ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2345.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2345/2020-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. K. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, PSČ 674 01, proti žalované PAPEI, a.s. , se sídlem v Roudnici nad Labem, Chelčického 627, PSČ 413 01, IČO 44223081, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 251 060 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 18/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2020, č. j. 8 Co 379/2019-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 664 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2019, č. j. 19 C 18/2019-125, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 251 060 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobce požadoval uvedenou částku z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku předběžného opatření vydaného Okresním soudem ve Vsetíně - pobočkou ve Valašském Meziříčí (když následně rozhodnutím odvolacího soudu byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut), kterým byla žalobci uložena povinnost zajistit pro právního předchůdce žalované odvádění a čištění odpadních vod z průmyslového areálu provozovaného žalovanou. Újma podle žalobce vznikla za období, kdy byl nucen na základě předběžného opatření zajistit pro právního předchůdce žalované odvádění a čištění odpadních vod. Částku odpovídající této újmě žalobce právnímu předchůdci žalované vyfakturoval, ale právní předchůdce žalované mu neuhradil fakturované částky v plné výši, takže zbývá částka
251 060 Kč.
Soud prvního stupně zjistil, že v době trvání předběžného opatření, resp. v období, za které požaduje žalobce újmu po žalované, existovala mezi ním a právním předchůdcem žalované platná a účinná smlouva o odvádění a vypouštění odpadních vod (dále jen „smlouva“), v níž byla uvedena maximální měsíční cena s tím, že cena za poskytnuté služby bude účtována vždy do desátého dne v měsíci následujícím po měsíci, kdy bylo fakturováno, a každá jednotlivá faktura bude vystavována s dobou splatnosti 15 dnů od doručení. Žalobce měl tedy plnit na základě smlouvy a pouze z důvodu, že protiprávně přestal plnit, bylo vydáno předběžné opatření shodného znění, jako zní povinnost žalobce ve smlouvě. Žalobce své náklady vyúčtoval právnímu předchůdci žalované fakturou ze dne 31. 7. 2016 za červenec 2016 v částce 209 639 Kč a fakturou ze dne 31. 8. za srpen 2016 v částce 127 309 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že právní předchůdce žalované sice neuhradil fakturované částky v plné výši, nicméně žalobce v rozporu s uzavřenou smlouvou účtoval jinou, než nejvyšší možnou sjednanou cenu za poskytované služby. Žalobce navíc porušil smluvní ujednání, když daňový doklad vystavený 31. 3. 2016 se vztahuje k období měsíce března 2016 a datum splatnosti na faktuře 10. 4. 2016 je v rozporu s uzavřenou smlouvou. Pokud důvody odstoupení od smlouvy ze dne 17. 5. 2016 žalobce spatřoval v prodlení s nezaplacením této faktury, soud prvního stupně uvedl, že „vzhledem k tomu, že faktura nebyla řádně vystavena, nebyl ani řádně stanoven čas její splatnosti, datum její splatnosti, nemohl řádně žalobce za této situace odstoupit, neboť takto by zneužíval svého vlastního pochybení porušení povinnosti ze smlouvy“. Z toho důvodu nemůže být nárok uplatněný žalobou fakturovaný fakturami ze dne 31. 7. 2016 a 31. 8. 2016 újmou ve spojení s předběžným opatřením, když se jedná o plnění na základě platné a účinné smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 8 Co 379/2019-157, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. Zdůraznil, že žalobci tvrzená újma nevznikla a vzniknout ani nemohla, neboť se jednalo o plnění dle platné smlouvy, a to i bez toho, že by bylo vydáno předběžné opatření. Za dané období mohl vzniknout žalobci pouze nárok na smluvní odměnu dle uzavřené smlouvy. Žalobce účtoval náhradu za ztrátu za neoprávněné vypouštění odpadních vod do kanalizace dle §10 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), přičemž ovšem k neoprávněnému vypouštění odpadních vod nedošlo, neboť zde byla platná smlouva. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s hodnocením soudu prvního stupně, že k odstoupení od smlouvy ze strany žalobce nedošlo důvodně, když žalobce chybně účtoval daňovým dokladem č. 314392, který byl vystaven 31. 3. 2016, i když se vztahuje k fakturovanému období měsíce března 2016, neboť datum splatnosti zde byl stanoven 10. 4. 2016, což je v rozporu s uzavřenou smlouvou, dle které má být fakturováno vždy do 10. dne v měsíci následujícím po měsíci, za který je fakturováno, a že každá jednotlivá faktura bude vystavována s dobou splatnosti 15 dnů od doručení. Proto pokud žalobce přípisem ze dne 17. 5. 2016 odstoupil od předmětné smlouvy z důvodu prodlení se zaplacením této faktury, stalo se tak nedůvodně, na což také žalovaná žalobce upozornila a sdělila mu, že s odstoupením od smlouvy nesouhlasí a toto neuznává. Navíc bylo fakturováno rovněž v rozporu s článkem VI odst. 4 dodatku č. 1 ke smlouvě, kde maximálně mohla být účtována částka ve výši 450 000 Kč bez DPH, přičemž danou fakturou byla účtována částka ve výši 673 804 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání z důvodu, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele je dovolání přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Formuluje pak následující otázky:
Je možné vyloučit, aby ten, kdo poskytuje plnění, které má poskytnout jak na základě smlouvy, tak i na základě vydaného předběžného opatření, jednal výhradně na základě smlouvy a nikoli na základě předběžného opatření?
Vztahuje se povinnost soudu poučit žalobce dle §118a odst. 2 o. s. ř. na situaci, kdy žalobce podá žalobu na úhradu plnění, které mu bylo uloženo na základě předběžného opatření, ale dle soudu jde o plnění ze smlouvy a v důsledku toho žalobu zamítne?
Pokud není faktura řádně vystavena z důvodu chybně uvedené splatnosti, nenastává splatnost dluhu vůbec, nebo se splatnost dluhu posunuje tak, aby odpovídala sjednané době splatnosti mezi účastníky smluvního vztahu?
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem připomíná, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Současně je třeba zdůraznit, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže.
Dovolání není přípustné.
V souvislosti s první formulovanou otázkou dovolatel dovozuje, že v případě, kdy je předběžným opatřením uložena stejná (či podobná) povinnost, jako je mezi účastníky upravena smluvně, soudy vyloučily, aby tato povinnost byla plněna na základě předběžného opatření, s odůvodněním, že má být splněna na základě smlouvy. Podle žalobce soudy nesprávně rozhodly, že jeho povinností bylo plnit na základě smlouvy, nikoli předběžného opatření, přičemž žalobce má za to, že předběžné opatření autoritativně uložené soudem má vyšší právní sílu než smlouva. Na první dovolatelem formulované otázce však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Soudy se nezabývaly otázkou, zda má vyšší právní sílu uzavřená smlouva či předběžné opatření, ani tím, zda v daném případě bylo poskytnuto plnění na základě předběžného opatření nebo na základě uzavřené smlouvy s tím, že mohlo být plněno pouze na základě jednoho z těchto právních titulů. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení předchůdci žalované vyfakturované újmy (náhrady škody) spočívající v tom, že žalobce byl na základě vydaného (a následně zrušeného) předběžného opatření nucen zajistit pro právního předchůdce žalované odvádění a čištění (neoprávněně vypouštěných) odpadních vod. Soudy tento jeho nárok (na náhradu škody) považovaly za neodůvodněný, neboť jej k předmětné činnosti zavazovala platná smlouva. Soudy nevyloučily, že by žalobce poskytl plnění předchůdci žalované v souladu s předběžným opatřením, ani nevyloučily, že žalobcem prováděná činnost mohla být plněna jak na základě platné smlouvy, tak v souladu s předběžným opatřením, soudy „pouze“ odmítly uplatněný nárok na náhradu škody, neboť žalobce poskytoval předchůdci žalované plnění v souladu s platně uzavřenou smlouvou, žalobci tedy mohl vzniknout nárok „pouze“ na smluvní odměnu. Jelikož první dovolatelem formulovaná otázka nepředstavuje otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, není tato otázka způsobilá založit přípustnost jeho dovolání.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelem formulovanou otázka. Žalobce namítá, že měl být ze strany soudu poučen o tom, že „je možné věc posoudit jinak, a to jako plnění smlouvy a nikoli předběžného opatření“. V této souvislosti Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, 22. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2000/2013, jenž byl zveřejněn pod č. 38/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020). Vzhledem k tomu, že žalovaná svou obranu od počátku stavěla právě na tvrzení o existenci platné smlouvy, nemohl být závěr soudu pro žalobce překvapivým; žalobce měl možnost se k právní stránce věci vyjádřit, tudíž lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu není s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu.
Konečně přípustnost žalobcova dovolání nezakládá ani třetí formulovaná otázka, neboť se opět jedná o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatel Nejvyššímu soudu předestřel k řešení otázku, „zda v případě, kdy není faktura vystavena řádně z důvodu chybně uvedené splatnosti, nenastává splatnost dluhu vůbec nebo se splatnost dluhu posunuje tak, aby odpovídala sjednané době splatnosti mezi účastníky smluvního vztahu“. Odvolací soud a před ním ani soud prvního stupně však své rozhodnutí nezaložil na posouzení otázky, kdy nastává splatnost dluhu. Soudy uzavřely, že k odstoupení od smlouvy ze strany žalobce nedošlo důvodně, když chybně vystavil fakturu (předčasně, s kratší než ujednanou dobou splatnosti a na částku vyšší než maximální možnou). Podle soudu prvního stupně, s jehož právním posouzením se odvolací soud plně ztotožnil, nemohl žalobce od smlouvy za této situace řádně odstoupit, neboť by takto zneužíval svého vlastního pochybení porušení povinnosti ze smlouvy.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu