ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1140.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1140/2021-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Factoring KB, a. s ., se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772/1, identifikační číslo osoby 25148290, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze, Lazarská 1718/3, proti žalované LITOZ, s. r. o. , se sídlem v Rakovníku, Ottova 312, identifikační číslo osoby 25269453, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení částky 95.519,65 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 147/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21 Co 217/2016-497, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.215,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 3 C 147/2014-232, zamítl žalobu o zaplacení částky 95.519,65 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21 Co 217/2016-497, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uvádí, že „rozhodnou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je zde otázka, zda jsou obecné soudy v řízení, kdy je aktivní věcná legitimace žalobce založena na postoupení pohledávky, oprávněny zkoumat otázku platnosti příslušných smluv o postoupení pohledávky (…)“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá nesprávné právní posouzení učiněné odvolacím soudem v otázce přezkumu platnosti postupních smluv. Dovolatelka s odkazem na závěry vyslovené zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovozuje, že odvolací soud pochybil, zkoumal-li, zda došlo k platnému postoupení žalobou uplatněných pohledávek. K této námitce směřují i další argumenty dovolatelky, jež se týkají určení rozhodného práva pro posouzení vztahu mezi postupníkem a dlužníkem a závěru judikatury Najvyššieho súdu Slovenskej republiky. Tyto námitky však přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi přijímá závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním hodnocením věci, jak je provedl soud prvního stupně. Ten své rozhodnutí odůvodnil s tím, že důvodem pro zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně související s otázkou postoupení pohledávky. Současně však konstatoval, že žalobkyně nedoplnila rozhodná skutková tvrzení ohledně okolností vzniku jednotlivých žalobou uplatněných pohledávek, neuvedla přesně, k jakému datu měly pohledávky vzniknout, ani způsob jejich splatnosti. Každý z těchto závěrů přitom obstojí sám o sobě jako důvod pro zamítnutí žaloby.
Za této situace, kdy jeden z právních závěrů, který je sám o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby (nedostatečné vymezení žalobou uplatněných pohledávek a s tím spojené nesplnění povinností vyplývajících z §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani dovolatelkou předložené otázky zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta (týkající se přezkumu platnosti postupní smlouvy). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek, by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
Namítá-li dále dovolatelka, že „postoupení bylo dále žalované ze strany původního věřitele (…) vždy řádně oznámeno cesní doložkou na příslušné faktuře“, přehlíží, že soud prvního stupně, na jehož právní posouzení odvolací soud odkazuje, v této otázce dospěl k závěru, že toto oznámení je neurčité, a tudíž neplatné, a dále, že nebylo prokázáno, že oznámení na fakturách učinila oprávněná osoba. Ani tato otázka není v dovolání zpochybněna prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, kterým ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za této situace přípustnost dovolání není dána jen pro právní posouzení otázky přezkumu platnosti postupní smlouvy, kterou dovolatelka v dovolání předkládá.
Na uvedeném závěru o nepřípustnosti dovolání ničeho nemění ani námitka dovolatelky o tom, že ze strany soudu prvního stupně nebyla řádně poučena dle §118a o. s. ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. V těchto bodech dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Napadené rozhodnutí navíc nelze označit za překvapivé, není-li mu možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena příležitost adekvátní reakce a eventuálního hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07). Namítá-li dovolatelka v této souvislosti porušení svých ústavně zaručených práv, může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu