ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2130.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2130/2021-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Victoria Security Printing, a. s. , se sídlem v Praze, Ohradní 1159/65, identifikační číslo osoby 15891089, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze, Jankovcova 1518/2, proti žalované BOAT Solution s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze, Chudenická 1057/34, identifikační číslo osoby 02505592 zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Šrobárova 2002/40, o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 8 C 495/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 103 Co 19/2020-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 8 C 495/2018-84, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 4. 2020, č. j. 8 C 495/2018-97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 103 Co 19/2020-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V konkrétnosti dovolatelka namítá (1) odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při výkladu vzniku a platnosti právního jednání dle §555 odst. 1 a §2079 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“); (2) vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena – k otázce úplnosti, resp. nutného obsahu kupní smlouvy dle §2079 o. z.; (3) odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při vyřešení otázky procesního práva, k otázce vznesení tvrzení v odvolacím řízení, jež nebyly stranami uváděny. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládají první dvě dovolatelkou formulované otázky hmotného práva, neboť posouzení těchto otázek není pro věc zde projednávanou rozhodné. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Dovolatelka v dovolání zjevně pomíjí, že pro rozhodnutí odvolacího soudu, který shledal žalobu důvodnou, bylo rozhodující zjištění o tom, v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky vůbec kupní smlouva v ústní formě byla uzavřena.
Tento právní závěr odvolací soud opřel zejména o §1745 o. z. a §1740 odst. 1, 2, a 3 o. z., kdy o dovolatelkou tvrzeném obsahu ústního návrhu kupní smlouvy, která měla obsahovat ujednání účastníků o předmětu koupě (předmětném motorovém člunu) a kupní ceně ve výši 3.272.730 Kč včetně DPH a uhrazení zálohy na tuto kupní cenu 300.000 Kč a termínu dodání září 2018, nebylo prokázáno, že byl kupujícím (žalobkyní) včasně přijat bez dodatků, výhrad, omezení, nebo jiných změn nabídky. Dovolatelka však nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení žádnou právní otázku, kterou by tento právní závěr odvolacího soudu zpochybňovala.
Dovolatelka brojí proti dvěma skutkovým variantám, ze kterých odvolací soud při právním posouzení vycházel. Přehlíží však, že v obou případech možného skutkového děje odvolací soud uzavírá, že ke vzniku závazku z kupní smlouvy, jehož předmětem by bylo dodání předmětné lodi za sjednanou cenu, nedošlo, neboť nebylo prokázáno, že by mezi stranami došlo ke smluvnímu koncensu ohledně výše ceny.
Uplatňuje-li proti tomuto závěru dovolatelka tvrzení, která jsou založena na předpokladu, že odvolací soud zde dovodil uzavření kupní smlouvy se sjednanou cenou 2.000.000 Kč bez DPH, a proto by měl prodávající (dovolatelka) povinnost motorový člun za tuto částku dodat, tak dovolatelka zjevně přehlíží, že odvolací soud vychází z jiného závěru, dle kterého uzavření kupní smlouvy s cenou člunu 2.000.000 Kč, které v řízení tvrdila žalobkyně, nebylo prokázáno. Ostatně uzavření kupní smlouvy takového obsahu dovolatelka popírá i v samotném dovolání. Tato dovolací námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Přitom samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobného zkreslení závěrů, na kterých odvolací soud vystavěl odůvodnění svého rozhodnutí, se dovolatelka dopouští i při vymezení druhé dovolací námitky. Zde uvádí, že odvolací soud v napadeném rozsudku prezentoval druhou variantu tak, že od počátku byla sjednána kupní cena ve výši 3.272.730 Kč včetně DPH. Je tomu však naopak, neboť odvolací soud i zde vychází z toho, že žalovaná v řízení i přes poučení dle §118a o. s. ř. neprokázala, že by ke dni 25. 8. 2018 byla mezi stranami uzavřena kupní smlouva s obsahem takto určené kupní ceny včetně hrazení záloh, předmětem koupě a termínem dodání září 2018.
Vytýká-li v této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu, že odvolací soud trval na prokázání skutečností, které si sám subjektivně presumoval a vymínil, jež se týkají okolností financování předmětu koupě, přehlíží, že tyto „dodatečné parametry“ kupní smlouvy nebyly odvolacím soudem považovány za podmínku vzniku závazku z kupní smlouvy. Odvolací soud toliko poukazem na další zjištěný skutkový děj, jenž se týkal postupu stran při financování předmětu koupě, uvádí další důvody, které zpochybňují dovolatelkou tvrzený skutkový stav o tom, že dne 25. 8. 2018 byla mezi stranami sjednána kupní smlouva s obsahem předmětu koupě, cenou 3.272.730 Kč včetně DPH a uhrazení zálohy 300.000 Kč a datem dodání září 2018.
V takto ustaveném rámci nemůže přípustnost dovolání založit odkaz dovolatelky na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které ke vzniku kupní smlouvy postačí, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a kupní ceně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99). Je tomu tak proto, že (jak již shora popsáno) odvolací soud rozhodoval za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by mezi stranami došlo dne 25. 8. 2018 k dohodě o ceně předmětu koupě, ať již ve výši 2.000.000 Kč či 3.272.730 Kč včetně DPH. Otázka předložená dovolatelkou, „zda kupní smlouva musí obligatorně obsahovat úplná ujednání smluvních stran ohledně tzv. vedlejších ujednání, resp. zda tato musí být prokázána, a to pod hrozbou zdánlivého jednání“, není otázkou, jež by činila dovolání přípustným, neboť v ní není prezentován právní závěr, ze kterého při posouzení věci vyšel odvolací soud.
Nad rámec výše uvedeného lze jen v obecné rovině poukázat na skutečnost, že §2079 o. z. řadí mezi pojmové znaky koupě mimo jiné úplatnost takového závazku, tedy ujednání o povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu. Jestliže si tak strany ujednají, že chtějí uzavřít kupní smlouvu, aniž by byla určena výše úplaty (či stanoven způsob jejího určení), použije se pro určení její výše pravidlo §2085 odst. 2 o. z. tak, že za ujednanou kupní cenu platí cena, za niž se týž nebo srovnatelný předmět v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává.
Přiměřeně lze odkázat na závěry starší rozhodovací praxe, jež se vztahovala k §409 odst. 2 a §448 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Ta dovozovala, že pokud není cena ve smlouvě dohodnuta a není-li stanoven ani způsob jejího určení a je-li smlouva platná s přihlédnutím k §409 odst. 2 obch. zák., může prodávající požadovat zaplacení kupní ceny, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy. Použití §448 odst. 2 obch. zák. o ceně obvyklé nastupuje jen za podmínky, že smlouva je platná podle §409 odst. 2 obch. zák., tedy, že smlouva obsahuje buď ujednání o ceně nebo o způsobu jejího určení anebo že strany chtějí uzavřít kupní smlouvu bez určení ceny (srov. např. právní závěr v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009, a ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5200/2009). O takto projevenou vůli (uzavřít smlouvu bez určení ceny) se však nejedná v případě, kdy si strany ve smlouvě sjednají, že dohodu o ceně, resp. způsobu jejího určení uzavřou dodatečně (například formou dodatku ke smlouvě). Cena nebo dohoda o způsobu jejího určení v takovém případě zůstává podstatnou částí smlouvy a dohoda o ceně nebo způsobu jejího určení je nezbytnou podmínkou pro vznik smlouvy (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008).
Tyto právní závěry se uplatní přiměřeně i v souzené věci. Odvolací soud správně věc posoudil, jestliže s odkazem na §1740 o. z., §1745 o. z. a §2079 o. z.dospěl k závěru, že mezi stranami nedošlo ke vzniku smluvního závazku tehdy, jestliže v řízení nebylo prokázáno, že mezi stranami došlo k dohodě o výši kupní ceny a současně nic nenasvědčuje tomu, že by strany měly vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny. Závěr odvolacího soudu tedy nevychází ze skutečnosti, že by sjednaná smlouva byla neplatná, jak uzavřel soud prvního stupně, ale z posouzení jiného, že nebylo prokázáno samotné uzavření smlouvy. Pro projednávanou věc proto nejsou přiléhavé závěry rozhodovací praxe, na které odkazuje dovolatelka, jež se týkají obecné zásady, že na právní jednání má být pohlíženo spíše jako na platné než neplatné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, uveřejněný pod číslem 55/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4197/2015, uveřejněné pod číslem 45/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkou dovolatelky, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé a bylo jím porušeno její právo na spravedlivý proces, uplatnila dovolatelka jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu vytýká vadu řízení. K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Pro úplnost lze konstatovat, že za překvapivé lze považovat takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2291/2019). O takovou situaci však v souzené věci nejde. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že provedl zjištění z e-mailové komunikace mezi dovolatelkou a spol. ESSOX s. r. o., přehlíží, že tyto důkazy byly provedeny již soudem prvního stupně a se závěry dokazování se odvolací soud ztotožnil. Výsledek hodnocení těchto důkazů – které jak shora uvedeno nemůže být předmětem dovolacího přezkumu – však byl pro rozhodnutí významný v tom smyslu, že dle odvolacího soudu (i na základě těchto důkazů) nebyla prokázána skutková verze prezentována dovolatelkou o tom, že mezi stranami došlo k uzavření kupní smlouvy s ujednáním o předmětu koupě (předmětném motorovém člunu) a kupní ceně ve výši 3.272.730 Kč včetně DPH a uhrazení zálohy na tuto kupní cenu 300.000 Kč a termínu dodání září 2018. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že by odvolací soud zatížil řízení vadou „svévolným vnášením neuplatněných tvrzení“ dle shora odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu