ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3709.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3709/2020-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. T. , narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovanému WERIDIO LTD , odštěpnému závodu, se sídlem v Praze 9, Poděbradská 576/152, identifikační číslo osoby 05703964, zastoupenému Mgr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 125/20, o zaplacení částky 34 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 42/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 18 Co 129/2020-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení se žalobce domáhal po žalované (v žalobě označené jako WERIDIO LTD, odštěpný závod, IČO 05703964, se sídlem Poděbradská 576/152, 198 00 Praha 9) zaplacení částky 39 227,88 Kč s příslušenstvím tvořené nároky vyplývajícími ze smlouvy o dílo, od které žalobce odstoupil (nevrácená záloha ve výši 34 950 Kč a smluvní pokuta ve výši 4 277,88 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č. j. 18 C 42/2019-75, uložil žalovanému (označenému jako WERIDIO LTD, reg. Č. 10473311, se sídlem N17GU, 20-22 Wenlock Road, London, Spojené království Velké Británie a Severního Irska) povinnost zaplatit žalobci částku 39 227,88 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu (proti oběma jeho výrokům) podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení procesní otázky „možností nápravy označení účastníka prostřednictvím jeho organizační složky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou současně citoval. Navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle procesní úpravy dovolacího řízení účinné od 30. 9. 2017 je pro posouzení tzv. bagatelnosti rozhodující nejen to, zda o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto přímo dovoláním napadeným výrokem, ale významný je též předmět řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, sledoval rozšíření okruhu případů, ve kterých není dovolání přípustné, a to tak, že k případům, kdy je napadeným výrokem rozhodováno o částce nižší než 50 000 Kč, přidal nově i případy, kdy se dotčený výrok rozhodnutí samotného plnění netýká, je však vydán v řízení, jehož předmětem je podlimitní částka. To je zjevné z důvodové zprávy k tomuto zákonu, podle níž „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“ (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1685/2018, ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4715/2018, ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 850/2019, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 16/2019, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
V posuzované věci žalobce požadoval zaplacení částky 39 227,88 Kč s příslušenstvím (tvořené dvěma nároky), předmětem řízení v době vydání napadeného usnesení odvolacího soudu tedy byla částka nepřesahující zákonný limit přípustnosti dovolání. Nejde přitom o spor z pracovněprávního vztahu ani ze spotřebitelské smlouvy, u nichž se uvedené omezení neuplatní. Z tohoto důvodu tedy dovolání proti usnesení odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně přípustné. Ve vztahu k výroku napadeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, pak není dovolání objektivně přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může. Ani takové nesprávné poučení možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu