ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3596.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3596/2020-1317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Leo Express Global a.s. , se sídlem v Praze 3, Řehořova 908/4, Žižkov, identifikační číslo osoby 29016002, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České dráhy, a.s. , se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, o zaplacení 33 949 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 14/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020, č. j. 3 Cmo 53/2020-1283, 3 Cmo 54/2020, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020, č. j. 3 Cmo 53/2020-1283, 3 Cmo 54/2020, v části, v níž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1209, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1209, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1209, uložil účastníkům a jejich zástupcům, aby zachovali mlčenlivost o přílohách znaleckého posudku Masarykovy univerzity, Ekonomicko-správní fakulty ze dne 24. 10. 2019, informace v nich obsažené použili výlučně pro účely tohoto soudního řízení a neposkytli je třetím osobám, s výjimkou svých odborných konzultantů (výrok I), ve zbytku návrh žalované na přijetí opatření na ochranu obchodního tajemství zamítl (výrok II).
2. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že ve věci byl zpracován znalecký posudek, jeho součást tvoří přílohy – podklady, z nichž znalci při zpracování posudku vycházeli. Žalovaná tvrdila, že podklady, na jejichž základě byl znalecký posudek zpracován, obsahují též její obchodní tajemství, a navrhla, aby soud uložil zástupcům účastníků, aby tyto přílohy nezpřístupnili účastníkům (jejich klientům), pokud tak učinili, aby soud jim i účastníkům uložil povinnost zachovávat o těchto informacích mlčenlivost a použít tyto informace pouze pro účely tohoto soudního řízení a neposkytovat je třetím osobám. Dle soudu prvního stupně není možné, aby přístup k důkazům, jimiž mají být prokázány rozhodné skutečnosti, měla jen některá ze stran. Je na účastnících, jaké listiny pro potřeby soudního řízení poskytnou. Jsou-li však již v řízení použity, musejí být k dispozici všem účastníkům. Z tohoto důvodu nelze paušálně zakázat přístup k informacím tvořícím součást znaleckého posudku jakýmkoli třetím osobám. Lze totiž důvodně přepokládat, že strany pro potřeby vyjádření k tomuto posudku zvolí odborné konzultanty podle vlastního výběru. Vzhledem k tomu, že žalovaná má obavy o osud svého obchodního tajemství, uložil soud prvního stupně podle §124 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), a obdobně (výjimečně i mimo jednání soudu) podle §116 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř. účastníkům a jejich zástupcům, aby o obsahu příloh znaleckého posudku zachovali mlčenlivost a použili je pouze pro potřeby tohoto soudního řízení.
3. Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozhodnutím rozhodl (vedle rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1262) o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně tak, že je ve výroku I potvrdil v rozsahu uložení povinnosti účastníkům a zástupcům účastníků zachovat mlčenlivost o přílohách znaleckého posudku Masarykovy univerzity, Ekonomicko-správní fakulty, ze dne 24. 10. 2019 a informace v nich obsažené použít výlučně pro účely tohoto soudního řízení a neposkytnout je třetím osobám, jinak je ve vztahu k tzv. odborným konzultantům zrušil.
4. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že ve vztahu k informacím obsaženým v předmětném znaleckém posudku jsou účastníci, jejich zástupci a tzv. odborní konzultanti obecně vázáni povinností podle §504 a §2985 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Odvolací soud měl však s ohledem na specifika a závažnost problematiky shodně se soudem prvního stupně za to, že je namístě tuto obecnou povinnost specifikovat. Dle odvolacího soudu však není dán žádný důvod k tomu, aby byly tyto informace zpřístupněny komukoliv třetímu, a to včetně tzv. konzultantů. Sice obecně platí, že řízení před soudy je ovládáno zásadou veřejnosti, pro třetí osoby však platí omezení, že tyto se mohou seznámit s obsahem spisu pouze tehdy, prokáží-li právní zájem. V případě, že v průběhu řízení vyvstane potřeba poskytnout informace, které jsou obsahem spisu, třetím osobám (tedy i případným konzultantům účastníků), pak bude na nich, aby případně soud požádaly o souhlas se zpřístupněním obsahu spisu a prokázaly právní zájem na zpřístupnění těchto informací, které jsou obsahem spisu a jsou chráněny obchodním tajemstvím.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 11. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1209, napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil dle žalobkyně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jedná se o otázky, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
6. A to jednak otázky, zda ustanovení §124 a §116 o. s. ř., resp. §504 a §2985 o. z., opravňují soud k uložení povinnosti, která byla žalobkyni a jejímu zástupci uložena, resp. zda lze takovou povinnost uložit podle jakéhokoli zákonného ustanovení, což je dle žalobkyně otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
7. Nesprávnost právního posouzení této otázky spatřuje žalobkyně v tom, že žádné z citovaných ustanovení neposkytuje oporu pro uložení předmětné povinnosti, když §124 o. s. ř. se vztahuje výlučně na způsob provádění dokazování soudem s ohledem na zákonem stanovenou existující povinnost zachovávat mlčenlivost třetích osob. Ustanovení §116 odst. 3 o. s. ř. věta za středníkem upravuje výlučně postup soudu vůči veřejnosti, navíc pouze fyzickým osobám, jež má soud pouze poučit o existující povinnosti mlčenlivosti. Ustanovení §504 o. z. obsahuje definici obchodního tajemství, přičemž ani ustanovení §2985 o. z., jež upravuje nekalosoutěžní skutkovou podstatu porušení obchodního tajemství, neumožňuje soudu stanovit zvláštní povinnost mlčenlivosti nad rámec stanovený v tomto ustanovení.
8. Kromě toho má žalobkyně za to, že předmětnou povinnost nelze účastníkům a jejich zástupcům uložit ani podle jakéhokoli jiného zákonného ustanovení, neboť by tím došlo k porušení práv účastníků řízení, zejména právo na zachování rovnosti a právo vyjadřovat se k průběhu řízení a k provedeným důkazům. Možnost kvalifikovaného vyjádření účastníka ke znaleckému posudku nevyplývá dle žalobkyně ani z práva třetích osob, včetně odborných konzultantů, nahlédnout do spisu podle §44 odst. 2 o. s. ř., neboť dle tohoto ustanovení musí nahlížející osoba prokázat svůj vlastní právní zájem nebo své vážné důvody pro nahlédnutí, nikoli zájem účastníka uplatnit jeho vlastní procesní práva. Je tak především na vlastníkovi obchodního tajemství, aby své tajemství v souladu se zákonem chránil, nikoli na soudu, aby ukládal účastníkům řízení a zástupcům povinnosti nad rámec zákona, jež navíc kolidují s případnou povinností žalobkyně poskytnout na vyžádání informace Evropské komisi podle nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy.
9. Dále žalobkyně shledává své dovolání přípustným pro řešení otázky, jaké skutečnosti musí být posuzovány při rozhodování o návrhu na přijetí opatření na ochranu obchodního tajemství, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2022/2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 371/2005. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda informace, jichž se má ochrana týkat, jsou skutečně obchodním tajemstvím.
10. Kromě toho žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně uložil povinnost osobám odlišným od účastníků řízení, a to jejich zástupcům, nesprávně usnesení soudu prvního stupně v části zrušil, aniž by rozhodl o dalším postupu v řízení, nevypořádal se dostatečně s žalobkyní uplatněnými odvolacími důvody, tvrzení žalované o existenci jejího obchodního tajemství nebylo podloženo splněním důkazní povinnosti žalované o tomto tvrzení, výrok napadeného usnesení je neurčitý co do rozsahu okruhu zástupců účastníků řízení a odvolací soud o návrhu žalované rozhodl bez možnosti žalobkyně se k návrhu vyjádřit.
11. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že návrh žalované zamítne.
12. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné jednak proto, že směřuje proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, jednak proto, že otázky žalobkyně nesplňují náležitosti podle §237 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, eventuálně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
17. Nelze přisvědčit názoru žalované, že dovolání není přípustné proto, že směřuje proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení ve smyslu §170 odst. 2 a §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
18. Usnesení, proti nimž není odvolání přípustné podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jsou v zákoně vymezena jen obecně. Soud proto musí v každém konkrétním případě zvažovat, zda jde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, je takové usnesení, jež nepřispívá k rozhodnutí ve věci samé, nýbrž má - za určitých konkrétních podmínek, které se mohou za řízení měnit - upravit postup soudu, a to tak, aby bylo řízení před soudem vedeno co nejrychleji a nejúčelněji. Jde tedy o usnesení, které se týká toliko vedení řízení a kterým soud není vázán (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 10. 1969, sp. zn. 2 Cz 29/69, uveřejněný pod číslem 29/1970 Sbírky soudních rozhodnutí).
19. Dle právní teorie jsou rozhodujícími hledisky pro posouzení, zda jde o usnesení, kterým se upravuje řízení, že jde o rozhodnutí, které nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé, týká se otázek, které v zájmu hospodárného vedení řízení vyžadují rychlého řešení, aniž by odepření možnosti opravného prostředku mohlo být na újmu práv účastníků řízení nebo třetích osob, a že soud jimi není vázán a může je změnit, aniž by bylo potřebné podat odvolání (srov. Drápal, L. §202. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1600). Za usnesení, kterým se upravuje řízení, však nelze považovat usnesení, jímž soud ukládá účastníkům či třetím osobám povinnost k určitému konání či nekonání, jež je sice nutná k zajištění plynulého vedení řízení, avšak jde o povinnost, jež může přímým způsobem zasáhnout do jejich ústavně zaručených práv (například práva na ochranu soukromí, vlastnického práva apod.) (srov. Šebek, R. §202. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 852), resp. může přivodit vážnější újmu na právech účastníků (srov. Jakšič, V. §202. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 887).
20. Napadené usnesení odvolacího soudu uvedená kritéria nesplňuje, neboť jeho primárním účelem není zajištění co nerychlejšího a nejúčelnějšího vedení řízení a zároveň je toto usnesení způsobilé přivodit závažnější újmu na procesních právech účastníků řízení (resp. v ústavní rovině práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), zejm. na účinném výkonu práva účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §123 o. s. ř.
21. Dovolací soud dále posoudil, zda je dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro vyřešení některé z dovolatelkou vymezených otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení dovolatelkou vymezené otázky, jež je otázkou procesního práva, zda ustanovení §124 a §116 o. s. ř., resp. §504 a §2985 o. z., opravňují soud k uložení povinnosti účastníkům řízení a jejich zástupcům zachovat mlčenlivost o informacích tvořících součást obchodního tajemství a tyto informace použít výlučně pro účely soudního řízení a neposkytnout je třetím osobám, což je otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
24. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Podle §116 o. s. ř. jednání je veřejné (odst. 1). Veřejnost může být pro celé jednání nebo pro jeho část vyloučena, jen kdyby veřejné projednání věci ohrozilo tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, obchodní tajemství, důležitý zájem účastníků nebo mravnost (odst. 2). Jestliže byla veřejnost vyloučena, soud může povolit jednotlivým fyzickým osobám, aby byly při jednání nebo jeho části přítomny; současně je poučí, že jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všem, co se při jednání o utajovaných informacích, obchodním tajemství nebo zájmech účastníků dozvěděly (odst. 3). I když veřejnost nebyla vyloučena, může soud odepřít přístup k jednání nezletilým a fyzickým osobám, u nichž je obava, že by mohli rušit důstojný průběh jednání (odst. 4).
26. Podle §124 o. s. ř. dokazování je třeba provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. V těchto případech lze provést výslech jen tehdy, jestliže vyslýchaného zprostil povinnosti mlčenlivosti příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu má tuto povinnost; přiměřeně to platí i tam, kde se provádí důkaz jinak než výslechem.
27. Ustanovení §116 o. s. ř. obsahuje zákonné provedení ústavní zásady veřejnosti soudního jednání (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Zároveň toto ustanovení upravuje výjimku (resp. jednu z výjimek), kdy jednání v civilním soudním řízení může probíhat za úplného či částečného vyloučení veřejnosti, a to na základě rozhodnutí soudu. Při částečném vyloučení veřejnosti není nijak dotčena povinnost přítomných členů veřejnosti zachovávat povinnost mlčenlivosti o projednávaných skutečnostech vyplývající ze zvláštních právních předpisů. Soudu je v tomto směru uložena pouze povinnost přítomné členy veřejnosti o této jejich povinnosti poučit.
28. Ustanovení §124 o. s. ř. upravuje podmínky, za kterých se (vůbec) mohou stát předmětem dokazování (veřejnoprávně) utajované informace nebo skutečnosti tvořící součást zákonem stanovené nebo státem uznávané povinnosti mlčenlivosti.
29. Ani z jednoho z citovaných ustanovení však nevyplývá možnost soudu ukládat rozhodnutím procesní povahy (tj. rozhodnutím nikoli ve věci samé) účastníkům, jejich zástupcům či třetím osobám povinnosti směřující k ochraně obchodního tajemství. A to bez ohledu, zda by se jednalo pouze o deklaratorní určení již existující zákonné povinnosti nebo o tímto účelem odůvodněné konstitutivní uložení (nové) povinnosti (srov. čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod).
30. Opačný závěr nelze dle dovolacího soudu z uvedených ustanovení dovodit ani na základě jejich analogického použití (resp. za použití výkladové metody per analogiam legis).
31. Předpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského dotváření práva je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu. O takovou mezeru se jedná toliko v případě, kdy argumenty teleologického výkladu, které jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto ustanovení. Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, který je možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06).
32. Analogie v civilním procesním právu je sice v zásadě nežádoucí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2801/99, a ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, popř. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93), nicméně její výjimečné použití při aplikaci procesních norem připustit lze. V určitých mimořádných případech logických nedostatků zákonné úpravy může představovat řešení procesní situace, jež je konformní jak s ústavním pořádkem (s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces), tak i s účelem zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3097/2010, a ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4320/2015).
33. V případě ustanovení §116 a §124 o. s. ř. nelze ve vztahu k návrhu žalované na uložení povinnosti účastníkům řízení a jejich zástupcům směřující k ochraně jejího obchodního tajemství shledat žádnou tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru v právu, neboť účel těchto ustanovení je (jak zdůvodněno shora) oproti účelu sledovanému návrhem žalované odlišný. Nejedná se zde tudíž ani o situaci, kdy by ze skutkových podstat popsaných v hypotéze právních norem těchto ustanovení vyplýval takový následek stanovený v jejich dispozici, jenž by se měl vzhledem k teleologii těchto ustanovení vztahovat (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) i na situaci, na jejímž základě žalovaná navrhuje uložení předmětné povinnosti.
34. Z uvedeného proto plyne, že ve vztahu k návrhu žalované zde není taková teleologická mezera v právní úpravě stanovené v §116 a §124 o. s. ř., kterou by bylo možno (a bylo zapotřebí) vyplnit soudcovským dotvářením práva.
35. Povinnost navrženou žalovanou nelze způsobem stanoveným v napadeném usnesení odvolacího soudu uložit ani na základě hmotněprávní úpravy stanovené v §504 a §2985 o. z., neboť spor osob o jejich subjektivní práva a povinnosti vyplývající ze soukromého práva hmotného je třeba řešit prostřednictvím řízení o věci samé (srov. §1 o. s. ř.), o níž soud rozhoduje (zásadně) rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 997/2005), tedy nikoli (dílčím) procesním rozhodnutím soudu o procesních právech a povinnostech účastníků v určitém řízení.
36. Lze tak uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení této otázky je nesprávné, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá.
37. Pouze pro úplnost lze uvést, že na úrovni unijního práva je problematika zachování důvěrnosti obchodního tajemství v průběhu soudního řízení upravena v čl. 9 směrnice evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/943 ze dne 8. června 2016 o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním.
38. Podle této právní úpravy je členským státům uložena povinnost zajistit, aby účastníci řízení o neoprávněném získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství, jejich zástupci nebo jiné osoby mající přístup k listinám předloženým v tomto řízení nesměli využít ani zpřístupnit obchodní tajemství či údajné obchodní tajemství, jež bylo příslušnými soudními orgány označeno za důvěrné a o němž se dověděli v důsledku této účasti nebo přístupu, a aby soud mohl za tím účelem přijímat zvláštní opatření, která jsou nezbytná k zachování důvěrnosti takovýchto informací. Mezi tato opatření patří možnost omezit zcela nebo částečně přístup k předloženým listinám, omezit účast na soudním jednání (přičemž taková omezení nesmí zahrnovat minimálně jednu fyzickou osobu za každého účastníka a zástupce účastníků) a zpřístupnit rozhodnutí s vynecháním či upravením příslušných částí. Rozsah těchto opatření musí být přiměřený, a to při přihlédnutí k právu na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, k oprávněným zájmům účastníků řízení a případně třetích stran a k možné újmě způsobené některému účastníku řízení.
39. Byť řízení v projednávané věci není řízením o neoprávněném získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství (resp. řízením o ochraně obchodního tajemství), pro projednávanou věc je přesto významné, že uvedená ustanovení unijního práva nebyla do tuzemského právního řádu (pro žádný typ řízení) transponována novelizací některého z právních předpisů, a to z důvodu, že plné transpozice již bylo dosaženo na základě již dříve existující úpravy práv a povinností vyplývajících z hmotněprávní ochrany obchodního tajemství a obecné právní úpravy civilního procesu (tj. včetně shora vyložených ustanovení §116 a §124 o. s. ř.).
40. V této souvislosti lze rovněž zmínit, že Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) dovodil, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na kontradiktornost řízení, jehož podstatou je, že účastníci musí mít nejen možnost předkládat důkazy na podporu svých tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem protistrany, jejichž účelem je ovlivnit konečné rozhodnutí, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 8. 1991 ve věci č. 11170/84, Brandstetter proti Rakousku, ze dne 18. 2. 1997 ve věci č. 18990/91, Nideröst-Huber proti Švýcarsku, nebo ze dne 15. 12. 2016 ve věcech č. 15275/11 a 76058/12, Colloredo Mannsfeld proti České republice). Konkrétně pak ve vztahu k důkazu znaleckým posudkem Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že znalecké posudky se zabývají odbornými oblastmi, jež nejsou součástí znalosti soudců a jako takové mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit, jak budou soudci hodnotit skutkové okolnosti dané věci. Jsou proto zásadním důkazem, ke kterému strany sporu musejí mít možnost se účinně vyjádřit (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 1. 2007, ve věci č. 71665/01, Augusto proti Francii).
41. Konečně lze doplnit, že zvláštní úprava opatření pro ochranu (mimo jiné) obchodního tajemství vyplývá též z §17 zákona č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže), jímž se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži. Takové opatření lze nařídit v rozhodnutí o návrhu na zpřístupnění důkazního prostředku ve smyslu §10 a násl. (resp. po zahájení řízení o věci samé podle §18 odst. 1) zákona č. 262/2017 Sb. Je tak třeba zohlednit, že dotčené informace nebyly žalovanou poskytnuty soudu na základě jeho rozhodnutí odůvodněného ustanovením §10 a násl. (resp. ve spojení s §18 odst. 1) zákona č. 262/2017 Sb., nýbrž znalci při plnění povinnosti žalované k součinnosti uložené soudem podle §127 odst. 4 o. s. ř. (uložené usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 1. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-778).
V. Závěr
42. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné.
43. Se zřetelem k důvodům, které vedly ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, se dovolací soud již dalšími dovolacími důvody nezabýval.
44. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadené části ze shora uvedených důvodů podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
45. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu rovněž usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
46. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
47. V dalším řízení soud prvního stupně posoudí, zda informace obsažené v (některých) přílohách znaleckého posudku Masarykovy univerzity, Ekonomicko-správní fakulty, ze dne 24. 10. 2019 splňují náležitosti obchodního tajemství žalované ve smyslu §504 o. z., a případně učiní (a to i na základě návrhu účastníků) taková zákonem stanovená opatření, která zajistí, aby dokazování předmětným znaleckým posudkem bylo prováděno při šetření zákonem stanovené či státem uznávané povinnosti mlčenlivosti, resp. aby při případném ústním jednání nebylo obchodní tajemství žalované ohroženo.
48. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu