ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2314.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2314/2021-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce M. H. , podnikatele se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA., advokátem se sídlem v Praze, Veleslavínova 94/8, proti žalované TARPO spol. s r. o. v likvidaci , se sídlem v Kněževsi, Pražská 346, PSČ 270 01, identifikační číslo osoby 14802147, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o zaplacení částky 370 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 10/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, č. j. 23 Co 101/2021-40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 245,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozhodnutím Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 4. 3. 2021, č. j. 4 C 10/2021-11, jímž Okresní soud v Rakovníku uložil žalované zaplatit žalobci částku 370 260 Kč se zákonným úrokem z prodlení tam uvedeným a uhradit náklady řízení ve výši 51 546,60 Kč (první výrok). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť se dle jejího mínění „jedná o situaci zásadního právního významu – kdy bylo rozhodováno oproti shora (i níže) citované judikatuře“. Dovolání „se podává v rozsahu s odkazem na §241a), odst. 1). Dále pak s odkazem na §241a) odst. 2) písm. a+b).“
Dovolání žalované proti rozhodnutí ve věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1 věta první]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2].
Dovolatelka (její advokát) při vymezení přípustnosti dovolání a jeho důvodů poukazuje na ustanovení, jimiž bylo dovolací řízení upraveno v době do 31. 12. 2012, zjevně tedy nezaznamenala, že již takřka devět let dovolací řízení podléhá novelizovanému, podstatně odlišnému režimu. Přípustnost dovolání není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné též na jeho webových stránkách) a dle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nicméně v argumentu, že odvolací soud otázku splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání posoudil v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4645/2009, a s nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I ÚS 1024/15 (uveřejněným pod číslem 139/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16 (uveřejněným pod číslem 27/2017 tamtéž), lze z hlediska věcného (obsahového) nalézt vymezení jednoho ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., totiž že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přisvědčit však dovolatelce nelze.
V prvním z označených rozhodnutí Nejvyšší soud sice ocitoval z rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněného pod číslem 3/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z rozsudku ze dne 19. 8. 208, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, mimo jiné dovolatelem akcentovaný závěr, podle něhož ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení. Citované pasáži, vytržené dovolatelkou z kontextu, však předchází argument, že žalovaný nemusí svou obranu proti nároku uplatněnému v žalobě rozvádět do všech podrobností; postačí, jestliže postaví oproti tvrzením žalobce alespoň taková tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li prokázány), mohou vést k tomu, že bude mít ve sporu alespoň částečný úspěch. V souladu s tím spočívá rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 na zjištění, že v tam souzené věci žalovaný již v podaném odporu proti platebnímu rozkazu dostatečně vylíčil rozhodné skutečnosti, na nichž stavěl svou obranu a které by v případě jejich prokázání vedly k zamítnutí žaloby.
Je zřejmé, že dovolatelkou citované závěry odrážejí kvalitativně odlišnou procesní situaci, než o kterou jde ve zde souzené věci. Dovolatelka se v odporu proti platebnímu rozkazu omezila na strohé konstatování, že žalovaný nárok neuznává co do důvodu i výše, a to bylo vše, co před marným uplynutím stanovené soudcovské lhůty a před vyhlášením rozsudku pro uznání ve věci učinila.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15 byl vydán ve věci, v níž obecné soudy včas podané laické vyjádření žalované vyhodnotily jako obsahově nedostačující; požadavek na restriktivní užití ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. zde Ústavní soud navíc formuloval v situaci, kdy se soudem komunikovala žalovaná bez právního vzdělání a bez kvalifikovaného zastoupení a soudy jí neposkytly poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení, ač již v odporu proti platebnímu rozkazu poukázala na své nepříznivé majetkové a osobní poměry. Ani o takovouto situaci se v posuzovaném případě nejedná. Jednak byla dovolatelka již při podání nezdůvodněného odporu zastoupena advokátem, jednak tu nebylo další včasné podání, jehož obsah by soudy nižších stupňů hodnotily (mohly hodnotit) z hlediska jeho dostatečnosti či kvality.
Odvolacímu soudu nelze důvodně vytknout ani odchylku od závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/16, podle nichž je nutno při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc, zejména pečlivě vážit, zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná, a k fikci uznání je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoliv extenzivně, ale restriktivně.
Za stavu, kdy žalovaná byla v době podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu zastoupena advokátem, v podaném odporu uvedla pouze, že žalovaný nárok neuznává co do důvodu i výše, nepožádala zřetelně o prodloužení stanovené lhůty, nýbrž toliko o stanovení lhůty v délce, která jí již poskytnuta byla, a před uplynutím této lhůty (ani poté před vyhlášením rozsudku pro uznání) neučinila žádné další podání, odvolací soud v souladu s výše uvedenými závěry zkoumal, zda tu nejsou skutečnosti, které by nasvědčovaly, že nejde o lhostejnou či obstrukční pasivitu, a takové okolnosti nenalezl. Tomu ve světle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nelze cokoliv vytknout. Předně se ve spise nenachází žádný záznam o tom, že by dovolatelka dne 2. 3. 2021 do tohoto spisu nahlížela, jak tvrdí, a ze spisu není patrná ani žádná jiná známka její procesní aktivity před vydáním rozsudku pro uznání, zejména soudu nebylo doručeno sdělení o tom, že jsou tu skutečnosti, které jí brání podat vyjádření ve stanovené lhůtě (např. nyní tvrzené potíže s nahlížením do spisu či jiné komplikace vyvolané pandemií), ač na nutnost takového postupu pro případ nedodržení lhůty byla v poučení výslovně upozorněna. Tvrzení dovolatelky, že spoléhala na to, že jí v dané věci bude stanovená lhůta prodloužena stejně, jako se to stalo v jiné věci vedené u téhož soudu, je irelevantní, neboť v této věci rozhodnutí soudu o prodloužení stanovené lhůty neobdržela, musela si tedy být vědoma toho, že tu jde o jinou procesní situaci a že pro ni platí lhůta původně stanovená, včetně přísných důsledků jejího nedodržení.
S obsahem spisu nekoresponduje ani dovolací námitka, že dovolatelka obdržela pouze elektronický platební rozkaz a potřebovala proto „bezpodmínečně do spisu nahlédnout“, aby si obstarala text žaloby. Podle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky, založeného na č. l. 4 spisu, byl žalované spolu s elektronickým platebním rozkazem zaslán i návrh na jeho vydání, dovolatelka tedy měla „žalobu“ k dispozici od počátku běhu lhůty pro vyjádření. Její tvrzení je ostatně krajně nevěrohodné již z toho důvodu, že kdyby k platebnímu rozkazu skutečně nebyl připojen návrh na jeho vydání, pak by to bylo logicky to první, co by dovolatelka - zastoupená advokátem – v odporu proti platebnímu rozkazu namítla.
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka dovolatelky, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s judikaturou, kterou označila ve svém odvolání, v čemž dovolatelka spatřuje porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí a rozpor s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 892/14 (jde o nález ze dne 20. 8. 2014, uveřejněný pod číslem 157/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), sp. zn. II. ÚS 2560/13 (ze dne 20. 5. 2014, uveřejněný pod číslem 101/2014 v téže sbírce) a sp. zn. II. ÚS 335/12 (ze dne 15. 8. 2013, uveřejněný pod číslem 148/2013 tamtéž).
Dovolatelka uvedené nálezy Ústavního soudu označuje toliko v souvislosti s výtkou, že postupem odvolacího soudu bylo řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud ve své judikatuře soustavně vysvětluje, že námitky vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Odkaz na uvedená rozhodnutí Ústavního soudu je ostatně nepřípadný, neboť k předvídatelnosti soudních rozhodnutí ani k podmínkám pro vydání rozsudku pro uznání se tato rozhodnutí nevyjadřují a všechna se týkají posuzování včasnosti doručení elektronických podání, tedy otázky, kterou dovolatelka v rámci vymezení přípustnosti dovolání nepředkládá a která ani ve zde souzené věci nebyla řešena, napadené rozhodnutí tudíž na jejím řešení nezávisí. První z uvedených nálezů byl nadto již překonán stanoviskem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18-1.
Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1477/2021).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (jenž je veřejnosti dostupný na www.usoud.cz ), podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 33/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu