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání ve vztahu k otázce hmotného práva vymezené sub „b“ a „c“ je též důvodné, neboť dovolací soud se nehodlá v jejím řešení od své dosavadní rozhodovací praxe odklonit (posoudit již vyřešenou právní otázku jinak) a ve světle závěrů této praxe spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Zároveň je důvodný rovněž argument dovolatelky, že odvolací soud při výkladu právního jednání nerespektoval též judikaturu Ústavního soudu.
27. Podle §6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě.
28. Ustanovení §556 o. z. stanoví, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
29. V nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, uveřejněném pod číslem 121/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se Ústavní soud zabýval výkladem smluv, přičemž v bodě 31 vysvětlil, že vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu přímo poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy. Ačkoliv se toto rozhodnutí přímo týká jen výkladu smluv, závěry v něm obsažené se cum grano salis vztahují též ke zjišťování obsahu vůle v případě jednostranných právních jednání, neboť i tam je třeba klást důraz na okolnosti, které s posuzovaným jednáním souvisejí, včetně těch, které mu předchází a které jej následují.
30. V dovolatelkou citovaném rozsudku sp. zn. 32 Odo 532/2002 vyšel Nejvyšší soud ze závěrů obsažených v jeho rozsudku ze dne 14. 4. 1998, č. j. 2 Odon 102/97-83, uveřejněném v časopise Právo a podnikání, číslo 7 - 8, ročník 1998, s. VII, podle nichž úkon oprávněné strany musí obsahovat takový projev vůle, na jehož základě je možné dospět k závěru, že tato strana hodlá odstoupit od smlouvy, a to eventuálně i s použitím výkladu dle §266 odst. 1 až 3 obch. zák.
31. I v poměrech nového občanského zákoníku nepochybně platí, že při zjišťování obsahu právního jednání je třeba použít zákonem stanovené výkladové metody. Interpretací výkladových pravidel obsažených v §555 a násl. o. z. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje §556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018.
32. V posuzované věci odvolací soud zmíněná pravidla výkladu právního jednání nerespektoval s potřebnou důsledností, neboť při výkladu projevu vůle žalobkyně obsaženého v e-mailu ze dne 24. 4. 2015 akcentoval jeho výslovné znění a z okolností vyjmenovaných v §556 odst. 2 o. z. se vypořádal jen se skutečností, že zaměstnankyně žalované objednávku žalobkyně přeškrtla a založila s tím, že nebude vyřizována, navíc tak učinil nepříliš přesvědčivě. Soud prvního stupně, vůči jehož závěrům se v tomto ohledu odvolací soud nevymezil, vzal sice v rámci výkladu právního jednání v potaz řadu okolností, které předcházely zaslání inkriminovaného e-mailu, mimo pozornost však nedůvodně zůstalo, jak smluvní strany dané jednání hodnotily (jak je samy vnímaly). Bez jakékoliv argumentace byl v rámci výkladu právního jednání opomenut zjištěný obsah dopisu jednatele žalované ze dne 18. 12. 2015, adresovaného právnímu zástupci žalobkyně, v němž stojí, že „dne 24. 4. 2015 byla objednávka č. 5111001003 panem H. e-mailem stornována“ (srov. bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně nebylo přihlédnuto též k obsahu dopisu jednatele žalované ze dne 1. 3. 2016, adresovanému též advokátovi žalobkyně, kde se uvádí, že „došlo dne 24. 4. 2015 ze strany fy. Pumpa, a. s., ke stornu objednávky s tím, že si uvedené zboží sami zajistí u jiného dodavatele.“ Jde přitom o okolnosti, které rozhodně nelze ponechat stranou při posouzení, jak sama žalovaná chápala zánik závazku (jak vnímala projevenou vůli jednajícího).
33. Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Na ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z konkrétních zájmů jednajícího a adresáta. Ve zde souzené věci bylo proto třeba se vypořádat s otázkou, zda (z jakých možných důvodů) bylo racionální, aby žalobkyně informovala žalovanou o tom, že si plnění opatří jinde, a současně učinila návrh na uzavření dissoluce, ačkoliv na dvojím plnění neměla zájem, což bylo žalované známo. Řešení cestou návrhu na uzavření dohody, s nímž je vždy spojeno riziko neakceptace, sice přichází hypoteticky též v úvahu, v projednávané věci však – alespoň za dosud zjištěných okolností – nedává dobrý smysl.
34. Zbývá dodat, že argumentace prosbou žalobkyně o potvrzení storna, které odvolací soud připisuje zásadní význam, není přesvědčivá. V obecné rovině dává prosté potvrzení dobrý smysl zejména v tom ohledu, že adresát dá jednajícímu na vědomí, že se s obsahem právního jednání seznámil; potvrzení tak má především důkazní funkci. To platí tím spíše, projevila-li žalobkyně vůli prostřednictvím e-mailu. Prokázání dojití projevu vůle do sféry adresáta při využití tohoto komunikačního prostředku je totiž zpravidla obtížnější než v případě doručování písemnosti poštou.
35. Jestliže odvolací soud nepostupoval při výkladu právního jednání důsledně v souladu s interpretačními pravidly stanovenými v §556 o. z. a blíže vysvětlenými v rozhodovací praxi dovolacího soudu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn opodstatněně.
36. Ve světle uvedených závěrů je předčasné řešit otázku vymezenou sub „d“. Kdyby se v dalším řízení ukázalo, že je namístě projev vůle žalobkyně kvalifikovat jako odstoupení od smlouvy, pak logicky již nebude důvod zabývat se tím, zda mlčení (nečinnost) žalované vztahující se k tomuto právnímu jednání mohlo být akceptací návrhu na zrušení smlouvy. Na řešení této otázky by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo pouze tehdy, dospěl-li by odvolací soud v novém rozhodnutí o věci samé k závěru, že projev vůle žalobkyně nepřivodil remisorní (zrušovací) účinky.
37. Obdobně, z týchž důvodů, je předčasné řešit otázku sub „e“. Tato otázka bude relevantní až v případě závěru, že původní závazek nezanikl.
38. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádná z takových vad se však z obsahu spisu nepodává.
39. Lze uzavřít, že co do částky 279 958 Kč s úrokem z prodlení se potvrzující (zamítavé) rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelce zpochybnit nezdařilo, ve zbytku pak toto rozhodnutí ze shora uvedených důvodů neobstojí.
40. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v části potvrzujícího výroku o věci samé co do částky 365 436 Kč s úrokem z prodlení správné a předpoklady pro jeho změnu upravené v §243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil v příslušné části též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
41. Ve zbytku Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
42. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu