ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2643.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2643/2021-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Š. M. , nar. XY, bytem XY, podnikajícího pod identifikačním číslem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Waldhansem, advokátem se sídlem Marie Stejskalové 686/38, 616 00 Brno, proti žalované GEDASS s.r.o. , se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, IČO 28290101, zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Královopolská 874/84, 616 00 Brno, o zaplacení 158 278 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 58/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021, č. j. 27 Co 15/2020-257, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud) usnesením ze dne 7. 1. 2021, č. j. 27 Co 15/2020-257, nevyhověl návrhu žalobce, aby do řízení namísto něho vstoupila společnost C. f., se sídlem XY, IČO XY.
V průběhu odvolacího řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 10. 2019, č. j. 45 C 58/2016-195, kterým byla žaloba na zaplacení 158 278 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto, že žalobce má žalované zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 150 234 Kč, a poté, co odvolací soud nařídil jednání na 26. 11. 2020, žalobce podáním doručeným soudu dne 10. 11. 2020 navrhl, aby na jeho místo do řízení, co by nabyvatel práva, vstoupila společnost C. f., se sídlem XY, IČO XY (dále též „postupník“), neboť na ni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 12. 2019 postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Podáním doručeným soudu dne 23. 11. 2020 vyslovila uvedená společnost C. f., se vstupem do řízení souhlas. Žalovaná naopak s odůvodněním navrhla, aby soud návrhu na vstup uvedeného postupníka do řízení nevyhověl.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce splnil formální předpoklady pro vyhovění návrhu na vstup uvedené společnosti do řízení podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ale zároveň odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž může ve výjimečných případech, při jinak formálně doložených předpokladech pro vyhovění takovému návrhu, soud návrhu nevyhovět s odkazem na ustanovení §2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5343/2014, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 413/2012, či usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013), jestliže v řízení vyjde najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za účelem, aby možná pohledávka na náhradu nákladů řízení se stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Odvolací soud zároveň připomněl, že prostá obava ohledně nedobytnosti pohledávky nestačí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013). Poukázal i na závěr Ústavního soudu v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, podle něhož obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové neužití procesní úpravy.
Odvolací soud vyšel při posouzení návrhu žalobce ze zjištění, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně v rámci nařízeného setkání s mediátorem žalobce nabídl žalované zpětvzetí žaloby výměnou za vzájemné vzdání se práva na náhradu řízení a žalovaná na jeho návrh nepřistoupila. Z veřejného rejstříku zjistil, že ke dni postoupení pohledávky žalobcem byla jediným jednatelem a společníkem paní D. M. V., která jako jednatel, společník nebo likvidátor působila v České republice a Slovenské republice ve více jak 40 právnických osobách. Od 4. 12. 2020 se tak jediným jednatelem a společníkem postupníka stala paní I. L., bytem XY, Moldavská republika. Sídlo společnosti C. f., je vedeno na adrese XY, tj. na adrese, kde si lze zřídit virtuální sídlo společnosti, přičemž společnost nemá žádné dohledatelné webové stránky a ani žádný jiný zjistitelný způsob komunikace s potencionálními klienty a s jejím současným jediným jednatelem a společníkem, kdy navíc tato osoba má evidované bydliště mimo Evropskou unii. Odvolací soud dále při právním posouzení návrhu žalobce vyšel ze zjištění, že společnost C. f., neplní svou povinnost zakládat do sbírky listin veřejného rejstříku dokumenty podle §66 písm. c) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, nelze tak zjistit, zda postupník disponuje nějakým majetkem nebo finančními prostředky či fakticky vykonává nějakou podnikatelskou činnost. Zároveň soud zjistil, že na postupníka je vedena exekuce pro nezaplacení pohledávky ve výši 7 865 Kč. S přihlédnutím ke všem těmto zjištěním a zároveň ke skutečnosti, že žalobce (jako fyzická osoba) je v dlouhotrvajícím řízení neúspěšný pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, a ke skutečnosti, že před rozhodnutím soudem prvního stupně nabízel žalované zpětvzetí žaloby výměnou za vzdání se jejího práva na náhradu nákladů řízení, a též vzhledem ke zcela nestandardnímu postupu žalobce, který předmětný návrh podal poměrně krátce před nařízeným jednáním (26. 11. 2020), byť k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky došlo již 9. 12. 2020, tj. bezmála rok před podáním návrhu na postup podle ustanovení §107a o. s. ř., odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany žalobce se jedná o účelový převod, jehož cílem je zneužití institutu procesního nástupnictví za účelem znemožnit žalované dosáhnout případné náhrady vzniklých nákladů řízení. Odvolací soud proto návrhu žalobce na postup podle ustanovení §107a o. s. ř. nevyhověl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že přípustnost dovolání je dána ustanovením §238a o. s. ř. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení otázky vstupu nového žalobce do řízení na místo dosavadního žalobce, a to zejména s ohledem na nesprávnou aplikaci §2 o. s. ř. Dovolatel odmítá, že by se z jeho strany jednalo o účelové postoupení pohledávky, které by bylo možno považovat za zneužití procesní úpravy. Společnost, na níž byla pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, není společností, která by byla uměle vytvořeným subjektem nebo nebyla dostatečně bonitní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013 nebo ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014). Dovolatel zdůraznil, že společnost C. f., vznikla a do obchodního rejstříku byla zapsána již 7 let před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, a že nová jednatelka společnosti působí pouze ve čtyřech společnostech jako společník a jednatel. Bonitu postupníka podle dovolatele osvědčuje skutečnost, že postupník si pro dané řízení sám zajistil právní služby advokáta, kterému za poskytnuté služby řádně platí. Za nedostatečnou, pro zamítavé rozhodnutí návrhu, považuje dovolatel i argumentaci soudu ohledně virtuálního sídla postupníka. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015, ve vztahu k posouzení obsahu smlouvy o postoupení pohledávky, dovolatel zdůraznil, že v daném případě byla sjednaná úplata za postoupení pohledávky zaplacena, což dovolatel, jakožto postupitel, potvrdil na smlouvě o postoupení pohledávky svým podpisem. Nejedná se tedy o případ, že by např. splatnost úplaty za postoupení byla vázána na pravomocné skončení věci, jako v cit. usnesení sp. zn. 33 Cdo 4180/2015. Zdůvodnil-li soud zamítnutí návrhu žalobce podaného podle §107a o. s. ř. i tím, že žalobce podal návrh až téměř s ročním zpožděním po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, dovolatel poukazuje na to, že podle obsahu spisu je zřejmé, že smlouva o postoupení pohledávky byla zmíněna již v přípise právního zástupce dovolatele ze dne 13. 2. 2020, v němž oznamoval soudu ukončení právního zastoupení žalobce. Dovolatel tedy nezamýšlel tuto skutečnost před soudem nijak skrývat, a ani před žalovanou, kterou vyrozuměl o postoupení pohledávky ihned v den, kdy byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, a to odesláním tohoto vyrozumění na adresu sídla žalované. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému řízení.
Žalovaná podala k dovolání žalobce vyjádření, v němž navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud rozhodl v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí respektuje právo na ochranu před zneužitím práva. Nesouhlasí s argumenty uvedenými žalobcem v dovolání. Má za to, že soud správně přihlédl ke skutečnosti, že k prodeji společnosti C. f., M. paní I. L. došlo ke dni 2. 12. 2020, přičemž k postoupení pohledávky na uvedenou společnost došlo již 9. 12. 2019. Poukazuje na veřejně přístupné a dohledatelné informace, že žalobce postoupil pohledávku na společnost vlastněnou osobou, která v jiném insolvenčním řízení způsobila škodu přesahující 45 milionů Kč. Žalovaná tak považuje za nerozhodnou argumentaci žalobce, že p. I. L. působí „pouze“ ve čtyřech společnostech. Vzhledem k tomu, že ani nová společnice a jednatelka společnosti C. f., p. I. L. nezaložila do sbírky listin potřebné dokumenty, nelze stále ověřit bonitu postupníka. Žalobcem uváděný argument, že postupník si platí právního zástupce v tomto řízení je irelevantní, a to už s ohledem na skutečnost, že se jedná stejného právního zástupce, který zastupuje žalobce. Žalovaná přisvědčila dovolateli, že skutečnost, že postupník má virtuální sídlo společnosti, sama o sobě není problém, ale ve spojení s ostatními zjištěními, např. i se skutečností, že z veřejných zdrojů nelze o společnosti nic zjistit, nemá ani webové stránky, kdy na základě údajů v nich uvedených by bylo možno s postupníkem vést komunikaci, lze pochybovat o důvěryhodnosti postupníka. Žalovaná vyjádřila i pochybnost o faktickém zaplacení úplaty za postoupení, je-li úplata placena v hotovosti. Správně odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že až téměř po roce od postoupení pohledávky došlo k podání návrhu na postup podle §107a o. s. ř. Domnívá se, že toto jednání žalobce mělo za cíl uměle zdržovat soudní řízení, které trvá již sedm let.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání je podle §238a o. s. ř. přípustné, neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o jeho vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vykládá §107a o. s. ř. a potažmo důvody pro aplikaci §2 o. s. ř.
Právní úvahy odvolacího soudu jsou plně v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., přičemž takový postup je namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Nelze přisvědčit žalobci, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 46/2012 a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5343/2014, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 413/2012, či usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013 – dostupných na www.nsoud.cz , na něž odvolací soud odkázal, a podle nichž může soud ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím §2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že podle uvedených rozhodnutí takový postup přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví, odvolací soud v souladu s tímto právním názorem podrobně zkoumal, zda je v posuzovaném případě naplněna požadovaná jistota o účelovosti postoupení pohledávky, která je předmětem řízení, tedy že cílem postoupení je zneužití procesní úpravy. Vyplynulo-li z dokazování odvolacího soudu, že postupník nesplnil svoji povinnost založit do sbírky listin veřejného rejstříku chybějící dokumenty, k nichž by bylo možno zjistit okolnosti ohledně podnikání jeho společnosti, a kdy k návrhu na vstup nového účastníka řízení na místo žalobce došlo až téměř rok po postoupení pohledávky a těsně před nařízeným ústním jednáním odvolacího soudu, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení o zamítnutí návrhu na vstup společnosti C. f., do řízení na místo žalobce, jestliže i všechny další zjištěné okolnosti, jako faktická nemožnost komunikace s postupníkem, neexistují-li o něm žádné veřejně dohledatelné kontaktní údaje, a dále informace o vedení exekučního řízení proti potupníkovi, jakožto dlužníku, a zjištění existence nabídky žalobce na zpětvzetí žaloby výměnou za vzdání se práva žalované na náhradu nákladů řízení za situace, kdy v dlouhotrvajícím sporu žalobce neunesl ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní ohledně žalované pohledávky, nasvědčují tomu, že v posuzovaném případě je naplněna požadovaná jistota o účelovosti postoupení pohledávky, která je předmětem řízení, tedy že cílem postoupení je zneužití procesní úpravy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepřistupoval k posouzení věci formalisticky a vyčerpávajícím způsobem se zabýval tím, zda se v konkrétním případě nejedná o účelové zneužití procesní úpravy, soustředil svoji pozornost nejen ke skutečnostem doloženým postupníkem ohledně jeho podnikání a majetkové situace, ale přihlédl i k dalším okolnostem, podávajícím se ze spisu, respektive úředně dostupným okolnostem, tudíž postupoval při zjišťování případné účelovosti postoupení pohledávky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013 nebo ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4920/2014 – dostupných na www.nsoud.cz ), ale i v souladu se závěry Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 a též nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14), podle jehož závěrů nelze přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. pouze formalisticky a při posuzování podmínek procesního nástupnictví je třeba věnovat náležitou pozornost krajně podezřelým skutkovým okolnostem a je třeba soustředit pozornost na ze spisu se podávající okolnosti, resp. úředně dostupné okolnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu respektuje i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 512/2017 - dostupné na www.nsoud.cz , že při posuzování, zda se nejedná o účelové zneužití procesní úpravy nástupnictví, je namístě přihlížet i k celkové hospodářské situaci postupníka.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že závěr odvolacího soudu o účelovosti postoupení pohledávky je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ve věcech s obdobným skutkovým základem, a proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nedůvodné podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu