ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3426.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3426/2020-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně L. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované Generali Česká pojištovna a.s. , identifikační číslo osoby 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 134 189 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 47/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 15 Co 494/2019-114, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 15 Co 494/2019-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení celkové částky 134 189 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z titulu smlouvy o pojištění odpovědnosti z výkonu povolání. Tvrdila, že svému zaměstnavateli společnosti ABUS CR s.r.o. zaplatila uvedenou částku jako náhradu škody, kterou způsobila v rámci výkonu své práce v důsledku šesti nezávislých pojistných událostí. Konkrétně žalobkyně požadovala pojistné plnění za pojistnou událost, která byla žalovanou registrována pod č. 5547944, částku 47 350 Kč, za pojistnou událost č. 5547978 částku 55 050 Kč, za pojistnou událost č. 5571593 částku 7 200 Kč, za pojistnou událost č. 5594883 částku 8 670 Kč, za pojistnou událost č. 5594837 částku 2 480 Kč a konečně za pojistnou událost č. 5678441 částku 13 439 Kč.
Rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 30 C 47/2017-64, Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 134 189 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla od 1. 12. 2009 zaměstnancem spol. ABUS CR s.r.o. Dne 27. 11. 2014 spol. ABUS CR s.r.o. uzavřela s žalovanou pojistnou smlouvu č. 22856321-13 o pojištění odpovědnosti žalobkyně z výkonu povolání. Součástí smlouvy byla ustanovení Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti občanů VPPMO-O-01/2014 (dále jen „VPP“) a Doplňkových pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti občanů DPPD-O-01/2014 (dále jen „DPP“), jejichž převzetí a znalost spol. ABUS CR s.r.o. potvrdila a současně prohlásila, že s jejich obsahem (stejně jako s obsahem samotné smlouvy) seznámí žalobkyni. Dle čl. 5 odst. 1 písm. f) VPP byla žalobkyně povinna bez zbytečného odkladu, nejdéle však do 30 dnů od okamžiku zjištění škodné události oznámit žalované, že škodná událost nastala. Dle čl. 5 odst. 2 písm. c) VPP si strany smlouvy dále sjednaly, že v případě pojištění odpovědnosti pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba nesmí v případě mimosoudního jednání o náhradě škody či újmy z pojistné události bez souhlasu žalované uzavřít dohodu o narovnání nebo umožnit uznání nároku v jakékoliv formě. Pro případ porušení těchto podmínek si strany smlouvy ujednaly v čl. 5 odst. 4 VPP právo žalované odmítnout pojistné plnění.
V období od listopadu 2015 do března 2016 žalobkyně z titulu sjednaného pojištění odpovědnosti zaměstnance uplatnila u žalované nárok na zaplacení pojistného plnění z šesti pojistných události, ke kterým mělo dojít v souvislosti s výkonem zaměstnání pro společnost ABUS CR s.r.o. Způsobenou škodu ve výši nárokovaných částek svému zaměstnavateli uznala a uhradila.
Pojistnou událost č. 5547944, která nastala dne 7. 7. 2015, a událost č. 5547978 ze dne 24. 7. 2015 žalobkyně nahlásila žalované dne 4. 11. 2015, aniž doložila potřebné doklady pro posouzení oprávněnosti uplatňovaného nároku. Obdobně postupovala při ohlášení pojistné události č. 5571593 z 19. 11. 2015, kterou žalované oznámila dne 27. 11. 2015. Pojistné události č. 5594837 ze dne 2. 12. 2015 a č. 5594883 z 10. 12. 2015, při kterých měla poškodit mobilní telefony svého zaměstnavatele, žalobkyně oznámila žalované přípisem dne 21. 1. 2016, poté, co telefony byly již opraveny. Pojistnou událost č. 5678441 ze dne 31. 12. 2015 pak žalobkyně žalované oznámila přípisem dne 16. 3. 2016.
Soud prvního stupně věc po právní stránce hodnotil podle §2758 odst. 1 a §2774 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ a dospěl k závěru, že žalobkyně zásadním způsobem porušila smluvní podmínky uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. f) VPP a čl. 5 odst. 2 písm. c) VPP, když žalované neumožnila řádné prošetření pojistných událostí tím, že je ohlásila s několikaměsíčním zpožděním, případně až po opravě poškozených věcí, a bez souhlasu žalované uznala tvrzené škodní nároky spol. ABUS CR s.r.o., v důsledku čehož žalovaná oprávněně mohla odmítnout vyplatit pojistná plnění podle čl. 5 odst. 4 VPP. Ve vztahu k události č. 5678441 soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla ani aktivně věcně legitimována k podání žaloby, neboť spol. ABUS CR s.r.o. nebyla vlastníkem vozidla, které mělo být při této události poškozeno.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s hodnocením věci soudem prvního stupně. K námitce žalobkyně o neplatnosti aplikovaných ujednání VPP pro rozpor s ustanoveními §2771 o. z. a §263 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zákoník práce“), odvolací soud uvedl, že všechny strany pojistného vztahu se s těmito podmínkami seznámily a byly jimi vázány. Účel sledovaný těmito ustanoveními odvolací soud shledal jako legitimní, přičemž porušení jimi uložených povinností žalobkyní dle odvolacího soudu mohl zásadním způsobem zkomplikovat posouzení pojistné události, a to zejména za situace, když žalobkyně žalované ani nepředložila potřebné doklady k posouzení jejího nároku. V této souvislosti odvolací soud poukázal rovněž na další ustanovení VPP týkající se podmínek pro řádné uplatnění nároků na pojistné plnění, a to konkrétně na čl. 5 odst. 1 písm. h) VPP obsahující povinnost poskytnout žalované bez zbytečného odkladu pravdivá vysvětlení o příčinách a rozsahu škody, předložit potřebné doklady ke zjištění rozhodných okolností pro posouzení nároku, jakož i umožnit žalované učinit potřebná šetření, a dále na čl. 5 odst. 2 písm. a) VPP obsahující povinnost zdokumentovat způsobenou škodu bezprostředně po jejím vzniku. Aplikovaná ustanovení VPP dle názoru odvolacího soudu nebylo možné hodnotit jako rozumně neočekávatelná ve smyslu §1753 o. z. Odvolací soud na tomto základě uzavřel, že žalovaná byla oprávněna odmítnout pojistné plnění žalobkyni podle čl. 5 odst. 4 VPP, neboť žalobkyně porušila povinnosti uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. f) a h) VPP, resp. v čl. 5 odst. 2 písm. a), c), d), případně e) VPP.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém namítala, že žalovaná nebyla podle čl. 5 odst. 4 VPP oprávněna bez dalšího zcela odmítnout pojistné plnění pro porušení povinností stanovených v ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) VPP a čl. 5 odst. 2 písm. c) VPP, neboť uvedená ustanovení VPP jsou neplatná pro rozpor se zákonem, když čl. 5 odst. 4 VPP ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. f) odporuje ustanovení §2771 o. z., které zakazuje ujednání zkracující promlčecí lhůtu, k čemuž podle žalobkyně aplikací daného ustanovení ve skutečnosti došlo. Dle žalobkyně pro porušení uvedené povinnosti lze ve smyslu ustanovení §2800 odst. 2 o. z. pouze smluvně ujednat možnost krátit pojistné plnění, a to za předpokladu, že prodlení s nahlášením pojistné události může mít vliv na zjištění či určení výše škody. Tato otázka však dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Co se týče povinnosti uvedené v čl. 5 odst. 2 písm. c) VPP pak žalobkyně poukázala na skutečnost, že dohoda mezi žalobkyní a jejím zaměstnavatelem proběhla v souladu s ustanovením §263 zákoníku práce; čl. 5 odst. 2 písm. c) VPP je v rozporu s tímto ustanovením. Otázka, zda lze v pojistné smlouvě omezit zaměstnance v právu uznat škodu a dohodnout se zaměstnavatelem na způsobu její náhrady, nebyla podle žalobkyně v rozhodovací praxi dovolacího soudu rovněž řešena. Konečně ve vztahu k pojistné události č. 5678441 žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně, když zaměstnavatel žalobkyně byl podle jejího názoru provozovatelem předmětného poškozeného vozidla a škoda na vozidle byla hrazena (ponížena o částku spoluúčasti poškozeného) z uzavřeného havarijního pojištění přímo zaměstnavateli žalobkyně.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, a navrhla proto dovolání zamítnout. Žalovaná nesouhlasila, že by namítaná ustanovení VPP byla v rozporu se zákonem. Právo odmítnout pojistné plnění v případě, že oprávněný včas neoznámí pojistnou událost, nepředstavuje podle žalované zkrácení promlčecí lhůty, nýbrž jde o sankci za porušení dobrovolně smluvně sjednaných pojistných podmínek, přičemž povinnost včas oznámit pojistnou událost rovněž plyne z §2796 o. z. Povinnost vyžádat si k mimosoudnímu uzavření dohody o způsobu náhrady škody, která je předmětem pojistného plnění, souhlas žalované, pak má podle žalované zamezit účelovým dohodám mezi pojištěným a údajným poškozeným, a nijak nesouvisí s §263 zákoníku práce, jak se snaží dovozovat žalobkyně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. a splňuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhá více nároků, které mají samostatný skutkový základ (vycházejí z odlišných skutkových tvrzení). Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, usnesení ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod číslem 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018).
Ve vztahu k nárokům vycházejícím z pojistných událostí registrovaným pod č. 5547944, č. 5571593, č. 5594883, č. 5594837 a č. 5678441 žalobkyně v řízení uplatňuje částky, které nepřevyšují limit 50 000 Kč, a zároveň se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o těchto nárocích je tudíž podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud tak v řízení dále posuzoval pouze námitky žalobkyně, které se vztahovaly k nároku vycházejícímu z pojistné události č. 5547978 ze dne 24. 7. 2015, kterou podle skutkových zjištění soudů žalobkyně nahlásila žalované dne 4. 11. 2015, aniž doložila potřebné doklady pro posouzení oprávněnosti uplatňovaného nároku.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na posouzení otázky, zda měla žalovaná právo odmítnout žalobkyni poskytnutí pojistného plnění z výše uvedené pojistné události z důvodu porušení povinností uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. f) VPP a čl. 5 odst. 2 písm. c) VPP, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí, když právo žalované odmítnout pojistné plnění bylo podle odvolacího soudu založeno rovněž porušením dalších povinností žalobkyně vyplývajících jí z VPP, zejména pak povinnosti poskytnout žalované bez zbytečného odkladu potřebné doklady pro posouzení nároku na plnění a jeho výše, jež žalobkyni plynula z čl. 5 odst. 1 písm. h) VPP. Jestliže žalobkyně tento další závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, nenapadá, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání žalobkyně dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu