ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1741.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1741/2021-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Flexira s.r.o. , se sídlem v Čermákovicích 20, identifikační číslo osoby 24274089, zastoupené Mgr. Ing. Danielem Dunčou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Kampelíkova 534/11, proti žalované PROTIMEX CS spol. s r.o. , se sídlem v Liberci, Zimní 97, identifikační číslo osoby 25479679, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Liberci, 8. března 21/13, o zaplacení částky 510 683 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 207/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 30 Co 140/2020-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 922,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Daniela Dunči.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení celkové částky 510 683 Kč s příslušenstvím jako dlužné kupní ceny za dodané zboží. Konkrétně žalobkyně žádala za objednávku žalované č. 41517 zaplacení částky 220 659 Kč, za objednávku č. 44917 částku 38 994 Kč, za objednávku č. 51117 částku 83 522 Kč, za objednávku ze dne 1. 8. 2017 částku 52 284 Kč a konečně za objednávku č. 53717 částku 115 224 Kč.
Žalovaná v řízení na svou obranu tvrdila, že žalobkyní uplatněné nároky do částky 472 602 Kč zanikly, neboť vůči žalobkyní nárokovaným pohledávkám žalovaná započetla dne 31. 10. 2017 uvedenou částku podle faktury č. 2017003916, kterou žalobkyni vyúčtovala cenu odebraného zboží, jež žalobkyni vrátila v souladu s mezi nimi zavedenou obchodní praxí.
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 22 C 207/2018-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 510 683 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 163 454,56 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku) a ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 172 150 Kč (výrok II napadeného rozsudku), přičemž dále uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 54 248 Kč (výrok III napadeného rozsudku).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanou započítávaná pohledávka nebyla vesmyslu §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jistá a určitá, a nemohla tak přivodit zánik žalobou uplatněné pohledávky. Dle názoru odvolacího soudu žalovaná v jednostranném započtení ze dne 31. 10. 2017 dostatečně nevyjasnila důvod započítávané pohledávky, neboť z jejího projevu vůle nebylo zřejmé, které zboží a jakého důvodu žalobkyni účtuje, v důsledku čehož mezi stranami vznikl spor ohledně existence (předmětu plnění, výše a splatnosti) k započtení použité pohledávky. Žalovaná právní důvod započítávané pohledávky dle odvolacího soudu neobjasnila ani v řízení před soudy. Odvolací soud zároveň dovodil, že se žalované v řízení nepodařilo prokázat, že mezi stranami existovala zavedená obchodní praxe, podle které žalovaná měla (paušální) možnost vrátit žalobkyni odebrané zboží, když dřívější případy vrácení zboží žalovanou byly prováděny ad hoc na základě vzájemné dohody mezi stranami.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalovanou tížilo břemeno důkazní ohledně prokázání existence započítávané pohledávky. Současně žalovaná namítala, že soudy v řízení vycházely z nepřípustného důkazu audiozáznamem z jednání stran ze dne 27. 9. 2017, který byl pořízen bez vědomí a souhlasu žalované, jakož i to, že soudy bez řádného odůvodnění opomněly provést k důkazu navrhovaný výslech svědka P. M. Podle žalované spočívá nedostatek napadeného rozhodnutí taktéž v tom, že soudy nedostatečně odůvodnily své myšlenkové postupy při hodnocení provedených důkazů a nedostatečně se vypořádaly s argumentací žalované. Společně s podáním dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že na posouzení otázek rozložení důkazního břemene a přípustnosti provedení audiozáznamu ze schůzky mezi žalobkyní a žalovanou jako důkazu rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, proto uvedené otázky nemohou založit přípustnost dovolání. Ve vztahu k námitkám žalované ohledně nedostatečného hodnocení důkazů a opomenutí důkazu, žalobkyně uvedla, že žalovaná tímto namítá vady řízení, ke kterým je možné přihlédnout, pouze pokud je dovolání přípustné. K uvedeným vadám řízení pak podle jejího názoru v řízení ani nedošlo. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Ve vztahu k otázce rozložení důkazního břemena posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná v rámci vymezení přípustnosti dovolání pouze uvedla, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací práce Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, aniž vymezila od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se při řešení dané otázky odvolací soud odchýlil.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích přitom opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud nadto ve své rozhodovací praxi pravidelně judikuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k zbývajícím námitkám dovolání náležitosti §241a odst. 2 o. s. ř. splňuje. Dovolání bylo zároveň podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
Jelikož žalobkyně žalobou žádala zaplacení kupní ceny z šesti různých smluv, je nutno jednotlivé požadované kupní ceny posuzovat jako uplatnění šesti samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, v souladu s uvedenou judikaturou má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich povahu samostatného výroku a přípustnost dovolání je nutno též zkoumat samostatně.
Podala-li žalovaná v nyní posuzované věci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které neřešilo vztahy ze spotřebitelských smluv a ani pracovněprávní vztahy, a jímž bylo rozhodnuto ve výroku I mimo jiné o povinnosti žalované ve výši 38 994 Kč (kupní cena za objednávku č. 44917), není dovolání žalované v tomto rozsahu přípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve vztahu k otázce přípustnosti provedení důkazu zvukovým záznamem, s jehož pořízením nebyl dán souhlas všech zúčastněných osob, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. jeho rozsudky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 , ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1111/2011, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2065/2016) dovodil, že hovor fyzických osob v rámci výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti zpravidla nemá povahu hovoru osobní povahy. Pořízení případného záznamu takového rozhovoru tak nezasahuje do osobnostních práv osob hovořících a tento záznam je možné připustit jako důkaz v občanském soudním řízení. Rovněž Ústavní soud i s přihlédnutím k výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu dovodil, že rozhovor mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kteří byli v čistě pracovním vztahu, nepředstavuje projev osobní povahy, u kterého by bylo možné se domáhat ochrany dle §12 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II.ÚS 1774/14). V usnesení ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. I.ÚS 2719/19, pak Ústavní soud shledal jako ústavně konformní závěry obecných soudů, podle kterých záznam telefonického rozhovoru, který se netýkal soukromého života hovořících osob, nýbrž jejich obchodních vztahů, lze použít s ohledem na ustanovení §88 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako důkazní prostředek v občanskoprávním řízení, i když s pořízením záznamu nebyl dán souhlas všech hovořících osob. O obdobnou situaci se jednalo i v rozhodované věci, poněvadž provedený záznam rozhovoru ze schůzky mezi žalobkyní a žalovanou se rovněž netýkal jejich soukromého života, ale výlučně jejich obchodní činnosti. Provedl-li soud prvního stupně tento záznam v řízení jako důkaz a odvolací soud z tohoto důkazu vycházel, neodchýlil se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Uvedená otázka tudíž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přehlížet, že odvolací soud své právní posouzení postavil mimo jiné na závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná měla paušální právo vrátit žalobkyni zpět odebrané zboží, čímž žalovaná odůvodňovala existenci započítávané pohledávky, přičemž odvolací soud daný závěr opřel o skutková zjištění, jenž zjistil z dalších důkazů, které samy o sobě tvořily dostatečný podklad pro právní posouzení věci. Nebyl-li důkaz předmětným audiozáznamem z obchodního jednání pro zjištění skutkového stavu věci důkazem jediným ani rozhodujícím, nemohla otázka jeho zákonnosti založit přípustnost dovolání ani v případě, pokud by se odvolací soud při hodnocení tohoto důkazu z hlediska jeho zákonnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť ani odlišné hodnocení dané otázky by nebylo způsobilé zvrátit správnost právních závěrů odvolacího soudu (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 778/2019, proti kterému podaná ústavní stížnost byla odmítnuta výše citovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 2719/19).
Vady řízení namítané žalovanou (opomenutí důkazu a nedostatečně odůvodněné hodnocení důkazů) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II a III rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku již Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo bezodkladně odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu