ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.147.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 147/2021-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce D. D. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, PSČ 193 00, proti žalované E. S. , bytem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrem Čechurou, advokátem, se sídlem v Plzni, Palackého 1, PSČ 301 00, o zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 239/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 29 Co 143/2020-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 26 C 239/2018-94, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 450 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná s žalobcem si dohodou ze dne 1. 12. 2017 stanovili podmínky postoupení nájmu restaurace v domě XY, kterou žalovaná provozovala na základě nájemní smlouvy s pronajímateli V. a P. D. (dále jen „pronajímatelé“). Dne 30. 11. 2017 účastníci řízení uzavřeli kupní smlouvu o prodeji konkrétně specifikovaných věcí ve vlastnictví žalované tvořících zařízení restaurace za kupní cenu 700 000 Kč, z níž žalobce žalované zaplatil 450 000 Kč a věci ve smlouvě uvedené od žalované převzal. Dále žalobce uzavřel s pronajímateli nájemní smlouvu na pronájem restaurace, přičemž tento nájemní vztah skončil k 1. 3. 2018 a k tomuto datu se nájemcem restaurace stala opět žalovaná. Ta vyměnila zámky od restaurace a vyzvala žalobce, aby jí předal klíče a vyklidil a odvezl své zboží. Žalobce jí klíče předal a dopisem ze dne 28. 3. 2018 odstoupil od kupní smlouvy ze dne 30. 11. 2017 z důvodu jejího podstatného porušení. Tato zjištění posoudil podle ustanovení §2001, §2002 odst. 1, §2004 odst. 1, §2005 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že žalovaná porušila podstatným způsobem kupní smlouvu ve smyslu §2002 odst. 1 o. z., protože po předání sjednaného předmětu koupě žalobci znemožnila jím disponovat až do doby, kdy žalobce od smlouvy odstoupil. Žalobce tak právem od smlouvy odstoupil a žalované vznikla povinnost vydat žalobci obohacení získané na jeho úkor plněním z odpadlého právního důvodu, tj. uhrazenou část kupní ceny.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 29 Co 143/2020-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud konstatoval, že kupní smlouva a dohoda o postoupení nájmu byly uzavřeny účastníky společně, měly společný hospodářský cíl a lze je proto pokládat na sobě závislé. Na obě smlouvy bylo ze strany žalované plněno a nedošlo tedy k zániku závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele. Žalobce tak neměl právo od kupní smlouvy odstoupit s odkazem na to, že žalovaná ji v březnu 2018 nakládáním s předmětem koupě porušila. Žalované tak nevznikla povinnost vydat žalobci část zaplacené kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení, když žalobce nepozbyl své vlastnické právo k předmětu koupě a nadále trvá jeho povinnost doplatit kupní cenu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost odvozuje od ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Domnívá se, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z části v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a z části je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel nejprve rekapituluje skutkový stav a dospívá k závěru, že odvolací soud tento skutkový stav věci nesprávně právně posoudil a přijal tak nesprávný právní závěr o uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou. Nesprávnost právního posouzení věci pak spatřuje v závěru odvolacího soudu o tom, že nebylo možno odstoupit od závislé kupní smlouvy a odstoupení žalobce nemělo účinky předvídané v ustanovení §2004 odst. 1 o. z. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Dovolatel v dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala kritéria §237 o. s. ř. Dovolatel navíc neformuloval jednoznačně ani důvody přípustnosti dovolání, neboť jako důvody přípustnosti uvedl alternativně tři kritéria upravená v §237 o. s. ř. (odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku a rozdílné rozhodování právní otázky v judikatuře dovolacího soudu rozhodované rozdílně). Takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 2266/2016).
Ani tvrzení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutkový stav věci a přijal tak nesprávný právní závěr nijak obsahově nevymezuje některý z tvrzených důvodů přípustnosti dovolání. To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu