ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3203.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3203/2020-194
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně VAPES CE s. r. o. , se sídlem v Horní Suché, Stonavská 51/6, PSČ 735 35, identifikační číslo 25888595, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštát, K. Sliwky 34, proti žalované S-Profit Opava s. r. o. , se sídlem v Jindřichově, č. p. 88, PSČ 793 83, identifikační číslo 61943649, zastoupené JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, o zaplacení částky 780 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 208 C 52/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2020, č. j. 15 Co 241/2019-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2020, č. j. 15 Co 241/2019-176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ve zde souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 780 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jakožto kupní ceny podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 7. 5. 2014, na jejímž základě dodala žalované 150 tun sladovnického ječmene. Žalovaná založila svou procesní obranu na tvrzení, že kupní smlouvu neuzavřela s žalobkyní, nýbrž se S. S., jenž jednal svým jménem, nikoliv jako zmocněnec žalobkyně.
2. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 208 C 52/2017-131, řízení co do částky 60 800 Kč s úrokem z prodlení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I), rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok II), žalobu na zaplacení částky 719 200 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok III) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok IV).
3. Při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 2. 4. 2019 žalobkyně uvedla, že od kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2014 z důvodu nezaplacení kupní ceny odstupuje, a v návaznosti na to mění žalobu tak, že se domáhá vydání sladovnického ječmene Malz v množství 141 t a in eventum , nebylo-li by to možné, zaplacení hodnoty tohoto zboží ve výši 719 200 Kč. Soud prvního stupně rozhodl tak, že změna žaloby se nepřipouští, s odůvodněním, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu a v řízení o změněném návrhu by musely být provedeny další důkazy, což je v rozporu s §95 odst. 2 občanského soudního řádu. Zamítavé rozhodnutí o věci samé pak opřel v prvé řadě o závěr, že kupní smlouvu, o kterou žalobkyně opírá uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny, neuzavřela s žalovanou ona, nýbrž S. S., a žalobkyně tudíž postrádá aktivní věcnou legitimaci. Podpůrně pak dovodil, že žalovaná důvodně namítla promlčení.
4. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně do výroku III a IV v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé potvrdil (první výrok), ve výroku o nákladech řízení jej změnil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
5. Odvolací soud především zdůraznil, že předmětem řízení je žalobou uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny sladového ječmene dodaného žalované na základě kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2014, pročež domáhá-li se žalobkyně následně vydání 141 tun sladového ječmene za situace, kdy nebyla mezi účastníky kupní smlouva ze dne 7. 5. 2014 uzavřena, jedná se o jiné vymezení skutkového děje, na jehož základě by měl soud rozhodnout, a soud prvního stupně správně dovodil, že jde o změnu žaloby, o níž je třeba rozhodnout. Vyjádřil zároveň názor, že je rozhodnutím soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby vázán, přičemž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, uveřejněné pod číslem 22/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm dovozený názor, že není-li proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby dle §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné odvolání, nelze dospět k závěru, že by snad byl rozhodnutí prvostupňového soudu o nepřipuštění změny žaloby oprávněn přezkoumat soud odvolací.
6. Co se týče věci samé, odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Závěr o promlčení uplatněného nároku odvolacímu přezkumu nepodrobil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé podala žalobkyně dovolání.
8. Přípustnost dovolání opírá dovolatelka předně o otázku, kterou pokládá za dosud v rozhodovací praxi neřešenou, totiž „zda při skutkovém závěru o tom, že účastníci řízení kupní smlouvu vůbec neuzavřeli, je nově formulovaný požadavek na vrácení dodaného plnění (zde ječmene), in eventum zaplacení jeho hodnoty změnou žaloby, či zda soud má automaticky z úřední povinnosti posuzovat nárok z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by takový požadavek (oproti původnímu požadavku na zaplacení kupní ceny) považoval za změnu žaloby“.
9. Dovolatelka k tomu poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které platí, že shledá-li soud smlouvu, z níž účastník dovozuje nárok na plnění, neplatnou, automaticky posuzuje nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Prosazuje názor, že obdobné řešení je namístě zvolit i v předmětné věci, neboť nehraje přeci roli, zda smlouva byla uzavřena neplatně, či nebyla uzavřena vůbec. O změnu žaloby tudíž podle jejího přesvědčení nejde.
10. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje též v závěru odvolacího soudu, že není oprávněn přezkoumávat správnost procesního postupu nalézacího soudu spočívajícího v nepřipuštění změny žaloby, neboť má za to, že takový závěr je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 43/16, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudky ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1209/2018 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na stránkách Nejvyššího soudu).
11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že procesní postup soudů nižších stupňů byl bezchybný, a navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
12. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázka procesního práva vymezená dovolatelkou jako v pořadí první k závěru o přípustnosti dovolání nevede, neboť nejde o otázku, na niž nelze najít odpověď v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, a odvolací soud se při řešení této otázky od příslušné ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
15. Nejvyšší soud oproti mínění dovolatelky výslovně řešil též situaci, v níž soud dospěl k závěru, že smlouva, o niž žalobce opírá uplatněný nárok na peněžité plnění, uzavřena nebyla. Dovodil např. v rozsudku ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3142, a v rozsudku ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, že byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající se o tvrzení, že na základě smlouvy o dílo dodal žalobce předmět díla žalovanému, který je však žalobci nezaplatil, a jestliže podle právního závěru soudu k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, popřípadě smlouva o dílo uzavřena byla, leč je absolutně neplatná, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a nejde o jiné plnění, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, v němž posoudil obdobně situaci, v níž příslušná smlouva zanikla odstoupením.
16. Ve zde souzené věci jde však o situaci odlišnou od té, na kterou míří citovaná judikatura, z jiného důvodu. Nejvyšší soud zdůraznil ve své rozhodovací praxi, na kterou odkazuje např. ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, že podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je tedy soud, až na zákonem stanovené výjimky, vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní kvalifikace uplatněného nároku není obligatorní náležitostí žaloby a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování. Na těchto argumentech je založen názor přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor žalovaná užívala nebytové prostory, avšak žalobci za to od ní neobdrželi smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
17. V uvedených případech je tak žalobci přiznáno požadované peněžní plnění, ne sice na základě smlouvy, leč z titulu bezdůvodného obohacení; předmět řízení vymezený žalobou tu není překročen, neboť je respektován jak právní důvod uplatněného nároku, tak žalobní návrh. V projednávané věci však jde o situaci kvalitativně jinou, neboť žalobkyně, která se žalobou domáhala peněžního plnění, mění své žalobní žádání tak, že primárně požaduje vydání věci. Jde tu, jak ostatně sama dovolatelka původně reflektovala v příslušném svém procesním přednesu (srov. č. l. 106 spisu), o změnu žaloby, neboť jí má být přisouzeno něco jiného, než čeho se původně domáhala, tj. mění se žalobní petit. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že o změnu žaloby jde (mimo jiné) též tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě.
18. Kdyby tedy soud prvního stupně rozhodnutím o věci samé požadavku dovolatelky na vydání věci vyhověl, aniž rozhodl o připuštění změny žaloby, překročil by předmět řízení a porušil by tak dispoziční zásadu, která je jednou ze základních zásad ovládajících civilní řízení sporné.
19. Jestliže tedy odvolací soud shledal procesně korektním postup soudu prvního stupně v tom, že rozhodl o změně žaloby, pak řešil příslušnou otázku procesního práva v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na tom nic nemění skutečnost, že samotná úvaha, jejímž prostřednictvím ke správnému závěru dospěl, nebyla přesná (oproti jeho názoru nebyl problém v totožnosti skutku, nýbrž v totožnosti petitu).
20. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení druhé otázky, neboť odvolací soud se při jejím řešení skutečně od ustálené rozhodovací praxe odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
21. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou rozhodovací praxi při řešení otázky, pro něž shledal dovolání přípustným, měnit, je dovolání v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, též důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Podle §95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
23. Ustanovení §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. stanoví, že odvolání není přípustné proti usnesení, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu.
24. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, uveřejněném pod číslem 394/2016 Sb., formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.
25. Názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 179/2000, o který se opřel odvolací soud, byl tedy shora citovaným plenárním stanoviskem překonán.
26. Nejvyšší soud přijal shodný závěr (právě s odkazem na citované stanovisko pléna Ústavního soudu) např. v rozsudcích ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3548/2019, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1209/2018.
27. Odmítl-li tedy odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé provést přezkum správnosti procesního rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, ačkoliv byl k tomu na základě uplatněné odvolací námitky povinen (srov. odvolání žalobkyně na č. l. 143 spisu), postupoval v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí, a jeho rozhodnutí nemůže již z tohoto důvodu obstát.
28. Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech odvolacího řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu