ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3370.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3370/2021-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BÖGL a KRÝSL, k.s. , se sídlem Dvořákova 998, 334 41 Dobřany, IČO 26374919, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00, Praha 4 – Nusle, IČO 65993390, o 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 241/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 21 Co 208/2020-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 21 Co 208/2020-180, výrokem I. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 27. 2. 2020, č. j. 27 C 241/2018-115, tak, že žaloba, aby žalovaný byl určen povinným zaplatit žalobkyni částku 800 000 Kč s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, se zamítá; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud z důkazů provedených soudem prvního stupně a po zopakování rozhodujících důkazů učinil právní závěr, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhá po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši 800 000 Kč s příslušenstvím, představující vícenáklady, které měla žalobkyně vynaložit v souvislosti s porušením povinnosti žalovaného ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 17. 7. 2014, není důvodná. Změnil proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně vydaný v dané věci. Dospěl totiž k závěru, že nebylo prokázáno, že by na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že by za něho bylo žalobkyní plněno, co po právu měl plnit sám (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění – dále jen „o. z.“). Žalobkyně, jakožto zhotovitelka díla, se i přes nesouhlas žalovaného, jakožto objednatele, z vlastní vůle zavázala uhradit úplatu 800 000 Kč na základě požadavku Správy železniční dopravní cesty (dále jen SŽDC) za zavedení pomalých jízd, čímž zjevně jednala v rozporu s ujednáním účastníků ve smlouvě o dílo, resp. v rozporu s ujednáním ve vzájemně přijatých Všeobecných obchodních podmínkách (dále jen „VOP“), v nichž bylo sjednáno, že pokud se vyskytnou podmínky pro změnu díla, či nutnost realizace víceprací, je povinností zhotovitele si od objednatele vyžádat pokyn k takové změně (čl. 13 VOP). Žalobkyně neprokázala, že by mezi účastníky došlo k dohodě o úhradě vícenákladů za zavedení pomalých jízd, které žalobkyně zaplatila na účet SŽDC. Odvolací soud na základě skutkových zjištění neshledal jako opodstatněnou námitku žalobkyně, že ze strany žalovaného jí nebyla poskytnuta potřebná součinnost podle ustanovení §2591 o. z. Nebyla prokázána existence přiměřené lhůty, kterou by žalobkyně, jako zhotovitelka, určila žalovanému, jakožto objednateli, k poskytnutí součinnosti (vyjádření se k nutnosti zavedení pomalých jízd a jejich financování). Odvolací soud proto nepovažoval žalobu za důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Má za to, že právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem je nesprávné, neboť je přehnaně formalistické. Namítá, že odvolací soud opřel své právní závěry jen o skutečnost, že žalobkyně nepostupovala podle smlouvy, ale naprosto pominul, že ani žalovaný podle smlouvy o dílo nepostupoval. Dovolatelka zdůraznila, že bylo povinností žalovaného zajistit předem pro provedení díla podmínky, měl povinnost v předstihu projednat s vlastníkem a provozovatelem dráhy nutná opatření ještě před zahájením díla a vytvořit zhotoviteli podmínky pro jeho zdárnou realizaci. Podmínky SŽDC bylo nutno akceptovat, k uzavření smlouvy na zavedení pomalých jízd muselo dojít, proto dovolatelka spatřuje přepjatý formalismus v tom, že jí tyto nevyhnutelné vícenáklady nebyly přisouzeny pouze z důvodu, že nepostupovala přesně podle smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nespravedlivé a rovněž za překvapivé, jestliže odvolací soud v dřívější svém rozhodnutí zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, který následně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, po poučení žalobkyně o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy k otázce případného bezdůvodného obohacení a doplnění dokazování posoudil uplatněný nárok jako důvodný. Dovolatelka poukazuje rovněž na to, že k otázce případné jiné právní kvalifikace se soud prvního stupně nevyjádřil a ani v tomto směru žalobkyně nebyla poučena ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje zároveň za nepřezkoumatelné, jelikož odůvodnění rozsudku není podle jejího názoru dostatečné a srozumitelné. Dovolatelka má za to, že soud prvního stupně rozhodl o věci správně a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření prostřednictvím pověřené zaměstnankyně, v němž navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, případně zamítnutí dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a na správném právním posouzení skutkových zjištění. Rozhodnutí nepovažuje za překvapivé, neboť jeho závěry jsou v souladu s argumenty žalovaného, které od počátku řízení vznášel.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena, posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Uvedla-li žalobkyně v dovolání, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, pak z dovolání nevyplývá, jakou konkrétní hmotněprávní nebo procesně právní otázku má dovolatelka vůbec na mysli. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Dovolatelkou použitá formulace k vymezení přípustnosti dovolání ani významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, dostupné na www.nsoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – dostupných na www.nsoud.cz nebo i již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Těmto požadavkům na vymezení uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, proto tato dovolací námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Žádnou další možnou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. žalobkyně v dovolání neuvedla, pouze projevila nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a prezentuje vlastní právní názor na právní posouzení věci, který zakládá na vlastních skutkových závěrech, resp. na vlastním hodnocení provedených důkazů. Je však nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ). Ani námitky dovolatelky spojené se zpochybněním skutkového stavu věci a s kritikou hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem a námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v ustanovení §237 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Taktéž námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu, týkající se nedostatku poučení žalobkyně o případné jiné právní kvalifikaci soudem prvního stupně a doložení rozhodujících důkazů ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., námitky k překvapivosti rozhodnutí, stejně jako namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jelikož tyto námitky směřují do případných konkrétních vad řízení a neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2748/2019 - dostupných na www.nsoud.cz ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu