ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2730.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2730/2021-582
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. S. P. – f. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované VIRGIL SERVICES LTD. , se sídlem v Suite 13, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahe, Seychelská republika, registrační číslo osoby 178065, zastoupené JUDr. Jiřím Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 21/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2020, č. j. 65 C 21/2015-438, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2021, č. j. 20 Co 418/2020-527, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2020, č. j. 65 C 21/2015-438, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2021, č. j. 20 Co 418/2020-527, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. RSP 605/14, vydaného jediným rozhodcem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „předmětný rozhodčí nález“), kterým jí byla uložena povinnost uhradit právnímu předchůdci žalované částku 12 908 400 Kč s příslušenstvím a poměrnou část nákladů rozhodčího řízení ve výši 1 101 413,80 Kč. Žalobkyně považovala smlouvu o zprostředkování, kterou údajně uzavřela s právním předchůdcem žalované a jejíž součástí byla i sporná rozhodčí doložka, za absolutně neplatnou, protože uvedená smlouva byla podepsána způsobem odporujícím způsobu jednání za žalobkyni zapsanému v obchodním rejstříku. Nedostatek pravomoci rozhodce přitom žalobkyně namítla již v rámci prvního úkonu učiněného v rozhodčím řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 65 C 21/2015-438, zrušil předmětný rozhodčí nález (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 20 Co 418/2020-527, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle kterého byla dne 16. 5. 2012 sepsána listina označená jako „smlouva o výkonu zprostředkovatelské činnosti v obchodě, reklamě a propagaci a v oblasti informačního servisu“ (dále jen „zprostředkovatelská smlouva“), v níž byli jako účastníci označeni žalobkyně a právní předchůdce žalované (Z. K., narozený dne XY, zemřelý dne 18. 11. 2015). V čl. IX odst. 1 zprostředkovatelské smlouvy bylo uvedeno, že „(v)šechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho Řádu a pravidel jedním rozhodcem jmenovaným předsedou Rozhodčího soudu.“ Tuto listinu označili svými podpisy A. Ř., A. Ř., a Z. K.. A. Ř. působil ke dni podpisu této listiny jako místopředseda představenstva žalobkyně, zatímco A. Ř. byl v daném období majoritním vlastníkem žalobkyně a zároveň v rámci organizační struktury žalobkyně vykonával funkci prezidenta klubu; šlo však pouze o funkci čestnou (reprezentativní). Podle obchodního rejstříku bylo v rozhodném období k jednání jménem žalobkyně oprávněno představenstvo, přičemž ve všech věcech za společnost jednali společně dva členové představenstva. Ke dni 16. 5. 2012 v rámci představenstva žalobkyně vystupovali M. P. jako předseda, A. Ř. jako místopředseda a M. M. jako člen. Dne 7. 5. 2014 bylo na návrh právního předchůdce žalované (v rozhodčím řízení v postavení žalobce) zahájeno rozhodčí řízení, v němž rozhodčí soud (tvořený jediným rozhodcem) vydal dne 26. 1. 2015 předmětný rozhodčí nález. Rozhodčí soud shledal, že jeho pravomoc byla založena rozhodčí doložkou obsaženou v čl. IX odst. 1 zprostředkovatelské smlouvy. Žalobkyně (v rozhodčím řízení v postavení žalované) v prvním vyjádření k žalobě ze dne 5. 8. 2014 vznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu k projednání sporu.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, podle kterého zprostředkovatelská smlouva žalobkyni nezavazovala, a proto byla předmětná rozhodčí doložka absolutně neplatná. Žalobkyni (pouze) svým podpisem nemohl zavázat A. Ř., neboť podle zápisu v obchodním rejstříku jménem žalobkyně navenek mohli jednat pouze dva členové představenstva společně. A. Ř. pak – s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k neslučitelnosti souběhu jednatelských oprávnění statutárního orgánu a zákonného zmocněnce podle §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“ (představovanou zejm. rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006) – nemohl žalobkyni zavázat ani z titulu výkonu funkce finančního ředitele. Závazek žalobkyně nevznikl ani podpisem A. Ř. Žalované se nepodařilo prokázat naplnění podmínek pro aplikaci §15 obch. zák.: uzavírání zprostředkovatelské smlouvy s provizí ve výši přesahující 5 000 000 Kč za sezonu přitom nelze považovat za obvyklý či běžně činěný úkon při provozu podniku a žalovaná neprokázala, že by byl A. Ř. pověřen uzavíráním jakýchkoliv smluv. Oprávnění A. Ř. jednat za právnickou osobu podle zmiňovaného ustanovení nevyplývalo z jeho výkonu funkce prezidenta klubu (jelikož podle provedeného dokazování šlo o funkci čestnou) ani případně z jeho postavení majoritního vlastníka společnosti, který sice mohl svou vůlí chod žalobkyně řídit, nebyl však oprávněn za ni právně jednat. Jelikož rozhodčí soud rozhodoval na základě neplatné rozhodčí doložky, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně (výslovně proti všem jejich výrokům) napadla žalovaná včasným dovoláním. Z jeho obsahu vyplývá, že žalovaná předkládá Nejvyššímu soudu následující otázky hmotného a procesního práva, jež podle jejího názoru odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně které měly být vyřešeny jinak.
V prvé řadě žalovaná považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož A. Ř. nebyl oprávněn zastupovat žalobkyni, za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se výkladu ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. (představovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011, a ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 328/2004, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2223/2009, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 635/2008; žalovaná rovněž v dané souvislosti odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 9 Cmo 1080/99). Podle žalované byl A. Ř. zmocněn ke všem úkonům, ke kterým při výkonu funkce prezidenta klubu obvykle dochází, přičemž obvyklost úkonů je nutno posuzovat objektivně. Žalovaná odmítá názor, že by funkce prezidenta klubu měla být pouze reprezentativní; jako vrcholový manažer a vlastník žalobkyně byl A. Ř. nepochybně oprávněn podepisovat za žalobkyni smlouvy včetně rozhodčích doložek.
Žalovaná dále namítá, že jednání A. Ř. zavazuje žalobkyni podle §15 odst. 2 obch. zák. i v případě, kdyby podepsáním zprostředkovatelské smlouvy překročil zákonné zmocnění. Opačný závěr odvolacího soudu je proto v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, podle kterého v případě, když pro přímé zastoupení svědčí obsah a okolnosti samotného právního jednání, je třeba mít za to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující; tuto domněnku lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§15 odst. 2 obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe. Právní předchůdce žalované jako osoba neznalá práva akciových společností nevěděl, kdo je podle obchodního rejstříku oprávněn za žalobkyni jednat; soudy nižších stupňů tak měly zkoumat, zda právní předchůdce žalované věděl, že A. Ř. překročil své jednatelské oprávnění.
Soudy nižších stupňů měly konečně zkoumat, z jakého důvodu žalobkyně a právní předchůdce žalované při sjednání zprostředkovatelské smlouvy jednali v rozporu se způsobem jednání za žalobkyni zapsaným v obchodním rejstříku.
Odvolací soud podle žalované výše uvedené otázky posoudil nesprávně. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího změnil tak, že se žaloba na zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítá, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání rozporovala dovolací argumentaci žalované, neboť rozsudek odvolacího soudu považovala za souladný se žalovanou označenou judikaturou. Žalobkyně se domnívá, že dovolání žalované je nepřípustné, a navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2020, č. j. 65 C 21/2015-438, zastavil.
Dovolání proti rozsudku Městského soudu ze dne 6. 5. 2021, č. j. 20 Co 418/2020-527, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ohledně námitky, podle níž měly soudy nižších stupňů zkoumat, proč účastnice zvolily způsob jednání odlišný od způsobu jednání zapsaného v obchodním rejstříku, žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
U zbylých dovolacích důvodů je z obsahu dovolání patrné, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná namítá, že A. Ř. byl zákonným zástupcem žalobkyně podle §15 odst. 1 obch. zák., a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011, a ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 328/2004, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2223/2009, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 635/2008; žalovaná odkazuje také na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 9 Cmo 1080/99.
Nejvyšší soud ve svém rozhodování opakovaně vysvětlil, že ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou je tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3529/2017, ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1517/2010, ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5181/2009, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2223/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1161/2008).
V projednávané věci ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nevyplynulo, že by A. Ř. byl zastupováním žalobkyně při jednání s právním předchůdcem žalované (ať už jako majoritní vlastník žalobkyně či ředitel klubu) pověřen; uzavírání smluv s provizí ve výši přesahující 5 000 000 Kč za sezónu přitom nelze považovat za obvyklý či běžný úkon při provozu podniku (srov. bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uzavřel-li za daných okolností odvolací soud, že A. Ř. při jednání s právním předchůdcem žalované nebyl ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák. oprávněn žalobkyni zastupovat, rozhodnutí odvolacího soudu je s žalovanou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (jakož i s citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze) v souladu. Má-li přitom žalovaná za to, že by měl tuto otázku dovolací soud posoudit jinak, tedy odklonit se od svého právního názoru uvedeného v citované judikatuře, pak k tomu Nejvyšší soud neshledává důvod a žalovaná v dovolání ani žádný takový důvod neuvádí.
Pokud žalovaná navíc tvrdí, že funkce ředitele klubu nebyla toliko reprezentativní a A. Ř. byl jako ředitel klubu oprávněn za žalobkyni jednat, konstruuje tím své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než odvolací soud, neboť žalovanou uváděné tvrzení ze skutkových zjištění soudů nevyplynulo. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Žalovaná dále namítá, že jednání A. Ř. s ohledem na ustanovení §15 odst. 2 obch. zák. žalobkyni zavazovalo i v případě překročení zákonného zmocnění, a soudy nižších stupňů tak v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, měly zkoumat, zda právní předchůdce žalované vědět mohl či měl, že A. Ř. své jednatelské oprávnění překračuje.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že jestliže pro přímé zastoupení svědčí obsah a okolnosti samotného právního jednání, resp. potvrzení o něm, je třeba mít za to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující, přičemž uvedenou domněnku lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§15 odst. 2 obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe. Účel citovaného ustanovení, kterým je ochrana dobré víry třetích osob, by byl podlomen, pokud by se podnikatel mohl vyhnout splnění smlouvy pouhým tvrzením, že právní úkon uskutečnila pověřená osoba sama pro sebe. Při výkladu uvedeného ustanovení je třeba rovněž přihlédnout k zásadě soukromého práva, podle níž nikdo nesmí mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest).
Uvedená námitka žalované a její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, jsou však ve zdejším řízení nepřiléhavé. Ustanovení §15 odst. 2 obch. zák. a k němu se vztahující judikatura (včetně citovaného rozsudku) řeší důsledky překročení jednatelského oprávnění pověřenou osobou (exces zákonného zástupce), nikoliv situaci, kdy za podnikatele jednal někdo, kdo vůbec jednatelské oprávnění za daných okolností neměl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 963/2012). V projednávané věci však odvolací soud dospěl k již zmiňovanému závěru, že A. Ř. vůbec nebyl v předmětné situaci oprávněn za žalobkyni jednat. Uvedená námitka se proto míjí s právním posouzením věci odvolacího soudu, a ani ona tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud podle žalované její právní předchůdce nevěděl o absenci jednatelského oprávnění A. Ř. (a odvolací soud k zjištění této skutečnosti nevedl dokazování), přehlíží, že způsob jednání za žalobkyni byl podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zapsán v obchodním rejstříku. Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že obchodní rejstřík je veřejným seznamem založeným na principu materiální publicity, jehož pozitivní stránka byla zakotvena v ustanovení §29 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2013. Jak plyne z tohoto ustanovení, skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění (ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu známo již dříve). Ode dne provedení zápisu se tudíž nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy (srov. k tomu např. usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007, a rozsudky ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 974/2005, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009). Právnímu předchůdci žalované tak v době podpisu zprostředkovatelské smlouvy mělo či mohlo být známo, že za žalobkyni mohli jednat pouze dva členové představenstva společně, a že A. Ř. členem představenstva žalobkyně v rozhodném období nebyl, a případná nevědomost právního předchůdce žalované o kterékoliv z těchto skutečností nemohla ovlivnit právní posouzení věci. Jestliže odvolací soud nezkoumal, zda právní předchůdce žalované skutečně věděl o neexistenci jednatelského oprávnění A. Ř., jeho postup se od závěrů citované judikatury neodchyluje a ani uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, tedy ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu