ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2020.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2020/2021-694
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Česká exportní banka, a.s. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 34/701, identifikační číslo osoby 63078333, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, se sídlem
v Praze 1, V Celnici 1034/6, proti žalované B. h. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ivanem Krutským, CSc., se sídlem ve Vyžlovce, Lidická 95, o zaplacení částky 5 337 994,87 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního osudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 98/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 35 Co 27/2017, 35 Co 277/2020-629, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2021, č. j. 35 Co 27/2017, 35 Co 277/2020-634, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 104 871 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Borise Treglera, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované jako ručitelce zaplacení částky 5 337 994,87 USD s příslušenstvím, neboť dlužník, společnost T. B. nesplnila svůj závazek vzniklý z úvěrové smlouvy ze dne 28. 11. 2008. Žalovaná se bránila tvrzením, že její ručitelský závazek nebyl platně schválen orgány žalované a že ručitelské prohlášení ze dne 28. 11. 2008 je neplatné.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 13 C 98/2014-249, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2017, č. j. 13 C 98/2014-325, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 337 994,87 USD s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13 C 98/2014-519, soud prvního stupně zamítl žalobu co do příslušenství za období od 14. 12. 2013 do 13. 12. 2014.
Soud prvního stupně nejprve zjistil, že souhlas s převzetím ručení za závazek dlužníka T. B. byl udělen na valné hromadě žalované konané dne 19. 6. 2008, přičemž předseda představenstva žalované L. A., byl podle soudu prvního stupně oprávněn za žalovanou ručitelské prohlášení ze dne 28. 11. 2008 podepsat. Soud dále zjistil, že žalovaná ve smyslu §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), dopisem ze dne 18. 10. 2013, č. 1357-0004, uznala svůj závazek z ručitelského prohlášení. K námitce žalované soud prvního stupně uvedl, že souhlas valné hromady k převzetí závazku k ručení nebyl podle ust. §196a odst. 5 obch. zák. nutný, neboť jak vyplynulo ze skutkových zjištění, byla žalovaná v době převzetí ručitelského závazku ovládající osobou dlužníka, společnosti T. B. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně žalobě jako důvodné vyhověl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl o odvolání žalované a žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 5. 2016, č. j. 13 C 98/2014-249, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2017, č. j. 13 C 98/2014-325, a proti doplňujícímu rozsudku téhož soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13 C 98/2014-519, tak, že změnil výrok I o věci samé pouze co do příslušenství a nákladový výrok II co do výše náhrady nákladů řízení, jinak oba výroky potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Opravným usnesením ze dne 3. 3. 2021, č. j. 35 Co 27/2017, 35 Co 277/2020-634, pak odvolací soud opravil početní chybu v nákladovém výroku napadeného rozsudku.
Odvolací soud nejprve uvedl, že z důvodu řádně nedoložené omluvy právního zástupce žalované projednal spor na jednání nařízeném dne 2. 2. 2021 pouze za přítomnosti statutárního zástupce žalované a právního zástupce žalobkyně. Dále odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, že podle ust. §213 odst. 2 a 4 zákona č. 99/193 Sb., občanský soudní řád, dále též „o. s. ř.“, dokazování zčásti zopakoval a zčásti jej doplnil provedením listinných důkazů, které konkrétně označil; k provedeným důkazům uvedl, že z nich „z převážné většiny“ vycházel i soud prvního stupně a že byly pro rozhodnutí věci „stěžejní“. Odvolací soud se posléze ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že valná hromada žalované udělila souhlas s převzetím ručitelského závazku, což soud považoval za zcela zásadní pro právní posouzení věci. K námitkám žalované, které se týkaly protokolace a postupu soudu prvního stupně při provedeném dokazování, odvolací soud uvedl, že vzniklé nedostatky zhojil zopakováním dokazování ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud tak s ohledem na uvedené potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5 337 994,87 USD s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které posléze ve lhůtě pro podání dovolání doplnila. V úvodu žalovaná konstatovala, že odvolací soud neprovedl žalovanou předložený důkaz představující odborné stanovisko Ústavu obecné lingvistiky Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 3. 3. 2017, jenž měl prokázat, že provedení dokazování před soudem prvního bylo poznamenáno zmatečnou protokolací soudu prvního stupně. Žalovaná dále namítala, že způsob, jakým odvolací soud zopakoval a doplnil listinné důkazy, nepředstavoval zákonem aprobované provedení důkazů (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009) a že z přepisu jednání před odvolacím soudem doručeného žalované dne 8. 2. 2021 vyplývalo, že důkaz listinami nebyl proveden řádně, a zároveň z něj nebylo zřejmé, které z listin měly sloužit k zopakování důkazu a které k doplnění dokazování; to soud uvedl až v písemném vyhotovení odůvodnění. Splnění podmínky přípustnosti dovolání poté žalovaná spatřovala v tom, že dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena procesní otázka týkající se mezí rozsahu opakování či doplňování dokazování odvolacím soudem. V této souvislosti pak žalovaná uvedla, že odvolací soud opakováním a doplňováním důkazů, jakož i způsobem, jak tak učinil, omezil nepřípustně právo žalované na instanční přezkum, což podepřela odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 365/2003. Závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť povinnost uhradit žalovanou částku s příslušenstvím by mohla významně ohrozit hospodaření žalované.
Ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že žalovaná v něm neoznačila dovolací důvod, stejně tak neoznačila předpoklad přípustnosti, resp. namítala toliko vadu řízení spočívající v provádění dokazování, k čemuž ovšem lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, pokud je dovolání přípustné. Právní posouzení ručitelského prohlášení provedené odvolacím soudem přitom žalovaná v dovolání nezpochybňovala. Podle žalobkyně otázka uvedená žalovanou v dovolání nesplňuje požadavky na vymezení otázky podle §237 o. s. ř.. K návrhu na odklad vykonatelnosti žalobkyně uvedla, že není dostatečně odůvodněn, a současně mu nelze vyhovět z důvodu, že dovolání je zjevně nepřípustné a doplnění dovolání bylo podáno opožděně. Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti, dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka týkající se mezí rozsahu opakování či doplňování dokazování odvolacím soudem, konkrétně toho, zda zopakováním a doplněním dokazování listinnými důkazy v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno právo žalované na dvojinstanční přezkum věci, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť procesní postup odvolacího soudu při dokazování byl souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu, odvolací soud nemůže odmítnout provést jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, jestliže mu §213 odst. 2 a 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu dle §220 odst. 1 o. s. ř., nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 251/2013). Navíc ust. §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a dále usnesnesní ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013). Vztaženo na projednávanou věc to znamená, že nic nebránilo odvolacímu soudu zopakovat důkazy potvrzující pro věc stěžejní skutkový závěr soudu prvního stupně, že valná hromada žalované udělila souhlas s převzetím ručitelského závazku; naopak tento postup zcela odpovídá §213 odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. Stejně tak mohl odvolací soud doplnit podle §213 odst. 4 o. s. ř. dokazování ohledně sjednání ručení za úplatu a vlastnické struktury žalované, z nichž ostatně vyplynula zjištění korespondující ze závěry soudu prvního stupně. Nadto odvolací soud důkazy, jež uznal za potřebné ke zjištění skutkového stavu zopakovat a doplnit, řádně rozlišil v napadeném rozsudku (viz odst. 14).
K tvrzenému porušení práva na dvojinstanční přezkum dovolací soud jen pro úplnost dodává, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalované, že odvolací soud nedoplnil dokazování odborným stanoviskem Ústavu obecné lingvistiky Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 3. 3. 2017, neboť samotné námitky týkající se případných vad řízení přípustnost dovolání nemohou založit, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. proto nemohou ze stejných důvodů založit ani námitky žalované týkající se způsobu, jakým odvolací soud zopakoval a doplnil listinné důkazy při jednání před odvolacím soudem, resp. způsobu, jakým byl tento procesní postup protokolován. Nadto z ust. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné, což ovšem není případ projednávané věci.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K návrhu žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu