ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3066.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3066/2021-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně FREYLACH spol. s r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Hlinská 743/13, identifikační číslo osoby 15771636, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované Giomir s.r.o. , se sídlem v Stříteži, Kaplice - nádraží 107, identifikační číslo osoby 63250390, zastoupené Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 1893/32, o zaplacení 62.333,38 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 403/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2021, č. j. 22 Co 1475/2020-380, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.101,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, č. j. 9 C 403/2018-331, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni celkem částku 62.333,38 EUR s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při aplikaci §1987 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. při posouzení otázky, zda je pohledávka žalované nejistá či neurčitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout jako nepřípustné, popřípadě zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání pro řešení otázky, zda je pohledávka žalované nejistá nebo neurčitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., přípustnost nezakládá.
V projednávané věci se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení částky 62.333,38 EUR s příslušenstvím jako přepravného za přepravu, kterou pro žalovanou provedla na základě jejích objednávek. Žalobkyně vyfakturovala žalované za provedenou přepravu 13 fakturami celkem požadovanou částky 62.333,38 EUR spolu s příslušenstvím. Dne 8. 11. 2018 započetla žalovaná jednostranně svou pohledávku z titulu náhrady škody proti pohledávkám žalobkyně, neboť žalobkyně měla porušit své závazky u uzavřených smluv o přepravě a způsobit tímto porušením žalované významnou škodu.
K výkladu §1987 odst. 2 o. z. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Nejvyšší soud tu především dovodil, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky.
Současně Nejvyšší soud poukázal na to, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím §1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní.
Tyto závěry jsou přitom bez výhrad reflektovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, usnesení ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 384/2021, či rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020).
Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu. Odvolací soud shledal pohledávku na náhradu škody uplatněnou dovolatelkou jako nejistou (a neurčitou) v situaci, kdy není známá výše tvrzené škody ani není postaveno najisto, zda škoda žalované vznikla a zda je v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením povinností žalobkyní. Odvolací soud přitom uvedl, že zatímco nárok žalobkyně byl v řízení nesporný, o existenci a výši tvrzené pohledávky žalované na náhradu škody je mezi účastníky řízení spor a i přes dokazování provedené soudem prvního stupně nejsou dle odvolacího soudu dosud zjištěny okolnosti v takovém rozsahu, aby bylo možno postavit najisto, zda tato pohledávka žalované existuje a jaká je její výše. Dospěl proto k závěru, že pohledávku žalované je ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. třeba považovat za neurčitou, tj. ilikvidní.
Nejvyšší soud, i s přihlédnutím k dalším s otázkou výkladu §1987 odst. 2 o. z. souvisejícím námitkám, nemá závěr odvolacího soudu o nejisté (a neurčité) pohledávce žalované za rozporný s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S ohledem na okolnosti dané věci, kdy žalovaná zatím neuvedla dostatečná tvrzení o vzniku škody, není prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti žalobkyní a vznikem škody na straně žalované a nejistá a neurčitá je rovněž výše tvrzené škody ve formě ušlého zisku, je zřejmé, že míra nejistoty ohledně aktivně započítávané pohledávky byla zjevně vyšší, než tomu bylo v případě pohledávek žalobkyně. Uplatnění pohledávky žalované vůči žalobkyni formou námitky započtení, i přesto, že se jedná o pohledávku vzniklou tvrzeným porušením smluvní povinnosti smluv o přepravě, by vyvolalo rozsáhlý spor o její existenci a výši.
Dovoláním napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 833/2021, na nějž dovolatelka v dovolání odkázala, neboť v tam projednávané věci se jednalo o skutkově odlišnou věc, kdy pohledávka žalobce představovala plnění vyplacené žalobcem žalovanému jako odstupné, u nějž v důsledku určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru soudem došlo k odpadnutí právního důvodu ve smyslu ustanovení §2991 odst. 2 o. z., proti níž byla započtena pohledávka žalovaného na náhradu mzdy, na niž mu vznikl nárok v důsledku neplatnosti téže výpovědi z pracovního poměru dané žalobcem žalovanému.
Nejvyšší soud k námitkám dovolatelky zároveň připomíná, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, dovolací soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 822/2020). Pro dovolací soud byl tedy pro posouzení rozhodující závěr odvolacího soudu o tom, že dosud provedené dokazování neposkytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí o započítávané pohledávce, žalovaná zatím neuvedla dostatečná tvrzení o vzniku škody, není prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti žalobkyní a vznikem škody na straně žalované, nejistá a neurčitá je rovněž výše tvrzené škody ve formě ušlého zisku.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu.
Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výrokům o nákladech řízení nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu