ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.288.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 288/2021-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci CEMEX Czech Republic, s. r. o. , se sídlem Laurinova 2800/4, 155 00 Praha 5, identifikační číslo osoby 27892638, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti žalované Kajima Czech Design and Construction s. r. o. , se sídlem Generála Píky 430/26, 160 00 Praha 6, identifikační číslo osoby 28538862, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 3 268 020,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 378/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 70 Co 111/2018-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 26 233 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud) poté, co jeho usnesení ze dne 25. 4. 2018, č. j. 70 Co 111/2018-202, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019, č. j. 70 Co 111/2018-258, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 2404/2019, a vráceno Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, rozhodl odvolací soud opětovně usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 70 Co 111/2018-308, kdy výrokem I. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 2. 2018, č. j. 11 C 378/2016-186, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 C 378/2016-235, kterým bylo řízení zastaveno (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok III.); výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel s ohledem na ustanovení §243g zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu (dále též „dovolací soud“), který ve zrušovacím usnesení uvedl, že se odvolací soud při výkladu ujednání rozhodčí smlouvy (doložky) sjednané v čl. 19.2 smlouvy o dílo ze dne 3. 12. 2015, uzavřené mezi účastnicemi, ve znění: „ Strany se pokusí vyřešit spory smírnou cestou předtím, než přistoupí k rozhodčímu řízení. Pokud se strany nedohodnou jinak, rozhodčí řízení může začít od čtrnáctého dne ode dne doručení záměru přistoupit k rozhodčímu řízení.“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu projevu vůle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, jehož závěry, týkající se výkladu projevu vůle právního úkonu, jsou použitelné podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1467/2017, a ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, i pro posouzení právního jednání podle §553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, a též viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, a ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4840/2014), jestliže dovodil, že ve sjednaném ujednání rozhodčí smlouvy absentuje projev vůle, z něhož by bylo možno jednoznačně a určitě dovodit, že strany měly v úmyslu vyloučit pravomoc obecných soudů při řešení jejich sporů a svěřit řešení sporů výlučně rozhodčímu řízení. Odvolací soud s ohledem na uvedený právní názor dovolacího soudu proto dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka byla sjednána platně, jedná se o arbitrabilní spor, na nějž rozhodčí doložka dopadá, a proto byl podle §106 odst. 1 o. s. ř. dán důvod pro zastavení řízení, jak správně rozhodl soud prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též „dovolatelka“), neboť se domnívá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné, jelikož se jedná o rozhodnutí, kterým se řízení končí a napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu, a to otázky:
- zda je nutné při výkladu právních jednání zjišťovat úmysl jednajících osob a právní jednání vykládat podle tohoto zjištěného úmyslu, a zda lze skutečně projevenou vůli stran doplňovat a nahrazovat vlastní úvahou soudu;
- zda je třeba se zabývat v souvislosti se zkoumáním existence platné rozhodčí doložky a s tím související pravomoci obecných soudů v určité věci důkazními návrhy předloženými za účelem prokázáni vůle jednajících stran, a zda lze o takové otázce rozhodnout bez toho, že by byly navržené důkazy provedeny a soud se s těmi návrhy na provedení důkazu vypořádal;
- zda je třeba se zabývat při posouzení pravomoci obecných soudů v určité věci tím, zda ujednání, které je prezentováno jako rozhodčí doložka, obsahuje obligatorní náležitosti požadované relevantní zákonnou úpravou pro platnou rozhodčí doložku, tedy zejména určení rozhodčího subjektu, určení okruhu právních vztahů a ujednání o nákladech rozhodčího řízení;
- zda je odvolací soud povinen vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí týkajícího se dostatku či nedostatku pravomoci obecných soudů v určité věci s argumentací účastníků řízení.
Dovolatelka s odkazem na ustanovení §556 o. z. a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018, poukazuje na to, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět, a že je třeba při výkladu projevu vůle přihlédnout i k tomu, co právnímu jednání předcházelo. Zdůraznila, že doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran, a že shodná vůle účastníků smlouvy má přednost před doslovným významem textu účastníky formulované smlouvy. Je proto třeba zjišťovat okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Dovolatelka má za to, že předmětný čl. 19.2 smlouvy o dílo byl vyložen odvolacím soudem v rozporu s uvedenými pravidly výkladu právních jednání, jelikož vůlí žalobkyně v době uzavření smlouvy nebylo vyloučit spory se žalovanou z pravomoci obecných soudů.
Podle dovolatelky byla v rozporu s ustálenou rozhodovací soudní praxí, zejména Ústavního soudu, řešena i otázka naložení s důkazními návrhy účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94), jestliže její důkazní návrhy nebyly v řízení vypořádány, navrhované důkazy nebyly provedeny a ani nebylo zdůvodněno, proč tak nebylo učiněno.
Další otázkou, která byla v řízení podle dovolatelky vyřešena nesprávně, je otázka, zda se při hodnocení, zda je v určité věci dána pravomoc soudu či pravomoc jiného orgánu, je třeba se zabývat vedle této vůle stran též obsahovými náležitostmi ujednání prezentovaného jako rozhodčí smlouva či doložka. Poukazuje na to, že odvolací soud se touto otázkou, ač žalobkyně svoji argumentaci k této otázce odvolacímu soudu předestřela, vůbec nezabýval. Přitom ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích) nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona (viz též usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010). Smlouva o dílo v čl. 19.2 ale určení subjektu povolaného rozhodovat spory žalobkyně a žalované neobsahuje, když obsahuje pouze nekonkrétní a neurčitý odkaz na rozhodčí řízení, aniž by uvedené ujednání jakkoli specifikovalo, který ze subjektů, o nichž hovoří §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, by měl být oprávněn toto řízení konkrétně vést a podle jakých pravidel by se přitom měl řídit. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou, že není možné považovat za platně uzavřenou rozhodčí smlouvu takovou dohodu stran, podle níž budou pravomoci rozhodců podřízeny veškeré případné spory mezi určitými stranami, a to z důvodu nedostatečné určitosti okruhu právních vztahů, pro které byla sjednána. Poukazuje na to, že v rozhodčí doložce nebylo nijak blíže specifikováno, jakých sporů se rozhodčí doložka týká, a to alespoň tak, že se vztahuje na spory vznikající z předmětné smlouvy o dílo. Dovolatelka též namítá, že odvolací soud nevzal vůbec v úvahu, že ujednání o rozhodčí doložce v čl. 19.2 předmětné smlouvy o dílo neobsahuje žádnou dohodu o určení výše a rozdělení nákladů rozhodčího řízení. Odvolací soud se podle dovolatelky v odůvodnění rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011) nevypořádal řádně s její odvolací argumentací a jejími námitkami k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se mění cit. usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání žalobkyně, neboť má za to, že odvolací soud rozhodl v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 2404/2019-281. Poukazuje na to, žalobkyně v dovolání pouze opakuje svou argumentaci, která již byla předmětem posouzení v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není pro řešení otázky výkladu právních jednání (uzavření rozhodčí smlouvy) s ohledem na úmysl (vůli) jednajících osob, podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu uváděné dovolatelkou a rozhodl v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho předešlém zrušovacím usnesení ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 2404/2019-281, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu předmětného ujednání vyplývá jednoznačná vůle stran podřídit se rozhodčímu řízení a podrobně zdůvodnil s ohledem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu a i Ústavního soudu, jak dospěl k tomuto právnímu názoru [viz cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, podle něhož projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které požité slovní vyjádření obvykle znamená), a že současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka) a že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, jelikož pomocí výkladu projevu vůle nelze “nahrazovat” nebo “doplňovat” vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili.]. Nejvyšší soud zdůvodnil, že cit. usnesení Nejvyššího soudu je použitelné i pro posouzení právního jednání podle §553 odst. 1 o. z (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1467/2017, a ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016 – dostupných na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud svůj právní názor podepřel i odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud vyjádřil právní názor, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, a zdůraznil princip autonomie smluvních stran.
K dovolatelce předestřené otázce, zda je třeba se zabývat při posouzení pravomoci obecných soudů v určité věci tím, zda ujednáni, které je prezentováno jako rozhodčí doložka, obsahuje obligatorní náležitosti požadované relevantní zákonnou úpravou pro platnou rozhodčí doložku, tedy zejména určení rozhodčího subjektu, určení okruhu právních vztahů a ujednání o nákladech rozhodčího řízení, je na místě uvést, že odvolací soud otázku určitosti rozhodčí doložky s ohledem na určení okruhu právních vztahů řešil v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v předešlém zrušovacím usnesení ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 2404/2019-281, jestliže uvedl, že Nejvyšší soud jasně v cit. usnesení deklaroval, že rozhodčí doložka se vždy váže k řešení sporů ohledně práv a povinností vznikajících mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána, a neshledal tedy v tomto směru rozhodčí doložku jako neurčitou.
K další části dovolatelkou nastíněné otázky platnosti rozhodčí smlouvy s ohledem obsah obligatorních náležitostí požadované relevantní zákonnou úpravou, a to určení rozhodčího subjektu a ujednání o nákladech rozhodčího řízení, je třeba uvést, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení platnosti rozhodčí doložky, jestliže ve vztahu dvou podnikatelů, jako je to v posuzované věci, neposuzoval platnost rozhodčí doložky z hlediska dovolatelkou prezentovaných potřebných náležitostí, neboť ve vztahu mezi podnikateli není dohoda o určení počtu a osob rozhodců anebo stanovení způsobu jejich určení a ani stanovení postupu při rozhodování o nákladech rozhodčího řízení podstatnou náležitostí rozhodčí doložky (srov. §7 zákona o rozhodčím řízení a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 95/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 692/2015 – dostupné na www.nsoud.cz ). Odkázala-li dovolatelka v souvislosti s výše formulovanou otázkou na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, je namístě konstatovat, že uvedené rozhodnutí řešilo jinou otázku, a to otázku neplatnosti rozhodčí doložky za situace, kdy sjednaná rozhodčí smlouva odkazovala nepřípustně na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, kdy se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se v cit. usnesení velkého senátu odchýlil od svého dřívějšího právního názoru, že strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu §13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.
Dovolání žalobkyně není tedy pro řešení z žádné z dovolatelkou předestřených otázek podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou ani námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění dokazování spojené s námitkou opomenutých důkazů. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Stejný závěr, se týká i dovolatelkou namítaných vad řízení, které měly spočívat v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému závěru, že podané dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu