ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3673.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3673/2020-720
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně MOTÁK, spol. s r.o. , se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 216, Zelené Předměstí, identifikační číslo osoby 47451220, zastoupené Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalovaným 1) J. L. , nar. XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420/5, 2) H. L. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, o ochranu před nekalou soutěží a ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 54/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2020, č. j. 3 Cmo 171/2019-637, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení 7 018 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného 1) Mgr. Miroslava Schüllera, advokáta.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 7 018 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované 2) JUDr. Ing. Jiřího Davida, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 5. 2019, č. j. 55 Cm 54/2014-607, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaslat k rukám žalobkyně písemnou omluvu a zaplatit žalobkyni každý 100 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných odčinění nemajetkové újmy způsobené jednáním v nekalé soutěži a zásahem do dobré pověsti žalobkyně spočívajícím v kontaktování zákazníků žalobkyně a sdělování nepravdivých informací o způsobu výkonu hospodářské činnosti žalobkyně. Žalovaní na svoji obranu tvrdili, že svým jednáním nikoho nepoškodili a naopak žalobkyně sdělovala nepravdivé informace zákazníkům žalovaných.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaní šířili o žalobkyni nepravdivé údaje. Informace, které sdělovali, byly pravdivé a byly důsledkem předchozího chování žalobkyně, přičemž nebyly podány v takové formě a v takových souvislostech, že by zkreslovaly skutečnost či vyvolávaly dojem zkreslující skutečnost. V jednání žalovaných tak dle odvolacího soudu nelze spatřovat projev zakázané nekalé soutěže podle §44 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ani zásah do dobré pověsti žalobkyně podle §19b odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu vyjádřené zejména v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4641/2008, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, a usnesení ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4893/2015, resp. v nálezu Ústavního soud ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Žalobkyně spatřuje nesprávnost právního posouzení věci v tom, že při prvním jednání dne 7. 10. 2014 bylo dáno účastníkům poučení o tzv. koncentraci řízení a lhůta k doplnění tvrzení a označení důkazů uplynula nejpozději ke dni 15. 11. 2014. Přesto bylo v rozporu s §118b odst. 1 o. s. ř. připuštěno další doplnění tvrzení a důkazních návrhů ze strany žalovaných a soud z takto provedených důkazů ve svém rozhodnutí vycházel.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně vyjádřili tak, že považují dovolání za nepřípustné, a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka svojí námitkou, že soudy v rozporu s účinky tzv. koncentrace řízení přihlédly k později doplněným tvrzením a důkazním návrhům žalovaných, nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že právní posouzení věci založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Způsob ani výsledek provádění a hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4496/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3151/2020).
Závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo prokázáno šíření nepravdivých údajů o žalobkyni ze strany žalovaných, a jeho zjištění o způsobu a formě, jakým žalovaní informace sdělovali, v sobě neobsahují žádný extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v této otázce odvíjí od výsledku hodnocení provedených důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu