ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3379.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3379/2021-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Jihomoravské pivovary, a. s. , se sídlem ve Vyškově, náměstí Čsl. armády 116/4, identifikační číslo osoby 49973720, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované CZECH BEVERAGE INDUSTRY COMPANY a. s. , se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 1068/13, identifikační číslo osoby 24728071, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142, o zaplacení částky 639.033,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 499/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 54 Co 180/2021-192, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 4. 2021 rozhodl, že řízení se přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 437/2015.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 6. 2021, č. j. 54 Co 180/2021-192, k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky posouzení způsobilosti pohledávky žalované k započtení. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud v napadeném usnesení potvrdil závěr soudu prvního stupně, který k návrhu žalované rozhodl o přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., z důvodu hospodárnosti řízení.
K důvodům, pro které dovolací soud může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat, dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyjadřuje zdrženlivost s tím, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz např. závěry usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
Jinými slovy postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuálních okolnostech a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená, zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně nevýznamné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, a další). Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu a v důsledku přerušení řízení ji nebude nutné posuzovat nadbytečně dvakrát.
V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Závěr odvolacího soudu, jenž potvrdil právní posouzení učiněné soudem prvního stupně o tom, že je namístě z důvodu hospodárnosti v projednávané věci řízení přerušit, neboť ve věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 437/2015 je řešena otázka, jejíž vyřešení bude mít význam pro řízení v této věci, je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky o tom, že pohledávky žalované za žalobkyní, které žalovaná započetla na žalobou uplatněnou pohledávku, a jejichž důvodnost je předmětem řízení Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 437/2015, jsou pohledávkami nejistými a neurčitými ve smyslu §1987 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a proto nejsou způsobilé k započtení.
Oproti tvrzení dovolatelky se odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – při posouzení této právní otázky neodchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Dovodil (mimo jiné), že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu ustanovení §1987 odst. 2 o. z. je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje §1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli). Tyto závěry jsou přitom bez výhrad reflektovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020).
Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu §1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Jedná se přitom z pohledu judikatorního výkladu o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu §1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, přezkoumat v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020).
Dovolací soud úvahu nižších soudů o tom, že se nejedná o pohledávku nejistou a neurčitou, zjevně nepřiměřenou neshledal. Soudy při tomto hodnocení správně poukázaly na pro posouzení způsobilosti k započtení právně relevantní okolnosti, že obě pohledávky (aktivně i pasivně započítávaná) vychází ze stejného právního poměru, založeného stejnou smlouvou; že započtení učiněné žalovanou nelze považovat za účelové vzhledem ke stávajícím (započatým) řízením; a že se jeví účelné (spravedlivé) posoudit širší okolnosti, za kterých tvrzený vztah vznikl, které jsou předmětem dokazování v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově. Dovolatelkou poukazované skutečnosti, že výše pohledávky žalované je předmětem znaleckého dokazování, ani skutečnost, že vůbec existenci pohledávky žalované dovolatelka popírá, samy o sobě nejsou okolnostmi, které by bez dalšího vylučovaly kompenzabilitu takové pohledávky.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu