ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3117.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3117/2021-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Klott LT s. r. o . se sídlem v Brně, okres Brno-město, Měřičkova 14, PSČ 621 00, IČO 26224208, zastoupené Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 187/5, PSČ 602 00, proti žalované SCHÄFER a SÝKORA s. r. o. se sídlem v Rumburku, Rumburk 1, Cihlářská 1000/2, PSČ 408 01, IČO 00556718, zastoupené Mgr. Jáchymem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, o uložení povinnosti k opravě vozidla, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 50/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 17 Co 159/2020-151, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 17 Co 159/2020-151, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2020, č. j. 14 C 50/2017-140, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. 14 C 50/2017-140, odmítl žalobu ze dne 13. 2. 2017 a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalované byla uložena povinnost na vlastní náklady provést opravu vozidla XY, výrobní číslo vozidla XY, RZ XY, a takto řádně opravený vůz ve stavu způsobilém k provozu vozidla na dopravních komunikacích předat žalobkyni. Důvodem byla vadně provedená generální oprava motoru vozidla. Soud prvního stupně uvedl, že žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný; vymezení práv a povinností v něm musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, tj. musí být po materiální stránce vykonatelný. Vzhledem k tomu, že petit uvedený požadavek nesplňoval, poučil soud prvního stupně žalobkyni usnesením ze dne 23. 5. 2019, č. j. 14 C 50/2017-102, a ze dne 9. 6. 2020, č. j. 14 C 50/2017-124, že její žalobní petit je neurčitý, neboť není zcela jednoznačně uvedeno, jakým způsobem má být oprava provedena, jaké konkrétní části vozidla, resp. motoru, mají být opraveny, a jaké konkrétní díly a v jaké kvalitě mají být k opravě použity. Soud žalobkyni poučil, jakým způsobem je třeba neurčitost žaloby opravit a stanovil jí lhůtu k odstranění vad žaloby s tím, že pokud nebude podání ve lhůtě opraveno a v řízení nebude možné pro tento nedostatek pokračovat, soud žalobu odmítne.
Žalobkyně vady žaloby neodstranila a uvedla, že přesný rozsah opravy vozidla není možné v tuto chvíli určit, neboť jisté poškození nastalo v důsledku vadně provedené opravy, jiné v důsledku následné poruchy a další nastaly a nastávají již i vlivem toho, že je vozidlo dlouhodobě odstavené a neudržované. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyní formulovaný petit není dostatečně určitý; vymezení rozsahu opravy tak, že vozidlo má být ve stavu způsobilém k provozu na pozemních komunikacích je pouze obecné a zcela nedostačující. Podle soudu žalobkyni nic nebránilo, aby si nechala zpracovat znalecký posudek či odborné vyjádření, které by určilo konkrétní rozsah opravy vozidla. Soud proto žalobu podle §43 o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 1. 2021, č. j. 17 Co 159/2020-151, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil s žalobkyní v tom, že soud prvního stupně se měl vadami žaloby zabývat již na začátku řízení a že odmítnutí žaloby po třech letech od zahájení řízení je netypické a nešťastné; ovšem samotná délka řízení ani činění procesních úkonů nemají vliv na povinnost soudu postupovat podle §43 o. s. ř. Odvolací soud nepřisvědčil námitce, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepředvídatelné; poukázal na to, že soud žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby a k odmítnutí žaloby přistoupil až poté, co žalobkyně v podání ze dne 28. 6. 2020 dala jednoznačně najevo, že s názorem soudu prvního stupně o vadách žaloby nesouhlasí a výzvě soudu prvního stupně nevyhoví. Neopodstatněnou shledal soud i námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nepřihlédl k podání ze dne 17. 6. 2019, jímž došlo k dílčí úpravě a upřesnění petitu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně následné úkony žalobkyně ve vztahu k vymezení žalovaných nároků zohlednil, avšak je shledal nedostatečnými. Důvodem, pro který soud prvního stupně shledal petit neurčitým, bylo nevymezení částí vozidla, které mají být opraveny, resp. nedostatečné vymezení rozsahu oprav tak, že „vozidlo má být ve stavu způsobilém k provozu na pozemních komunikacích“. Doplnění návrhu rozsudečného výroku o slova „dle postupů a předpisů výrobce, za použití certifikovaných náhradních dílů nebo kvalitativně rovnocenných dílů“ nebylo pro rozhodnutí soudu prvního stupně podstatné.
Odvolací soud aplikoval §79 odst. 1 o. s. ř. a dále §152 až 154 o. s. ř. Vycházel z toho, že žalobkyně se domáhá opravy vozidla (odstranění závad na vozidle). Tyto závady vymezila ve vazbě na konkrétní vozidlo (XY), způsobem jejich odstranění (dle postupů a předpisů výrobce, za použití certifikovaných náhradních dílů nebo kvalitativně rovnocenných dílů) a účelem, jehož má být dosaženo (stav způsobilý k provozu na pozemních komunikacích). K individualizaci závad se vztahuje toliko vazba na konkrétní vozidlo a účel, kterého má být dosaženo; způsob odstranění k individualizaci použít nelze s ohledem na jeho míru obecnosti. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně se domáhá odstranění závad, jejichž existence je důsledkem pochybení žalované při opravě vozidla, popř. důsledkem nečinnosti žalované. Připadá v úvahu posouzení nároků jako nároků z odpovědnosti za vady (§2615 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále také jen „o. z.“) vyplývajících ze smlouvy o dílo či nároků na náhradu škody (§2894 a násl. o. z.) vzniklé v důsledku porušení povinnosti žalované. Z povahy uplatněných nároků je zřejmé, že povinnost odstranit závady se nevztahuje ke všem závadám, které se na vozidle vyskytují, nýbrž toliko k těm, jejichž existence je důsledkem pochybení žalované při opravě vozidlo, popř. důsledkem nečinnosti žalované. Uvedené musí být též zohledněno v individualizaci závad, které je žalovaná povinna odstranit; individualizace vazbou na vozidlo a účel je z tohoto hlediska nedostatečná.
Vzhledem k tomu, že soud není vázán zněním rozsudečného výroku a výrok rozsudku může naformulovat dle svého úvahy, se odvolací soud dále zabýval tím, zda žalobní tvrzení umožňují formulaci rozsudečného výroku s potřebnou mírou individualizace závad, které je žalovaná povinna odstranit. Odvolací soud dospěl k závěru, že vymezení práv, jejichž ochrany se žalobkyně domáhá, není zřejmé z žalobkyní navrženého znění rozsudečného výroku, a to ani ve spojení s žalobními tvrzeními. Odvolací soud v tomto směru odkázal usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 31/2010.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že odvolací soud se při řešení otázky určitosti žalobního návrhu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka odkázala na řadu konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahujících se k otázce určitosti žalobního návrhu a k náležitostem žaloby podle §79 odst. 1 a 2 o. s .ř. a uvedla, že v žalobním návrhu je od začátku popisován projednávaný skutek v souladu s §79 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §43 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy naprosto individuálně a takovým způsobem, že je nezaměnitelný s jakýmkoliv jiným skutkem. Dovolatelka poukázala na to, že uvedenému nasvědčuje také skutečnost, že věc byla soudem prvního stupně po dobu několika let projednávána, byly prováděny listinné důkazy, strany sporu se opakovaně vyjadřovaly a byli vyslýcháni svědci. V tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, v němž Nejvyšší soud uvedl, že nelze přehlížet, že soudy shledaly žalobu neprojednatelnou v době, kdy o věci bylo již zčásti pravomocně rozhodnuto a kdy většina „chybějících“ údajů již byla seznatelná z dosud provedeného dokazování. Dovolatelka dále poukázala na to, že petit upravila podáním ze dne 17. 6. 2019, a takový petit považovala za naprosto srozumitelný a určitý. Dále uvedla, že konkrétní postup oprav stejně jako konkrétní výčet snad použitých náhradních dílů ani není možné fakticky určit. Bližší konkretizace způsobu provedení opravy tak, jak ji požadoval nalézací soud, opravdu není možná, a to i s ohledem na to, že skutečný rozsah škod bude moci být zjištěn, až se vozidlo skutečně začne opravovat. Dovolatelka uvedla, že tuto skutečnost opakovaně konzultovala s několika soudními znalci. Dovolatelka poukázala také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2632/2017, podle něhož petit nemusí tvořit „seznam věcí“, a mutatis mutandis jej vztáhla na to, že petit nemusí obsahovat přesný postup opravy. Dovolatelka uvedla, že zvoleným petitem jde pouze o to, aby žalovaná uvedla vozidlo do původního stavu – tedy do stavu způsobilého k provozu na pozemních komunikacích. Dovolatelka se nedomnívala, že by byl žalobní petit nevykonatelný, a uvedla, že vynutit povinnost uloženou rozhodnutím je možné ukládáním pokut.
Závěrem dovolatelka shrnula, že postup nalézacího soudu, který odmítl žalobu po třech letech projednávání věci samé, je netypický, nešťastný a nepředvídatelný. Výhrady k petitu měl soud řešit na začátku řízení. Postup soudu prvního stupně proto dle dovolatelky vyvolává pochybnosti o spravedlivém procesu. Podle dovolatelky soudy zaměnily projednatelnost žaloby s její případnou úspěšností. Pokud se soudy domnívaly, že požadavek žalobkyně specifikovaný v žalobním petitu jde nad rámec hmotněprávního nároku, byla by tato skutečnost důvodem k zamítnutí, resp. částečnému zamítnutí žalobního návrhu; ovšem až na základě řádně provedeného dokazování. K uvedenému dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1600/2012. Dovolatelka proto uvedla, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání podle jejího názoru nesplňuje základní formální náležitosti, neboť dovolatelka řádně nevymezila důvody přípustnosti dovolání. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání splňuje formální náležitosti, navrhla žalovaná, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť otázka předložená dovolatelkou byla již vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 31/2010, a soudy obou stupňů se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky projednatelnosti žaloby, konkrétně určitosti žalobního petitu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
Nejvyšší soud se otázkou určitosti žalobního petitu zabýval v řadě svých rozhodnutích; závěry jeho rozhodovací praxe k této otázce byly shrnuty např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017, v němž Nejvyšší soud uvedl, že:
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí vědět, o čem má jednat a rozhodnout,
neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval.
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh rozsudečného výroku, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti.
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu na to, zda po stránce „kvalitativní“ nebo „kvantitativní“ – neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, byl-li žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
V judikatuře Nejvyššího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 556/2007, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 374/2013, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, či ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3607/2015.
Ve výše citovaném usnesení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017) dospěl Nejvyšší soud rovněž k závěru, že zásada, podle níž soud posuzuje každý procesní úkon podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), se prosadí také při posuzování obsahu žaloby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4722/2008), a tedy i jejího petitu. Žalobní návrh je proto třeba posuzovat nikoli jen podle části podání, kterou žalobce označí – výslovně či graficky – jako petit (a která je zpravidla situována do závěru žaloby). Předmět procesního nároku je nutné odvozovat z celého obsahu žalobního podání.
Při aplikaci výše uvedených judikatorních závěrů na řešený případ je třeba dospět k závěru, že se soudy obou stupňů odchýlily od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalobu odmítly pro neurčitost petitu. Dovolací soud zdůrazňuje, že z citovaných závěrů rozhodovací praxe vyplývá, že je třeba petit posuzovat podle celého obsahu žaloby, nikoli jen podle části podání, která je jako petit označena (zpravidla část v závěru žaloby). V řešeném případě ze spisu vyplývá, že v žalobě byla dostatečně specifikována vada, resp. to, jak se vada projevuje, a to konkrétně v článku IV žaloby, kde je uvedeno, že byl zjištěn proražený blok motoru, kterým vylétly oko ojnice i části pístu. Postup soudu prvního stupně, který výzvou žalobkyni uložil, aby přesně specifikovala, jakým způsobem má být oprava vady provedena (jak přesně má být oprava provedena, jaké konkrétní díly vozidla mají být opraveny a jaké konkrétní díly a v jaké kvalitě mají být použity), nelze považovat za správný. V žalobním petitu (ani následně ve výroku rozhodnutí soudu) nemusí být uveden přesný postup odstranění vady. Pro výrok soudu (a tedy i pro dostatečně určitý petit) je rozhodující konkrétní popis vady (resp. popis projevů vady), která má být odstraněna, nikoli přesný postup k odstranění vad. K tomu srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1644/2005, z něhož vyplývá, že za oprávněný nelze považovat požadavek, aby byl zhotoviteli ukládán způsob odstranění vady díla; odpovědnost, že vady díla budou řádně odstraněny, leží na zhotoviteli díla.
Z uvedeného vyplývá, že v řešené věci nebyly dány podmínky pro odmítnutí žaloby, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn důvodně.
V řešené věci nelze ani přehlédnout námitku dovolatelky týkající časové prodlevy mezi podáním žaloby, výzvou k odstranění vad žaloby a datem usnesení o odmítnutí žaloby. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně uplatnila svůj nárok žalobou ze dne 13. 2. 2017. K výzvě k odstranění vad podání došlo usnesením ze dne 23. 5. 2019 a ze dne 9. 6. 2020, tj. po více než dvou letech od podání žaloby a k odmítnutí žaloby došlo dne 29. 9. 2020, tj. po více než třech letech od podání žaloby.
V této souvislosti odkazuje dovolací soud na závěry soudní praxe, podle nichž je soud povinen postupovat podle §43 odst. 1 o. s. ř. neprodleně po doručení podání, přičemž postup podle §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. v poměrech konkrétního případu až po několika letech po doručení podání je porušením práva účastníka na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů ( čl. 38 Listiny základnich práv a svobod ) – (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. I. ÚS 165/99 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008 ).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu