ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2595.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2595/2020-741
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně STEKO CR, spol. s r. o. , se sídlem v Hudčicích 4, identifikační číslo osoby 25167065, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 184, proti žalovaným 1) Skylux A. G. , se sídlem v Lucemburku 3, Boulevard Prince Henri, L-1724, Lucemburské velkovévodství, dříve registrované v lucemburském obchodním rejstříku pod číslem B 73577, zastoupené opatrovnicí JUDr. Evou Dundáčkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Žižkova 708, 2) J. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 1, 3) M. O. , narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částek 882 662 Kč, 597 000 Kč a 2 929 550 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 123/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 21 Co 166/2019-604, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Příbrami na náhradu nákladů žalované 1) v dovolacím řízení částku 6 413 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Příbrami na náhradu nákladů žalovaného 2) v dovolacím řízení částku 6 413 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 12 C 123/2014-557, zamítl žalobu o zaplacení částek 882 662 Kč, 597 000 Kč a 2 929 550 Kč, České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) navrhli dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně jako nedůvodné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že žalovaná 1) byla dne 3. 4. 2020 z moci úřední vymazána z lucemburského obchodního rejstříku, avšak podle lucemburských zákonů nelze dovodit, že právním účinkem takového výmazu z moci úřední je zánik společnosti. Společnost i po výmazu z moci úřední z obchodního rejstříku nadále právně existuje, neboť její právní subjektivita je založena podpisem společenské smlouvy (stanov) a současně dle práva nedošlo k jejímu zákonnému zrušení, likvidaci a následnému zániku [srov. článek 1843 občanského zákoníku (Code Civil) a články 18 a 19 nařízení Velkovévodství ze dne 23. 1. 2003, kterým se provádí zákon ze dne 19. 12. 2002 o obchodním a podnikovém rejstříku, obchodních společnostech, o účetnictví a o účetních závěrkách podniků, jež jsou veřejnosti dostupné na https://www.lbr.lu ].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž též pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019).
Otázky „zdali je nárok žalobcem uplatněný proti žalovanému č. 1) promlčen, když smluvní závazkový vztah vzniklý mezi žalobcem a společností Skylux A. G., nebyl nikdy mezi stranami dvoustranně a ani jednostranně ukončen“ a „zdali je nárok uplatněný žalobcem promlčen vůči žalovanému č. 2) a žalovanému 3)“, shora uvedeným požadavkům nevyhovují. Formulované otázky nepředstavují otázky, jejichž řešení by mělo zobecňovací (judikatorní) potenciál a jejichž řešením by Nejvyšší soud dostál svojí úloze sjednocování rozhodovací praxe. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již nepochybně byly řešeny rozličné právní otázky týkající se promlčení. Žalobkyni nic nebránilo, aby vzala na zřetel, jaké konkrétní právní otázky týkající se promlčení již byly v rozhodování dovolacího soudu řešeny a případně aby poté formulovala konkrétní (dostatečně určitou a srozumitelnou) právní otázku (či otázky), pokud by skutečně vyhodnotila, že řešení takové otázky v judikatuře Nejvyššího soudu doposud absentuje. Otázky, zda je v poměrech projednávané věci nárok promlčen vůči jednotlivým žalovaným, jsou věcí posouzení individuálních okolností konkrétního případu odvislých od konkrétních skutkových zjištění. Takto formulované otázky tedy nemohou obstát jako dostatečně určité a srozumitelné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř.
Lze však dodat, že ať už by žalobkyně otázku týkající se promlčení řádně vymezila jakkoli, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezáviselo na posouzení nároků žalobkyně jako promlčených. Odvolací soud zamítl žalobu ve vztahu k žalovaným 2) a 3) též z důvodu, že tyto účastníky neshledal pasivně legitimovanými, neboť uzavřel, že s žalobkyní jako fyzické osoby nevstoupili do žádného právního vztahu, ani neporušili žádnou svou právní povinnost a nemohou tedy za případnou škodu odpovídat. Ve vztahu k požadované částce 597 000 Kč jako další důvod pro zamítnutí žaloby vůči všem žalovaným dovodil absenci aktivní legitimace žalobkyně, neboť tuto částku představující poplatky zaplacené společnosti PANEX s. r. o. uhradila společnost STEKO spol. s r. o., identifikační číslo 48950122, jež také byla účastníkem dohody o memorandu ze dne 20. 8. 2002, a nikoliv žalobkyně. Ve vztahu k nároku na zaplacení 2 929 550 Kč představovanému částkami uvedenými na fakturách, které mezi sebou vystavovaly jednotlivé společnosti V. S., pak odvolací soud považoval žalobu za nedůvodnou též z důvodu, že takové částky nemají s jednáním žádného ze žalovaných žádnou souvislost a nemají oporu v žádném smluvním či jiném vztahu mezi účastníky. Tyto další právní závěry odvolacího soudu, které samy o sobě postačovaly k zamítnutí žaloby, žalobkyně v dovolání relevantně nezpochybnila.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k takovému výsledku, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Zpochybnění jen některého z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se tedy při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech žalobkyně, neboť obstojí-li (resp. nebyl-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž napadené rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout jeho zrušení v dovolacím řízení.
Další námitky žalobkyně, že v dané věci rozhodoval před soudem prvního stupně nezákonný soudce a že všichni soudci Okresního soudu v Příbrami včetně soudkyně, jež věc na soudu prvního stupně projednávala a rozhodla, jsou podjatí, představují tzv. zmatečnostní vady řízení podle §229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř., které ovšem v intencích §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nepředstavují způsobilý dovolací důvod a pro jejich posouzení proto nelze dovolání připustit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 NSCR 157/2018).
Stejně tak není způsobilá založit přípustnost dovolání ani námitka žalobkyně o vadě řízení, jež měla spočívat v tom, že žalovaným 1) a 2) byli v řízení nedůvodně ustanoveni opatrovníci. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, či ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 383/2020).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyně tak je povinna nahradit ostatním účastníkům jejich náklady vzniklé v dovolacím řízení. Žalovanému 3) podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a tudíž ve vztahu mezi žalobkyní a tímto žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalované 1) a žalovanému 2) vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jim ustanovených opatrovníků – advokátů. Tyto náklady sestávají u každého z nich z odměny advokáta ve výši 5 000 Kč [§8 odst. 1, §7 bod 6 ve spojení s §12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), a z částky 1 113 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty, neboť uvedení advokáti jsou plátci této daně (§137 odst. 3 o. s. ř.). S přihlédnutím k tomu, že hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, soudem ustanovených opatrovníků žalované 1) a 2) platí stát (srov. §140 odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud v souladu s §149 odst. 2 o. s. ř. uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu těchto nákladů dovolacího řízení státu, tj. České republice – Okresnímu soudu v Příbrami (srov. shodně například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného pod číslem 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O odměně a dalších nárocích opatrovníků žalovaných 1) a 2) vůči státu je příslušný rozhodnout soud prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 10. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu