ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3659.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3659/2020-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně XY se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 48/13, proti žalované Compass Group Czech Republic s.r.o. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1603/47a, identifikační číslo osoby 00642215, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o zaplacení částky 1 815 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 45/2017-165, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 68 Co 322/2019-311, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 214,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Najman, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované vrácení peněžitého plnění v celkové výši 1 815 000 Kč s příslušenstvím, které jí předtím poskytla, neboť žalovaná nedodala žalobkyni marketingové databáze pohybu zboží, které měla vyhotovit pro žalobkyni na základě dohod o obchodních a platebních podmínkách ze dne 1. 10. 2012, 1. 10. 2013 a 1. 10. 2014.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 52 C 45/2017-165, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 815 000 Kč s příslušenstvím z této částky od 11. 11. 2016 (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení příslušenství za dobu do 10. 11. 2016 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, který dále doplnil provedením důkazu čestným prohlášením ředitele žalobkyně H., zopakováním jeho výslechu a opětovným posouzením dohod o obchodních a platebních podmínkách ze dne 1. 10. 2012, 1. 10. 2013 a 1. 10. 2014. Z hlediska právního hodnocení věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že žalovaná nezneužila svého silnějšího hospodářského postavení, pokud požadovala po žalobkyni úhradu 500 000 Kč s DPH za zpracování marketingových databází pohybu zboží a poskytnutí s tím souvisejících administrativních služeb podle čl. II každé z uvedených dohod. Odvolací soud zároveň přisvědčil argumentaci žalované, že zaplacením požadovaných částek došlo ze strany žalobkyně k uznání dluhu a že žalobkyně nesla důkazní břemeno ohledně toho, že sjednané marketingové studie nebyly dodány; žalobkyně ovšem přes poučení soudu neprokázala, že marketingové studie od žalované neobdržela. Odvolací soud měl dále na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že žalobkyně od uzavřených dohod ze dne 1. 10. 2012, 1. 10. 2013 a 1. 10. 2014 platně neodstoupila, neboť v žádném z dopisů adresovaných žalované
(ze dne 15. 9. 2016, 3. 10. 2016, 2. 11. 2016) se o odstoupení od smluv nezmínila, ani v nich neurčila dodatečnou lhůtu k plnění s tím, že již nebude dále prodloužena. Závěrem pak odvolací soud s odkazem na argumentaci žalované o jejím legitimním očekávání rozsáhle převzal závěry obsažené v rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 11 Co 273/2018 týkající se obdobné věci mezi týmiž účastníky a týchž dohod. Konkrétně, že žalobkyně měla možnost obrany spočívající v tom, že fakturace byla předčasná, resp. že žalobkyně měla povinnost plnit žalované až po obdržení smluveného plnění, nikoliv před jeho skutečným dodáním, a to ani formou zálohy, a že žalobkyně a žalovaná měly možnost vzájemné revize poskytovaných plnění prostřednictvím kontroly účetního salda po skončení platnosti každé ze smluv, což žalobkyně včas neprovedla. Tomuto „liknavému“ postupu žalobkyně pak s odkazem na zásadu, že práva náležejí bdělým, nelze podle odvolacího soudu přiznat právní ochranu. Odvolací soud na základě uvedených důvodů uzavřel, že žalované z uvedených důvodů nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna žalobkyni vrátit, a rozsudek soudu prvního stupně tudíž změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, ve kterém předkládá otázku, jakým způsobem má procesní strana dokazovat skutečnosti, které jsou předmětem sporu; podle žalobkyně má být uvedená otázka „dovolacím soudem posouzena jinak, a zároveň je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Žalobkyně má za to, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, lze v řízení prokazovat i tzv. negativní skutečnost, a to za použití nepřímých důkazů. Vztaženo na posuzovanou věc žalobkyně podala důkaz, že ze strany žalované nebylo plněno, zatímco žalovaná netvrdila ani neprokázala dodání marketingových databází. Žalobkyně dále poukázala, že v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007, Nejvyšší soud uvedl, že důkazní břemeno ohledně existence právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, leží na dlužníku. V této věci analogicky měla žalovaná tvrdit a prokázat to, že došlo k zániku jejího závazku dodání marketingových databází. Žalobkyně také uvedla, že podle rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, je nutno vycházet ze základního pravidla, že každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení, resp. strana má dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Žalobkyně měla dostát tomuto požadavku, pokud prokázala uzavření dohod o obchodních a platebních podmínkách, plnění svých závazků vyplývajících z těchto dohod a nedodání marketingových databází. Žalovaná ke splnění svého závazku měla toliko uvést, že dodání databází prokazují opakované platby sjednané odměny, jiné důkazy nepředložila a odvolací soud ji k tomu ani nevyzval. Žalobkyně dále v dovolání brojila proti právním závěrům odvolacího soudu, že žalovaná nevystupovala v dominantním postavení, že mezi žalovanou a žalobkyní došlo k uznání dluhu, že dovolatelka měla možnost „legální obrany“ v případě předčasné fakturace a že se měla dopustit porušení zásady, že práva náležejí bdělým. Žalobkyně také namítala, že soud nesprávně vyložil smluvní ustanovení o kontrole účetního salda a že se nezabýval otázkou odstoupení od smluv uzavřených na dobu určitou. Konečně žalobkyně namítla nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže odvolací soud pro své závěry vycházel zejména z argumentace žalované, do svého rozsudku překopíroval text z jiného rozsudku, a také nijak nevysvětlil, proč odmítl posoudit nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání předně uvedla, že žalobkyně řádně nevymezila dovolací otázku, která by měla být Nejvyšším soudem vyřešena. Následně měla za to, že žalobkyně napadla způsob a výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem, což ovšem nelze podle judikatury dovolacího soudu napadnout žádným dovolacím důvodem. Žalovaná rovněž konstatovala, že odvolací soud založil svůj rozsudek na dvou na sobě nezávislých důvodech, že žalobkyně od dohod neodstoupila, že svůj dluh uznala a že neprokázala nedodání marketingových databází, přičemž žalobkyně svým dovoláním napadala pouze závěr o neprokázání dodání databází a uznání dluhu. Žalovaná z výše uvedeného navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobkyně týkající se odvolacím soudem provedeného rozdělení důkazního břemena ohledně dokazování skutečností, jež jsou předmětem sporu, v této věci konkrétně dodání předmětných marketingových studií žalobkyni ze strany žalované, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž na vyřešení této otázky výlučně nestojí. Odvolací soud svůj závěr o tom, že nárok žalobkyně nelze posoudit jako bezdůvodné obohacení ze strany žalované, založil taktéž na hodnocení, že ze strany žalobkyně došlo k uznání dluhu a že žalobkyně od dohod o obchodních a platebních podmínkách ze dne 1. 10. 2012, 1. 10. 2013 a 1. 10. 2014 platně neodstoupila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně řádně nezpochybňuje tyto další důvody, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně rovněž nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že žádným dovolacím důvodem nelze úspěšně napadnout hodnocení důkazu provedeného odvolacím soudem, jež vyznělo v tom směru, že žalobkyně přes poučení soudu neprokázala, že jí žalovaná nedodala předmětné marketingové studie (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014).
Ve zbývající části dovolání žalobkyně zpochybňuje právní závěry rozhodnutí odvolacího soudu (že žalovaná nevystupovala v dominantním postavení, že dovolatel měl možnost legální obrany spočívající v tom, že fakturace je předčasná, že se žalobkyně dopustila porušení zásady, že práva náležejí bdělým), a rovněž namítá, že soud nesprávně vyložil ustanovení o kontrole účetního salda a že se nezabýval otázkou odstoupení od smlouvy uzavřené na dobu určitou, aniž k tomu ovšem uvádí některý z předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. Jak přitom vyplývá z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013), čemuž žalobkyně v posuzované věci nedostála.
Lze proto uzavřít, že dovolání v této zbývající části neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání pokračovat.
Žalobkyně rovněž namítá nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže odvolací soud pro své závěry vycházel zejména z argumentace žalované, část rozsudku překopíroval z rozsudku jiného a nijak nevysvětlil, proč odmítl posoudit nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení. Ve skutečnosti tím žalobkyně vytýká vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné a z části jako vadné.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu