ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2379.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2379/2021-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Stodůlky reality s.r.o. , se sídlem v Praze 9 - Vysočanech, Poděbradská 777/9c, identifikační číslo osoby 24265578, zastoupené JUDr. Zuzanou Nepovím Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalované Yemec, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 5, Butovická 21/68, identifikační číslo osoby 25699229, zastoupené Mgr. Andrejem Vacíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, o zaplacení částky 381 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 64/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 91 Co 388/2020-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 294 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Zuzany Nepovím Sedlákové.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 381 150 Kč s příslušenstvím jako provize ze smlouvy o zprostředkování, kterou účastnice uzavřely dne 9. 9. 2019. Žalovaná nárok žalobkyně odmítla s tím, že žalobkyně nesplnila své smluvní povinnosti a k uzavření zprostředkované smlouvy v důsledku jednání žalobkyně nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 7. 2020, č. j. 24 C 64/2020-63, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 381 150 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle kterých byla dne 9. 9. 2019 mezi účastníky sjednána smlouva o zprostředkování, v níž se žalobkyně zavázala obstarat žalované příležitost uzavřít se třetí osobou kupní smlouvu, případně smlouvu o smlouvě budoucí či rezervační smlouvu na prodej nemovitosti žalované za kupní cenu v očekáváné výši 10 500 000 Kč (kupní cenu bylo možno na základě dohody smluvních stran upravit). Žalobkyně se dále zavázala poskytnout žalované související služby (zejména zpracování a uzavření rezervační smlouvy s kupujícím, převzetí rezervačního poplatku, vypracování znění kupní smlouvy, příp. smlouvy o budoucí kupní smlouvě prostřednictvím smluvní advokátní kanceláře žalobkyně, a podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí). Za tuto činnost žalobkyni náležela provize ve výši 3 % z kupní ceny, přičemž účastnice si ve smlouvě výslovně sjednaly, že smlouva není uzavřena s odkládací podmínkou (a provize tak není splatná až splněním odkládací podmínky). Žalovaná dne 17. 10. 2019 přičiněním žalobkyně uzavřela smlouvu o rezervaci předmětné nemovitosti s třetí osobou (J. S.) na dobu 60 dnů; budoucí kupní cena byla sjednána ve výši 10 500 000 Kč. V průběhu rezervační doby nedošlo ke sjednání smlouvy o budoucí kupní smlouvě, příp. kupní smlouvy, a to mimo jiné z důvodu žalovanou požadovaného posunutí termínu předání nemovitosti (z původního termínu dne 20. 12. 2019 na den 7. 2. 2020). Žalobkyně proto dne 17. 12. 2019 oznámila oběma stranám rezervační smlouvy, že dohodnutá rezervační lhůta uplynula marně, a J. S. vrátila zaplacený rezervační poplatek.
Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením věci soudem prvního stupně, podle kterého byla smlouva o zprostředkování účastnicemi uzavřena platně a žalobkyně svou povinnost z dané smlouvy splnila, jelikož jejím přičiněním došlo k uzavření zprostředkované smlouvy, jíž byla smlouva rezervační. K okamžiku uzavření této smlouvy se pak právo žalobkyně na provizi stalo v souladu s §2447 odst. 1 větou první o. z. splatným. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že mezi žalovanou a J. S. následně nedošlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, neboť žalobkyně za výsledek kontraktačního jednání mezi žalovanou a třetí osobou neodpovídá. Pro úplnost odvolací soud doplnil, že neúspěch kontraktace mezi žalovanou a J. S. spočíval na straně žalované, neboť právě společník žalované požadoval posunutí dohodnutého termínu předání bytové jednotky z prosince roku 2019 na únor roku 2020, což bylo pro J. S. neakceptovatelné. Odvolací soud dále odmítl námitku žalované, že soud prvního stupně vyložil předmětnou smlouvu o zprostředkování v rozporu s jejím účelem. Účelem této smlouvy totiž bylo dle jejího jazykového i logického výkladu zprostředkování příležitosti žalované uzavřít se třetí osobou rezervační smlouvu na prodej nemovitosti, případně smlouvu o budoucí kupní smlouvě; danému účelu přitom žalobkyně nepochybně dostála, jelikož k uzavření rezervační smlouvy došlo. Jako nedůvodnou konečně odvolací soud označil také námitku žalované, že žalobkyně byla v rozporu s dobrými mravy činná pro obě smluvní strany rezervační smlouvy. Takové jednání totiž bylo v souladu se smlouvou o zprostředkování.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalovaná včasným dovoláním, jež považuje za přípustné pro řešení otázky okamžiku vzniku práva na provizi zprostředkovatele v případě, kdy smluvní strany výslovně vyloučily aplikaci ustanovení §2447 o. z., neboť uvedená otázka nebyla podle žalované dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně považoval rezervační smlouvu za smlouvu zprostředkovanou. Ve skutečnosti však zprostředkovávanou smlouvou mohla být pouze smlouva kupní či smlouva o smlouvě budoucí kupní. Ke vzniku nároku na provize žalobkyně přitom bylo nutné, aby došlo k uzavření této zprostředkované smlouvy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 844/2017, žalovaná konečně namítá, že samotné obstarání příležitosti k uzavření zprostředkovávané smlouvy právo na provizi zprostředkovateli nezakládá. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitku týkající se vyloučení aplikace §2447 o. z. vznáší žalovaná poprvé až v dovolání. Závěr, že by smluvní strany vyloučily aplikaci daného ustanovení, přitom ze skutkových zjištění soudů vůbec nevyplývá. Žalobkyně naopak upozornila, že účastnice si v předmětné smlouvě ujednaly, že je provize splatná již obstaráním příležitosti uzavřít smlouvy (ať už smlouvy rezervační, smlouvy kupní či smlouvy o budoucí smlouvě kupní). Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ohledně námitky, podle níž odvolací soud nesprávně určil, že zprostředkovanou smlouvou měla být smlouva rezervační, žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
U zbylých dovolacích důvodů je z obsahu dovolání patrné, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná považuje dovolání za přípustné pro řešení v rozhodování dovolacího soudu podle jejího názoru dosud nevyřešené otázky okamžiku vzniku práva zprostředkovatele na provizi "za situace, kdy smluvní strany výslovně vyloučily aplikaci ustanovení §2447 občanského zákoníku". Skutečnost, že by účastnice v předmětné smlouvě o zprostředkování vyloučily aplikaci ustanovení §2447 o. z., však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vůbec nevyplývá. Z nich pouze plyne, že se účastnice ve smlouvě výslovně dohodly, že smlouva není uzavřena s odkládací podmínkou (a splatnost provize tak není vázána na splnění odkládací podmínky). Žalovaná tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než odvolací soud. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nejvyšší soud pro úplnost rovněž podotýká, že námitku o vyloučení aplikace ustanovení §2447 o. z. žalovaná uplatňuje poprvé až v dovolání, ačkoli ji v průběhu řízení před podáním dovolání vznést mohla. Podle §241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani dosud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21).
Žalovaná v dovolání dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 844/2017, a namítá, že získání pouhé příležitosti uzavřít zprostředkovanou smlouvu nárok na provizi nezakládá; pro vznik nároku žalobkyně tak bylo nutné, aby skutečně došlo k uzavření zprostředkované smlouvy.
Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu obecně platí, že činnost zprostředkovatele podle zprostředkovatelské smlouvy směřuje pouze k vyhledání třetí osoby, s níž by měl zájemce možnost zprostředkovávanou smlouvu uzavřít. V rámci zprostředkování pak není zprostředkovatel povinen zájemce zastupovat a uzavření zprostředkovávané smlouvy je věcí samotného zájemce. Strany si však mohou dohodnout (sjednat) další povinnosti zprostředkovatele jdoucí nad rámec vlastní zprostředkovatelské činnosti; v takovém případě nelze závazek zprostředkovatele považovat za splněný pouhým obstaráním příležitosti uzavřít smlouvu, byť by se jednalo o uzavření smlouvy s určitým obsahem, proto ani samotné obstarání příležitosti k uzavření smlouvy právo na provizi zprostředkovateli nezakládá.
Odvolací soud však napadené rozhodnutí nezaložil na úvaze, že žalobkyně splnila své povinnosti ze smlouvy o zprostředkování (a vzniklo jí tak právo na provizi) již samotným obstaráním příležitosti k uzavření zprostředkované smlouvy (smlouvy o rezervaci prodávané nemovitosti). Odvolací soud naopak vycházel z toho, že právo na zaplacení provize žalobkyni vzniklo až skutečným uzavřením zprostředkované smlouvy přičiněním žalobkyně. Závěr odvolacího soudu, že zprostředkovanou smlouvou měla být rezervační smlouva a nikoli až smlouva kupní, příp. smlouva o budoucí smlouvě kupní, se přitom dovolatelce nepodařilo přípustným způsobem zpochybnit (viz výše). Uvedená námitka žalované se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a proto nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, tedy ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu