ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.50.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 50/2018-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované Heineken Česká republika, a. s. , se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 148/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 35 Co 224/2017-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit částku 2.178,00 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 65 C 148/2015-131, rozhodl, že se zrušuje revizní rozhodčí nález Rsp 91729/09 ze dne 12. 5. 2015 (bod I. výroku) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 35 Co 224/2017-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. Rsp 91729/09, se zamítá (první bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý bod výroku).
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že v posuzovaném případě jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §31 písm. e) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolatel spatřuje v nesprávném posouzení otázek: a) zda mohl rozhodce (revizní rozhodčí senát) v rozhodčím řízení použít protokol výpovědi z jiného soudního řízení vedeného před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 56 Cm 18/2012, aniž by došlo v daném řízení k výslechu, i když zde tato možnost existovala; b) zda je rozhodce v rozhodčím řízení povinen účastníka poučit podle §30 ZRŘ ve spojení s §118a o. s. ř. o svém odlišném právním názoru na počátek běhu úroků z prodlení a c) odlišném právním názoru na započtení pohledávek. Dovolatel dovozuje, že pokud tak rozhodce (revizní rozhodčí senát) neučinil, byla mu tím odepřena možnost věc před rozhodci projednat, tj. je dán důvod pro zrušení revizního rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a uložil žalované povinnost nahradit dovolateli náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že jej považuje za nepřípustné, a navrhuje proto, aby dovolací soud toto dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předně vytýká odvolacímu soudu, že postupoval nesprávně, když dospěl k závěru, že ke zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. e) ZRŘ není dán důvod za situace, kdy rozhodčí senát nedal dovolateli plnou možnost věc projednat, neboť jej nepoučil dle §30 ZRŘ ve spojení s §118a o. s. ř., a znemožnil mu tak vyjádřit se k otázce počátku běhu úroku z prodlení a k otázce existence započtení. Tato právní otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
O tom, že porušení ustanovení §18 ZRŘ naplňuje důvod zrušení rozhodčího nálezu obsažený v §31 písm. e) tohoto zákona, neboť nebyla-li zachována rovnost zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná příležitost k uplatnění jejích práv, nebyla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, není v ustálené judikatuře pochyb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Zmíněná rovnost účastníků řízení je v občanském soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř. Zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje, pročež je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§30 ZRŘ), v dané souvislosti jeho §118a (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, a v něm obsažený odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008).
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006).
V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto procesní situace nenastala, neboť ze zjištění učiněných odvolacím soudem plyne, že důvodem procesního neúspěchu dovolatele v rozhodčím řízení nebylo neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, kdy revizní rozhodčí tribunál vycházel ze zjištěného skutkového stavu věci. V posuzované věci tak nepřicházelo poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. v úvahu, neboť, jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jimiž je dovolací soud vázán, předmětný rozhodčí nález není založen na závěru, že dovolatel v rámci své procesní obrany neunesl důkazní břemeno. V řízení byl dovolateli dán dostatečný prostor k tomu, aby tvrdil rozhodné skutečnosti a navrhoval k nim relevantní důkazy. Závěr odvolacího soudu o tom, že nebyl důvod k poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. či výzvě k doplnění tvrzení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., je správný a v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu pro porušení poučovací povinnosti určené ustanovením §118a o. s. ř. tak není naplněn.
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani další dovolatelem specifikovaná právní otázka, kterou zpochybňuje procesní postup rozhodčího tribunálu, který měl dle tvrzení dovolatele použít v rozhodčím řízení protokol výpovědi z jiného soudního řízení vedeného před Krajským soudem v Praze, aniž by došlo v rozhodčím řízení k výslechu svědka, i když zde tato možnost existovala. Ani tato skutečnost totiž nezakládá důvod zrušení rozhodčího nálezu pro neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat podle §31 písm. e) ZRŘ.
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, a řada dalších). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v ustanovení §31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení §18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.
Nejvyšší soud tak již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem (rozhodcem) nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud (rozhodce) odůvodní, proč takový důkaz neprovedl. V takovém případě v rozhodčím řízení nebude dán podle §31 písm. e) ZRŘ důvod ke zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat. Současně z výše citované judikatury dále jednoznačně vyplývá, že institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Lze proto uzavřít, že výkladové obtíže nezpůsobuje nemožnost soudu přezkoumávat procesní postup rozhodce při provádění důkazů, včetně důvodů, pro něž rozhodce určitý důkaz provedl či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3267/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 366/2006).
V projednávané věci ze zjištění odvolacího soudu neplyne, že by dovolatel v rozhodčím řízení navrhoval takové důkazy týkající se otázky započtení, které by rozhodčím soudem nebyly bez uvedení důvodu provedeny – to ostatně ani dovolatel netvrdí. Dovolatel tak zpochybňuje toliko hodnocení důkazů rozhodčím soudem. Takový přezkum však obecným soudům v řízení, jímž se žalobce domáhá zrušení rozhodčího nálezu, nepřísluší. Nesprávnost hodnocení provedených důkazů totiž nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007). Obecně lze tak pouze uvést, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. §125 o. s. ř.), a že důkazním prostředkem listinné povahy v rozhodčím řízení může být – podle okolností projednávané věci - též protokol o výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení.
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, tak není pro projednávanou věc přiléhavý, neboť v procesní souvislosti projednávané věci ze zjištění odvolacího soudu neplyne, že by důkaz výslechem svědka byl před rozhodčím soudem navržen, nebo že by dovolatel navrhoval rozhodčímu soudu jiný způsob provedení či rozsahu dokazování.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu