ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1841.2021.3
sp. zn. 23 Cdo 1841/2021-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Logologic Digital CZ spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, identifikační číslo osoby 28068823, zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, proti žalované Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, identifikační číslo osoby 25723758, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 6/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2 Cmo 48/2020-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 21 Cm 6/2019-97, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. Rsp 9711/14 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, s důvody uvedenými v dovolání nesouhlasí, považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a odůvodněné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jelikož účastníkům v rozhodčím řízení nebylo poskytnuto řádné poučení dle §118a o. s. ř., a vydaný rozhodčí nález tak byl pro dovolatelku překvapivý, když nebyla poučena o hrozícím neúspěchu ve sporu ani o potřebě tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že porušení ustanovení §18 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), naplňuje důvod zrušení rozhodčího nálezu obsažený v §31 písm. e) tohoto zákona, neboť nebyla-li zachována rovnost zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná příležitost k uplatnění jejích práv, nebyla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Zmíněná rovnost účastníků řízení je v občanském soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 50/2018).
Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011).
Z dosavadní judikatury vyplývá, že v zásadě platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 ZRŘ) má poučovací povinnost upravenou v ustanovení §118a o. s. ř. i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005). Jak již vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012, nebo v usnesení ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016, je však třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, namístě a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout).
V usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3206/2014, Nejvyšší soud vyložil, že důvodem pro aplikaci §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení je prevence nepředvídatelnosti rozhodování rozhodce, a že z toho lze vyvodit závěr, že je-li rozhodnutí rozhodce předvídatelné i bez poučení podle §118a o. s. ř. (přičemž není rozhodné, podle kterého odstavce) a je-li tedy materiálně zachována úroveň ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním, odpadá s ohledem na menší formálnost rozhodčího řízení důvod pro přiměřené použití tohoto ustanovení podle §30 ZRŘ.
Konečně např. v usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3673/16, Ústavní soud uvedl, že i v rozhodčím řízení musí být zachována zásada předvídatelnosti rozhodnutí, a pokud není poučovací povinnost upravena v zákoně o rozhodčím řízení, je nutno aplikovat úpravu občanského soudního řádu, avšak tato aplikace má být pouze přiměřená. V poučovací povinnosti soudu nelze spatřovat povinnost, aby soud strany poučoval v tom směru, jak konkrétně doplnit další skutková tvrzení, případně důkazy, aby byly ve sporu úspěšné. Takové poučení je naopak nepřípustné pro rozpor se zásadou rovnosti "zbraní" (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1766/2020, v řízení o zrušení rozhodčího nálezu).
V nyní projednávané věci se odvolací soud zabýval námitkou žalobkyně uplatněnou podle §31 písm. e) ZRŘ, tj. námitkou, že rozhodčí soud nedal žalující straně možnost věc před rozhodci projednat, když jí neposkytl poučení podle §118a o. s. ř. o svém právním názoru a rozhodnutí rozhodčího soudu tak mohlo být pro účastníky překvapivé. Odvolací soud při posouzení této námitky vyšel z toho, že v prvním nálezu se rozhodčí soud vypořádal se všemi námitkami, které žalobkyně v řízení uplatnila, a u každé uvedl konkrétní důvody, které ho vedly k přijetí jeho právního názoru na každý řešený problém. Jiné námitky než ty, které byly uplatněny v původním rozhodčí řízení, žalobkyně po zrušení prvního rozhodčího nálezu v rozhodčím řízení neuplatnila. Při jednání rozhodci v rámci druhého rozhodčího řízení žalobkyni poučili o tom, že se jejich právní názor nezměnil, odkázali na své první rozhodnutí a žalobkyni vyzvali k doplnění tvrzení, případně označení důkazů ve smyslu, jak plyne z odůvodnění jejich prvního rozhodnutí.
Uvedené poučení odvolací soud považoval za dostatečné poučení ve smyslu §118a o. s. ř., když z něj bylo zřejmé, jaké skutečnosti měl rozhodčí soud za prokázané a jaké nikoliv, jaké důkazy ve věci neprovedl a z jakých důvodů a jaký je jeho právní názor na posuzovanou věc. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe, jestliže za popsané situace námitce žalobkyně ohledně nedostatečného poučení a tím způsobené tvrzené překvapivosti rozhodnutí rozhodčího soudu nevyhověl.
Dovolatelka dále namítá, že rozhodčí soud neměl pravomoc k projednání věci z důvodu neexistence rozhodčí smlouvy, když součástí leasingových smluv byla i rozhodčí smlouva, nicméně tyto smlouvy byly ukončeny a pro spory vztahující se na uzavřené dodatky již rozhodčí doložka sjednána nebyla.
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
V rozsudku ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5728/2015, Nejvyšší soud vyložil, že rozhodci nejsou ex officio povinni posuzovat, zda je dána jejich pravomoc (založená mj. na platně uzavřené rozhodčí doložce mezi účastníky) k projednání věci. Procesní aktivita účastníků řízení před rozhodci – pokud jde o námitku neexistence, neplatnosti či zrušení rozhodčí smlouvy – představuje přitom zákonný předpoklad k tomu, aby stejný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu mohl být věcně posuzován soudem (§33 ZRŘ).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010, nebo v rozsudku ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 96/2013, přijal a zdůvodnil závěr, že ustanovení §33 ZRŘ stanovuje povinnost namítat neplatnost rozhodčí smlouvy nikoli později, než strana začala jednat ve věci samé. Jedinou výjimkou, kterou §33 ZRŘ obsahuje, je, že příslušná strana by tuto skutečnost nemohla v rozhodčím řízení namítat, například z toho důvodu, že jí nebyl návrh na vydání rozhodčího nálezu s výzvou k vyjádření vůbec doručen. V takovém případě by se k §33 ZRŘ v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nepřihlíželo, jelikož námitka neexistence či neplatnosti rozhodčí doložky objektivně nemohla být vznesena. Pokud tedy strana v rozhodčím řízení mohla uplatnit námitku neplatnosti rozhodčí doložky v prvním úkonu ve věci a neučinila to, je nutné žalobu za zrušení rozhodčího nálezu zamítnout pro nenaplnění požadavků v §33 ZRŘ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4576/2016).
V nyní řešené věci odvolací soud k námitce nedostatku pravomoci rozhodčího soudu poukázal na odůvodnění rozhodčího nálezu, dle kterého rozhodčí senát s odkazem na §15 odst. 2 ZRŘ odmítl námitku dovolatelky o nedostatku pravomoci rozhodčího soudu z důvodu, že tato námitka nebyla uplatněna při prvním úkonu v řízení. Jestliže tak odvolací soud neshledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. b) ZRŘ, přičemž též zdůraznil, že předmětná námitka byla již předmětem přezkumu obvodním soudem v předchozím řízení a ten tuto námitku s ohledem na její opožděnost nepovažoval za důvodnou, nikterak se neodchýlil od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odkaz dovolatelky, v této souvislosti učiněný, na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není případný, když dovolatelka přehlíží, že uvedené rozhodnutí se týkalo řízení o zastavení exekuce.
Pokud dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jelikož rozhodčí řízení bylo stiženo dalšími závažnými vadami, ani tato její námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Má-li totiž být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka však v této části dovolání uvedenému požadavku nedostála, když neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud měl odchýlit, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek.
Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, odůvodňovanou dovolatelkou toliko tvrzením, že „rozhodčí soud zcela odmítl použít závěry insolvenčních soudů jako důkaz“.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu