ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2490.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2490/2020-157
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované V. T. T. H. , narozené XY, se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Lenkou Gabrielovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Přísečnická 3007, o zaplacení částky 212 989,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 236/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2019, č. j. 25 Co 310/2019-110, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2019, č. j. 25 Co 310/2019-110, v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 1. 2019, č. j. 7 C 236/2018-67, ve výroku I co do částky 192 263,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 7. 2017 do zaplacení a ve výroku II, a v druhém výroku a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 1. 2019, č. j. 7 C 236/2018-67, v části výroku I co do částky 192 263,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 7. 2017 do zaplacení a ve výroku II se zrušují , a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení náhrady škody tvořené částkou 192 263,77 Kč s příslušenstvím za neoprávněný odběr elektřiny v období od 17. 1. 2015 do 1. 2. 2016 a částkou 20 726,09 Kč s příslušenstvím (složenou z dílčích částek) za náklady vynaložené na zjištění neoprávněného odběru při kontrole v sídle žalované dne 1. 2. 2016, za následné přezkoušení elektroměru a na jeho znalecké zkoumání.
2. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, č. j. 7 C 236/2018-67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 212 989,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v odběrném místě žalované na adrese XY, do kterého byla dodávána elektrická energie na základě smlouvy o sdružených dodávkách elektřiny ze dne 14. 11. 2011, proběhla dne 1. 2. 2016 kontrola stavu elektroměru pracovníky společnosti NTL Forensics, a. s. Při kontrole byla po určitou dobu přítomna Policie České republiky a manžel žalované a byl z ní pořízen videozáznam. V průběhu kontroly byl elektroměr odmontován, vložen do obalu a zapečetěn. Následným znaleckým posudkem bylo zjištěno, že do číselníku elektroměru bylo zasahováno blíže nezjištěnou osobou (byly zjištěny stopy po násilném přetáčení kotoučů číselníku a ozubených pastorků k pohonu číselníkových kotoučů cizím předmětem). Nebylo prokázáno, že by k zásahu do elektroměru došlo jednáním osob, které prováděly jeho demontáž. Škoda za neoprávněný odběr byla vyčíslena podle vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny (ve znění účinném do 31. 5. 2016 – dále jen „vyhláška“) výpočtem na základě možného příkonu 22,080 kW vynásobeného dobou denního využití, počtem dnů neoprávněného odběru, po odečtení skutečně zjištěné spotřeby v daném období a po násobení koeficientem a cenou elektřiny, a to vzorcem (22,080 kW x 24 hodin x 381 dní – 44 228 kWh) x 0,2 x 6,09697 Kč/kWh na částku 192 263,77 Kč. Z faktur za období od 21. 1. 2012 do 11. 4. 2016 soud prvního stupně zjistil, jak se pohybovala spotřeba elektřiny v odběrném místě žalované. Za prokázanou vzal též částku 20 726 Kč uhrazenou žalobkyní na nákladech kontroly elektroměru. Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru o povinnosti žalované k náhradě škody vzniklé neoprávněným odběrem podle §51 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, neboť energetický zákon konstruuje objektivní odpovědnost odběratele za odběrné místo, tedy bez ohledu na jeho zavinění, a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
4. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které na základě dokazování doplnil pouze o skutečností týkající se smluv uzavřených žalobkyní se společnostmi poskytujícími služby v oblasti řešení netechnických ztrát a neoprávněných odběrů v distribuční soustavě (SECURITAS ČR, s. r. o., a NTL Forensics, a. s.), na základě kterých posoudil jako důvodné veškeré žalobou uplatňované náklady vynaložené žalobkyní na zjištění neoprávněného odběru, na vyhotovení znaleckého posudku a na přezkoušení elektroměru.
6. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, neboť bylo zjištěno, že do elektroměru umístěného v provozovně žalované bylo zasaženo, resp. byla zjištěna neoprávněná manipulace. K námitce žalované o tvrzené délce neoprávněného odběru s poukazem na provedený odečet elektroměru 8 dnů při provedením kontroly a na skutečnost, že v den údajného zjištění poškození již několik měsíců měla až o deset spotřebičů méně než v předchozím období, odvolací soud uvedl, že podezření na zásah do měřícího zařízení bylo ohlášeno pracovníkem provádějícím odečet stavu elektroměru pro smluvního dodavatele k datu 21. 1. 2016 a fakticky byl neoprávněný odběr zjištěn při následné kontrole pověřenými osobami dne 1. 2. 2016. Odmítl námitky neautenticity videozáznamu z provedené kontroly, její průběh měl za nepochybný a jako spekulativní (pro něž nesvědčí jakákoliv indicie) odmítl tvrzení žalované o zásahu do elektroměru osobami provádějícími kontrolu. Zdůraznil, že ze smluv uzavřených žalobkyní se společnostmi provádějícími kontrolu vyplývá, že i v případě provedení kontroly, při níž není neoprávněný odběr zjištěn, jim náleží příslušná odměna a tyto subjekty proto nejsou finančně zainteresované (na výsledku kontroly). K odkazům žalované na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 133/08, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 726/2010, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15 (jež jsou veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz ) odvolací soud podotkl, že žalovaná netvrdila žádné konkrétní skutečnosti ani nenavrhovala žádné konkrétní důkazy, jež by byly způsobilé prokázat, že nemohlo dojít k odběru elektrické energie nad rámec toho, co bylo účtováno na základě vyúčtování dodavatele. Odvolací soud uzavřel, že faktická výše odběrů nemohla být zjištěna, a proto byl na místě postup dle ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Namítá nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
8. Žalovaná je přesvědčena, že nebyly shledány takové skutečnosti, aby bylo možno uzavřít, že došlo k neoprávněnému odběru ve smyslu §51 odst. 1 písm. e) energetického zákona, neboť vyjma údajného poškození elektroměru nebyl prokázán samotný neoprávněný odběr. Poukazuje na skutečnost, že hladina prokazatelně odebrané a uhrazené elektrické energie vzrůstala, že poskytovala plnou součinnost při kontrolách (poslední dne 21. 1. 2016 proběhla bez výhrad), že řádně hradila zálohy a vyúčtování a že průběh zjištění neoprávněného odběru byl pochybný, když nebylo žalované umožněno, aby se zásahu zúčastnila a jediné důkazy byly pořízeny zástupcem ekonomicky závislého subjektu. Podle žalované tak nebyl naplněn požadavek kladený na zvýšenou přesvědčivost důkazů o údajném způsobení škody a jejím „způsobení“ v mezích objektivní odpovědnosti a právní úprava dopadající na objektivní odpovědnost údajného škůdce byla vyložena ústavně nekonformně v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06).
9. Soudům nižších stupňů žalovaná dále vytýká, že postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 201/2013, a usnesením ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 566/2018 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu – na https://www.nsoud.cz ), a s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, pokud při stanovení výše škody aplikovaly mechanicky vyhlášku a nezohlednily specifické okolnosti případu tak, aby se zjištěná škoda blížila co nejvíce škodě skutečné. Namítá, že soudy měly k dispozici historii předchozí spotřeby elektrické energie v odběrném místě, na kterou žalovaná opakovaně poukazovala, avšak relevantně ji nezohlednily. Zdůrazňuje, že rozhodnutí nesmí spočívat na nevysvětleném nepoměru mezi předchozím legálním odběrem a vyhláškovou výší náhrady za neoprávněný odběr. Výše náhrady škody má podle ní zcela zřejmý sankční charakter (pro ni likvidační), tj. neplní převážně kompenzační funkci. Za neodůvodněný považuje závěr soudů nižších stupňů o počtu dnů údajného způsobování škody, tj. 381 dnů.
10. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
12. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně dvou) byla tatáž otázka rozhodnuta (vzájemně) rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
15. Těmto požadavkům žalovaná nedostála, pokud spatřovala přípustnost dovolání též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva, … která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak“, aniž by současně v dalším obsahu dovolání vymezila jakoukoliv vzájemně rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu či polemizovala se správností řešení konkrétní právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a dožadovala se, aby se od tohoto řešení dovolací soud v projednávané věci odklonil. Pokud snad žalovaná měla na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
16. Z dovolání je však zřejmé, že žalovaná považuje dovolání za přípustné z důvodu, že se odvolací soud při řešení otázek, na nichž záviselo jeho rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a též Ústavního soudu.
17. Přípustnost dovolání nemůže založit odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, neboť odvolací soud se neodchýlil od závěrů v něm vyjádřených, vyžadujících za situace, kdy se vznik škody usuzuje z poškození měřidla, zvýšené nároky na přesvědčivost důkazů prokazujících, že k jeho poškození došlo ve sféře odpovědné osoby. Z provedených důkazů podle odvolacího soudu jednoznačně vyplývalo vyloučení účasti na poškození měřícího zařízení ze strany osob, které prováděly jeho demontáž, neboť podezření na zásah do měřícího zařízení byl ohlášen již několik dnů před jeho demontáží, o průběhu kontroly byl vyhotoven protokol i videozáznam, kontrola proběhla za účasti příslušníka Policie České republiky, elektroměr byl opatřen příslušnými pečetěmi a nebyla zjištěna ani motivace (finanční zainteresovanost) osob provádějících kontrolu. Nešlo tedy o situaci, v níž by skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak tomu bylo ve věci posuzované Ústavním soudem v nálezu citovaném žalovanou.
18. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016).
19. Ve světle této judikatury je třeba posuzovat z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť jednotlivé žalobkyní uplatňované nároky na náhradu škody (ve výši 192 263,77 Kč s příslušenstvím za neoprávněný odběr elektřiny v období od 17. 1. 2015 do 1. 2. 2016 a ve výši celkem 20 726,09 Kč s příslušenstvím za náklady vynaložené na zjištění neoprávněného odběru při kontrole v sídle žalované dne 1. 2. 2016, na následné přezkoušení elektroměru a na jeho znalecké zkoumání), neboť se jedná o samostatné nároky. S výjimkou nároku na náhradu škody ve výši 192 263,77 Kč s příslušenstvím žádný další ze žalobkyní uplatněných nároků na náhradu škody nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se nejedná o nároky ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu, a jde tak o nároky, u kterých dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
20. Žalovaná výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i v části prvního výroku a ve druhém výroku, jimiž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Dovolání v této části není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky stanovení výše škody za neoprávněně odebranou elektrickou energii, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu).
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §51 odst. 3 energetického zákona při neoprávněném odběru elektřiny je osoba, která neoprávněně odebírala nebo odebírá elektřinu, povinna nahradit v penězích vzniklou škodu. Nelze-li zjistit vzniklou škodu na základě prokazatelně zjištěných údajů, je povinna uhradit škodu určenou výpočtem podle hodnoty hlavního jističe před elektroměrem nebo předřazeného jistícího prvku a obvyklé doby jejich využití, nedohodnou-li se obě strany jinak. Škodou jsou i prokazatelné nezbytně nutné náklady vynaložené na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny.
24. Podle §9 odst. 1, 2, 4, 5, 6, 7, 8 a 9 vyhlášky při neoprávněném odběru elektřiny určí množství skutečně neoprávněně odebrané elektřiny provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy na základě změřených nebo jinak zjištěných prokazatelných údajů o neoprávněném odběru elektřiny (odstavec 1). V případech, kdy nelze zjistit množství skutečně neoprávněně odebrané elektřiny podle odstavce 1, stanoví provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy množství neoprávněně odebrané elektřiny pro stanovení výše náhrady škody výpočtem podle odstavců 3 až 8 (odstavec 2). U neoprávněného odběru elektřiny ze sítě nízkého napětí se pro stanovení technicky dosažitelného elektrického příkonu hodnota jmenovitého napětí 230 V vynásobí počtem fází, z nichž se neoprávněný odběr elektřiny uskutečnil, a takto vypočítaná hodnota se vynásobí a) jmenovitým proudem hlavního jističe před elektroměrem, nebo b) jmenovitým proudem jištění umístěného v hlavní domovní pojistkové skříni nebo v hlavní domovní kabelové skříni sníženým o jednu úroveň typové řady jmenovitých proudových hodnot v případě neoprávněného připojení před hlavním jističem, nebo c) jmenovitým proudem odpovídajícím průřezu nejslabšího vodiče umožňujícího neoprávněný odběr elektřiny, a to pouze v případě, že není možné stanovit hodnotu elektrického příkonu podle písmene a) nebo b) [odstavec 4]. Výše technicky dosažitelné spotřeby elektřiny za den při neoprávněném odběru elektřiny se vypočítá tak, že se výše elektrického příkonu vypočítaná podle odstavce 3 nebo 4 vynásobí dobou využití 24 hodin a použije se hodnota účiníku rovna jedné (odstavec 5). Hodnota technicky dosažitelné spotřeby elektřiny za dobu trvání neoprávněného odběru se stanoví tak, že výše technicky dosažitelné spotřeby elektřiny za den, vypočítaná podle odstavce 5, se vynásobí počtem dnů, po které neoprávněný odběr elektřiny trval. Pokud provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy nezjistí dobu trvání neoprávněného odběru elektřiny, má se za to, že neoprávněný odběr elektřiny trval a) od předposledního pravidelného odečtu provedeného za účelem zúčtování spotřeby elektřiny, maximálně však 24 měsíců, u odběru elektřiny ze sítě nízkého napětí; samoodečet spotřeby elektřiny není v takovém případě považován za pravidelný odečet, b) 24 měsíců u odběru elektřiny ze sítí zvlášť vysokého napětí, velmi vysokého napětí nebo vysokého napětí (odstavec 6). V případě, že došlo k neoprávněnému zásahu do elektroměru, se od spotřeby elektřiny vypočítané podle odstavce 6 odečte spotřeba elektřiny naměřená provozovatelem přenosové soustavy nebo provozovatelem distribuční soustavy (odstavec 7). Množství neoprávněně odebrané elektřiny pro účely výpočtu náhrady škody za neoprávněný odběr se vypočte jako rozdíl mezi hodnotou technicky dosažitelné spotřeby elektřiny za dobu trvání neoprávněného odběru elektřiny stanovenou podle odstavce 6 a hodnotou zjištěnou podle odstavce 7 v případě neoprávněného zásahu do elektroměru vynásobený a) součinitelem 0,2 pro odběry elektřiny ze sítí nízkého napětí, b) součinitelem 0,5 pro odběry elektřiny ze sítí zvlášť vysokého napětí, velmi vysokého napětí nebo vysokého napětí (odstavec 8). Výše náhrady škody se stanoví oceněním množství neoprávněně odebrané elektřiny zjištěné podle odstavce 1 nebo vypočtené podle odstavce 8 cenami podle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu platného v době zjištění neoprávněného odběru elektřiny, přičemž cena neoprávněně odebrané elektřiny je složena z a) ceny za silovou elektřinu, která se ocení pevnou cenou stanovenou pro zúčtování odchylky za dodávku kladné regulační energie, b) ceny za distribuci elektřiny; v síti nízkého napětí v sazbě C 02d nebo D 02d podle kategorie odběru elektřiny, c) ceny za systémové služby, d) ceny na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných zdrojů, e) ceny za činnost zúčtování operátora trhu, f) daně z přidané hodnoty a daně z elektřiny (odstavec 9).
25. Otázkou stanovení výše škody za neoprávněně odebranou elektrickou energii se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2692/2019 uzavřel, že výši takové škody soud stanoví podle vyhlášky, nelze-li ji stanovit podle zjistitelných údajů anebo se účastníci na výši škody nedohodli. Škůdce nese důkazní břemeno k prokázání, že výše škody podle vyhlášky neplní kompenzační, ale sankční funkci a je nepřiměřeným zásahem do jeho majetkových práv. Jestliže škůdce důkazní břemeno unese, je soud povinen zhodnotit všechny relevantní okolnosti a provedené důkazy a výši škody stanovit podle spravedlivého uvážení všech jednotlivých okolností případu za použití §136 o. s. ř., popřípadě podle §2955 o. z. (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 201/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 566/2018, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3517/2017).
26. Ve svých rozhodnutích přitom dovolací soud vycházel z judikatury Ústavního soudu, podle které vyhláška nemá být aplikována mechanicky, ale je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu tak, aby se zjištěná škoda blížila co nejvíce škodě skutečné, byť ji často lze v této oblasti zjistit jen velice obtížně. Soud proto v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky, například tehdy, pokud by takový výpočet náhrady škody nezajišťoval pouze naplnění kompenzačního principu, nýbrž by jím mělo dojít určité formě sankce neoprávněného odběratele (srov. usnesení pléna ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13). Jestliže škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu stanovená podle vyhlášky je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze výši škody stanovenou podle vyhlášky bez dalšího akceptovat. Soud v takovém případě musí zohlednit i další okolnosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody (srov. nález ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15).
27. V projednávané věci odvolací soud postup podle §9 odst. 2 vyhlášky odůvodnil tím, že faktická výše odběrů nemohla být zjištěna, neboť žalovaná v průběhu řízení netvrdila žádné konkrétní skutečnosti ani nenavrhovala žádné konkrétní důkazy, jež by byly způsobilé prokázat, že nemohlo dojít k odběru elektrické energie na rámec toho, co bylo účtováno na základě vyúčtování dodavatele.
28. Odvolací soud však při tomto závěru zjevně nepřihlédl k tomu, že žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně odkazovala na zmíněné závěry judikatury Ústavního soudu, přičemž doložila faktury obsahující údaje o spotřebě elektřiny v předmětném odběrném místě a o výši svých úhrad za období let 2012 až 2016, a že soud prvního stupně měl k dispozici též tabulku odečtů spotřeby elektřiny v daném odběrném místě za předcházející časová období předloženou žalobkyní. Soud prvního stupně učinil z těchto důkazů zjištění o tom, „jak se pohybovala spotřeba elektřiny v odběrném místě žalované“, aniž by tato zjištění blíže konkretizoval a ve svých dalších úvahách je jakkoliv zohlednil. Takový postup, kdy odvolací soud nepřihlédl k okolnostem uplatněným v řízení žalovanou ohledně výše její předchozí spotřeby elektřiny, jež mohly být způsobilé přivodit závěr, že výše škody vypočtená podle vyhlášky neplní pouze kompenzační funkci, ale může být též určitou formou sankce, nelze považovat za souladný s citovanými judikaturními závěry. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné.
29. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval též tím, zda existují vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud neshledal důvodnou námitku žalované o nedostatečném odůvodnění závěru odvolacího soudu ohledně doby trvání neoprávněného odběru elektřiny (381 dní). Odvolací soud při stanovení doby trvání neoprávněného odběru elektřiny zjevně vycházel ze závěrů soudu prvního stupně (na obsah odůvodnění jeho rozsudku odkázal), z nichž vyplývalo, že tato doba byla určena (stejně jako další údaje, ze kterých byla vypočtena výše škody) podle §9 vyhlášky (srov. konkrétně §9 odst. 4 vyhlášky).
30. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v části prvního (potvrzujícího) výroku, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 192 263,77 Kč s příslušenstvím, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení (srov. §243e odst. 1 a odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo v uvedené části zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
31. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu