ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3181.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3181/2020-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Ars Audio spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Třebohostická 2283/2, identifikační číslo osoby 25100971, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čáslavská 1750/8, proti žalované Fakultní nemocnice Brno , se sídlem v Brně, Jihlavská 340/20, identifikační číslo osoby 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 434/23, o zaplacení částky 57.600 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 75/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2020, č. j. 70 Co 194/2019-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 33 C 75/2018-84, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 57.600 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladu odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též „dovolatelka“). Namítá, že v judikatuře Nejvyššího soudu nebylo dosud řešeno několik právních otázek, které se týkají paušalizované náhrady nákladů řízení ve výši 1.200 Kč podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Ze zjištění soudů nižšího stupně vyplývá, že žalobkyně na základě objednávky žalované dodala žalované zdravotnický materiál. Za dodané zboží žalobkyně žalované vystavila v období od 3. 2. 2015 do 20. 7. 2016 jednotlivé faktury s 90denní splatností. Za předmětné období vystavila žalobkyně žalované za dodané zboží 48 faktur, které žalovaná uhradila po splatnosti a dostala se tak do prodlení v rozmezí 36 až 84 dní, kdy počet dnů prodlení u jednotlivých faktur je blíže specifikován v žalobě. Žalovaná tato tvrzení činila nespornými. Sama dovolatelka v dovolání poukazuje na to, že se žalobkyně žalobou domáhala toho, aby žalované byla uložena povinnost spočívající v zaplacení částky 57.600 Kč, a to z titulu nároku na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávek ve výši 1.200 Kč, přičemž tyto náklady jí měly vzniknout v důsledku opožděných plateb žalované za dodané zboží. Celkem se žalobkyně domáhala náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávek za 48 opožděně uhrazených faktur. Současně žalobkyně v žalobě poukazovala na to, že šlo o jednotlivé dodávky zdravotnického materiálu, kdy žalovaná postupně dodávky objednávala.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002 , a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013 , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010 ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. , a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, uzavřel, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000 Kč (ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy).
V dané věci nešlo o spotřebitelský ani pracovněprávní spor, předmětem řízení bylo 48 jednotlivých samostatných nároků po 1.200 Kč, představujících jednotlivé paušalizované náhrady nákladů za jednotlivé samostatně fakturované dodávky zdravotnického materiálu, jichž se žalobkyně v řízení domáhala. Bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť jednotlivé nároky se odvíjí od odlišného skutkového základu, rozhodnutí o každém z nich má proto charakter samostatného výroku.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu