ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2954.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2954/2021-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně FVE Mozolov s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Duškova 164, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 29028558, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, za účasti 1) ČEZ Prodej, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, 2) OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 192/79, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26463318, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 86/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 29 Co 397/2020-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Posuzované dovolání náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje, především proto, že dovolatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. již usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách, a zejména usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zde souzené věci dovolatelka uvedla k přípustnosti dovolání pouze tolik, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle obsahu dovolání má jít zřejmě o otázku, „zda s ohledem na den nabytí právní moci Nálezu Ústavního soudu je rozhodné, kdy byla elektřina dodána a odebrána, nebo kdy byly za dodanou elektřinu vystaveny předmětné faktury“.
Dovolatelka tak k téže otázce vztahuje paralelně (sic!) tři kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát; o případ, kdy by dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z §237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, tu nejde (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20, veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a k němuž se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě dalších rozhodnutí, z poslední doby např. v usnesení ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3058/2020, ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2848/2020, a ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 978/2021).
Řádně není ostatně vymezena ani příslušná otázka; otázka, jak ji formulovala dovolatelka, není právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. Otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., musí mít zobecňovací potenciál, musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikatorní přesah). Jinými slovy řečeno právní otázka, ať již otázka hmotného, či procesního práva, nemůže z pohledu dikce §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
V té souvislosti lze též odkázat na body 50 a 51 plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, v nichž Ústavní soud při posuzování souladu požadavků kladených na obsah dovolání s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod argumentuje závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Trevisanato proti Itálii ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07. ESLP vysvětlil, že formulace právních otázek u mimořádných opravných prostředků má dvojí cíl; jasně formulovaná právní otázka má v první řadě naznačit řešení daného případu požadované účastníkem a za druhé pak její znění představuje obecný právní závěr aplikovatelný v obdobných případech v budoucnu. Smyslem zákonného požadavku je tedy chránit zájem účastníka řízení dosáhnout v případě potřeby změny napadeného rozhodnutí a také respektovat funkci vyšší soudní instance. Závěry přijaté v judikatuře italského Nejvyššího kasačního soudu, podle nichž nestačí, lze-li právní otázku implicitně dovodit ze znění opravného prostředku, neboť by tím docházelo k obcházení zákonné úpravy, nelze podle názoru ESLP považovat za příliš formalistické.
Pod bodem 52 zmíněného plenárního nálezu pak Ústavní soud konstatuje, že ESLP ve svých úvahách zohlednil, že požadavek formulovat právní otázku vyplývá ze zákona i z početné judikatury, podle níž musí účastníci výslovně formulovat právní otázku, která má být klíčem k předestřeným úvahám, a umožnit kasačnímu soudu jejich zodpovězení ustálením výkladu aplikovatelného v obdobných případech.
Dovolatelka shora formulovaným požadavkům nevyhověla, domáhá-li se zodpovězení otázky založené na individuálních okolnostech konkrétního případu, tedy vlastně přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.), k němuž však může dovolací soud přistoupit až tehdy, je-li dovolání přípustné.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve druhém výroku, jímž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem pro vady (v části směřující proti rozhodnutí ve věci samé), dílem pro nepřípustnost (v části směřující proti výroku o nákladech řízení).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu