ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3074.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3074/2021-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Jihoměstská sociální a.s. , se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1, identifikační číslo osoby 28461835, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovanému A. M. P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému MUDr. Mgr. Dagmar Záleskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/28, o zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 69/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 13 Co 396/2020-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky MUDr. Mgr. Dagmar Záleské.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody na základě smlouvy o poskytnutí služeb pro zpracování analýz optimalizace vykazování výkonu zdravotních pojišťoven, kterou se žalovaným uzavřela dne 3. 1. 2013.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 15 C 69/2017-128, zamítl žalobu o zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle nichž si účastníci v rámci předmětné smlouvy mimo jiné sjednali, že v případě, kdy bude zdravotní pojišťovna v souladu s právními předpisy požadovat po zájemci (žalobkyni) vrácení již poskytnutého plnění vyúčtovaného za výkony (odpočet) podle smlouvy, je poradce (žalovaný) povinen nahradit zájemci škodu ve výši 12 % odpočtu v případě Všeobecné zdravotní pojišťovny a ve výši 15 % odpočtu v případě ostatních zdravotních pojišťoven. Všeobecná zdravotní pojišťovna dne 23. 5. 2017 vyzvala žalobkyni k úhradě částky 10 597 356,22 Kč, z níž částka ve výši 3 695 739,30 Kč představuje přeplatek za neoprávněně vykázanou zdravotní péči za rok 2013. Žalobkyně danou částku nezaplatila a v současnosti je o této částce vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 185/2017.
Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením věci soudu prvního stupně. Odvolací soud především zdůraznil, že žalobkyně důvodnost nároku Všeobecné zdravotní pojišťovny sporuje, nezaplatila jej a nebylo ohledně něj dosud vydáno žádné rozhodnutí. Žalobkyni tak v daném ohledu dosud nevznikla žádná škoda, jejíž náhradu by mohla po žalovaném požadovat. Podle odvolacího soudu nemůže obstát ani námitka, že Všeobecná zdravotní pojišťovna částku, jež je předmětem sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 185/2017, započítává oproti pohledávkám žalobkyně. Uvedenou námitku totiž žalobkyně uplatnila až v rámci odvolacího řízení; důvodnost zápočtů se navíc bude odvíjet od výsledku zmiňovaného řízení. Odvolací soud konečně odmítl, že by svým usnesením ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 Co 122/2019-99, zavázal soud prvního stupně, aby nárok žalobkyně uplatněný ve zdejším řízení posoudil jako náhradu nemajetkové újmy. V tomto usnesení pouze zkoumal, zda lze žalobu projednat. Nezabýval se tak právním posouzením věci samé, neučinil žádný závazný závěr o nároku jako takovém a uvedl-li v odůvodnění, že žalobkyně požaduje náhradu nemajetkové újmy, šlo zjevně o chybu v psaní.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalobkyně včasným dovoláním. V něm dovolatelka podle obsahu dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od svého právního názoru uvedeného v usnesení ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 Co 122/2019-99, podle něhož nárok žalobkyně je nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud dále žalobkyni v rozporu s §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neposkytl poučení o tom, že označení nároku žalobkyně za „nárok na náhradu nemajetkové újmy“ v rámci citovaného usnesení odvolacího soudu bylo zjevnou chybou v psaní. Jelikož žalobkyně svou odvolací argumentaci založila na odvolacím soudem dříve uvedené právní kvalifikaci jejího nároku, byla žalobkyně v důsledku neposkytnutí předmětného poučení zbavena možnosti na (pro ni překvapivý) právní názor odvolacího soudu reagovat. Žalobkyně tak považuje napadené rozhodnutí za překvapivé, a tudíž rozporné s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010. Konečně žalobkyně rozporuje názor odvolacího soudu, že námitku týkající se zápočtů ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny uplatnila až v rámci odvolacího řízení. Žalobkyně totiž na zápočty ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovna upozornila soud prvního stupně již v podání ze dne 28. 2. 2019. Z tohoto důvodu jednotlivé zápočty Všeobecné zdravotní pojišťovny představují opomenuté důkazy; odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, kterou sám cituje, a zároveň tím porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odmítl argumentaci žalobkyně, označil její dovolání za nepřípustné a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ohledně námitky, že se odvolací soud odchýlil od svého právního názoru uvedeného v usnesení ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 Co 122/2019-99, žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
U zbylých dovolacích důvodů je z obsahu dovolání patrné, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně namítá, že odvolací soud jí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jmenovitě žalobkyně uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a dále také nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06) neposkytl poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že označení nároku žalobkyně za „nárok na náhradu nemajetkové újmy“ v rámci usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 Co 122/2019-99, bylo zjevnou chybou v psaní. Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006).
V projednávané věci však odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Důvodem pro zamítnutí žaloby, resp. potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo zjištění soudů nižších stupňů, že žalobkyni nevznikla tvrzená škoda, a proto nebyly naplněny podmínky pro přiznání žalovaného nároku na náhradu škody. Žalobkyně svůj nárok koncipovala jako nárok na náhradu škody od počátku řízení (srov. např. její žalobu na č. l. 1 až 2, podání na č. l. 36 či odvolání na č. l. 59 spisu), čemuž odpovídala i skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně. Povinnost poučit žalobkyni ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. soudům nižších stupňů by vznikla pouze v případě, dospěly-li by k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok bylo možno posoudit po právní stránce jinak. To se však v posuzovaném řízení nestalo (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který se dovolatelce nepodařilo zpochybnit přípustnou dovolací námitkou). Jestliže tak soudy nižších stupňů za daných okolností neposkytly žalobkyni poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., svým postupem se od uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani vada řízení namítaná žalobkyní spočívající v neprovedení tzv. opomenutého důkazu představovaného zápočty učiněnými Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v tomto případě není.
Nejvyšší soud k tomu pro úplnost uvádí, že odvolací soud se v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Uvedeným judikatorním požadavkům odvolací soud dostál, jestliže zdůvodnil, proč důkaz navržený žalobkyní v odvolacím řízení neprovedl (tj. že se jednalo o okolnost, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně, a že důvodnost zápočtů je závislá na výsledku souběžného řízení mezi Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a žalobkyní). Odvolací soud tudíž svůj postup odůvodnil dostatečně a z jeho strany tak nemohlo dojít k namítanému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, tedy ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 11. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu