ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3850.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3850/2020-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce K. J. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1005/23, proti žalované Skanska a. s. , se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo osoby 26271303, o zaplacení částky 72.231,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 43/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, č. j. 28 Co 182/2020-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 26 C 43/2019-100, zamítl žalobu o zaplacení 72.231,76 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu je správný a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel podle obsahu svých dovolacích námitek zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem o nedůvodnosti uplatněného nároku žalobce na část tzv. pozastávky a odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s judikaturou dospěl k závěru, že žalované mohlo bez dalšího vzniknout právo na slevu z ceny díla. V této souvislosti označuje jako v judikatuře dosud neřešenou otázku: „Je-li ve smlouvě o dílo uzavřené za účinnosti obchodního zákoníku ujednáno, že částka odpovídající výši pozastávky představuje v případě podání (důvodného) insolvenčního návrhu na zhotovitele slevu z ceny díla ve prospěch objednatele, vzniká v případě podání (důvodného) insolvenčního návrhu na zhotovitele objednateli právo na slevu z ceny díla automaticky, aniž by nárok na slevu bylo zapotřebí vůči zhotoviteli uplatnit prostřednictvím kompenzačního projevu? Nebo tato sleva z ceny díla vznikne až poté, co objednatel řádně uplatní příslušný nárok na slevu z ceny díla vůči zhotoviteli prostřednictvím kompenzačního projevu?“
Dovolatel však v této souvislosti přehlíží konkrétní skutková zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán. Účastníci (resp. jejich právní předchůdci) si ve Všeobecných smluvních podmínkách pro subdodavatele skupiny Skanska CS z 1. 4. 2008, které byly součástí smlouvy o dílo ze dne 6. 10. 2008, ujednali, že právo na úhradu pozastávky vznikne zhotoviteli při splnění podmínek sjednaných ve smlouvě nebo těchto podmínkách. Podle článku XIV. odst. 5 všeobecných podmínek, jestliže je v době před splatností pozastávky podán insolvenční návrh, který se týká zhotovitele, zaniká právo zhotovitele na úhradu pozastávky. Sjednává se, že částka odpovídající výši pozastávky ke dni podání insolvenčního návrhu představuje slevu z ceny díla, kterou zhotovitel poskytuje objednateli. Podáním insolvenčního návrhu končí záruční doba, není-li dále stanoveno jinak. Odst. 6 téhož článku dále stanoví, že ustanovení předchozího odstavce neplatí, jestliže soud insolvenční návrh pravomocně zamítne z jiného důvodu než pro nedostatek majetku nebo řízení o návrhu skončí, aniž by o něm soud věcně rozhodl, anebo jestliže soud rozhodne o jiném způsobu řešení úpadku než prohlášením konkursu. Záruční doba měla uplynout dne 27. 2. 2015. Úpadek zhotovitele byl zjištěn dne 13. 1. 2014, dne 15. 4. 2014 (tedy před uplynutím záruční doby) byl na jeho majetek prohlášen konkurs a právo zhotovitele na zaplacení pozastávky tím dle čl. XIV. všeobecných smluvních podmínek tedy nevzniklo.
Závěry odvolacího soudu o výkladu předmětných ujednání a současně i účelu takového ujednání ve smlouvě o dílo jsou přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K otázce posouzení ujednání o určité slevě z ceny díla ve výši pozastávky (popř. ve výši hodnoty záruky) pro případ zjištění úpadku zhotovitele se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 29 Cdo 561/2017, uveřejněném pod číslem 25/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud zde připomněl, že ve vztahu k otázce právní povahy „zádržného“ či „pozastávky“ části ceny díla je judikatura dovolacího soudu již ustálena v závěru, podle kterého smluvní ujednání o pozastávce upravuje ve stanoveném rozsahu vznik práva na zaplacení (části) ceny díla, a nikoli splatnost ceny díla (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1357/2016, v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4443/2017). Pohledávka zhotovitele na zaplacení „zadržené“ části ceny díla (pozastávky) vznikne (může vzniknout) jen tehdy, budou-li splněny předpoklady určené smlouvou o dílo. Mezi ně typicky patří dokončení díla bez vad a nedodělků, uplynutí sjednané záruční doby, eventuálně (bylo-li plnění zhotovitele vadné) také vypořádání nároků objednatele vyplývajících z odpovědnosti zhotovitele za vady díla. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 561/2017 dále vyložil, že obdobnou povahu má pak také ujednání smluvních stran o snížení ceny díla o částku odpovídající dohodnuté pozastávce (popř. o určenou hodnotu záruky) pro případ nevyčerpání poskytnuté záruky v důsledku úpadku zhotovitele (popř. jiné ve smlouvě označené okolnosti). I takové ujednání v konečném důsledku (ve stanoveném rozsahu) upravuje vznik práva na zaplacení (části) ceny díla, s tím, že její výši činí závislou na tom, zda za trvání smluvního vztahu účastníků (dříve než zhotoviteli vznikne právo na doplacení zbývající „zadržené“ části ceny díla) nastane ve smlouvě konkretizovaná okolnost. Smysl a účel takového ujednání je přitom zřejmý – smluvní strany se jeho prostřednictvím snaží v rámci stanovení výše ceny díla zohlednit riziko, že zhotovitel v důsledku později nastalé okolnosti (zjištění jeho úpadku, ale též např. ukončení podnikatelské činnosti zhotovitele apod.) již nebude schopen nadále uspokojovat případné nároky z poskytnuté záruky. Pro tento případ pak smluvní strany stanoví hodnotu (nevyčerpané) záruky, o níž bude (nastane-li smlouvou předvídaná okolnost) snížena dohodnutá cena díla a (případné) nároky objednatele z takto „zmařené“ záruky finančně saturovány. Uzavření takové dohody představuje přípustný právní prostředek, jímž může objednatel eliminovat (či alespoň zmírnit) negativní důsledky spojené s (případnou) ztrátou jeho nároků z poskytnuté záruky v případě úpadku zhotovitele. Nejvyšší soud tak uzavřel, že ujednání o slevě ve výši pozastávky pro případ nevyčerpání záruky v důsledku úpadku zhotovitele je platným ujednáním vyjadřujícím hodnotu nerealizované záruky.
Jestliže dovolatel současně namítá, že nárok žalované na slevu z ceny díla měl být řádně uplatněn prostřednictvím kompenzačního úkonu, pomíjí znění konkrétního smluvního ujednání mezi účastníky a povahu institutu tzv. pozastávky. Strany si sjednaly, že v případě podání insolvenčního návrhu na zhotovitele zaniká právo zhotovitele na úhradu pozastávky a že částka odpovídající výši pozastávky ke dni podání insolvenčního návrhu představuje slevu z ceny díla, kterou zhotovitel poskytuje objednateli, přičemž toto ujednání nelze vykládat, jak namítá dovolatel, jako pouhé ujednání o slevě z ceny díla, kterou musí objednatel započíst jakožto právo z vadného plnění proti pohledávce zhotovitele na úhradu pozastávky.
Závěry odvolacího soudu, jimiž vyložil ujednání stran, jsou přitom v souladu s výkladovými principy právních úkonů podle judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud předmětné ujednání vyložil tak, že „sleva“ z ceny díla ve výši pozastávky nastupuje za splnění ve smlouvě uvedených předpokladů, které byly v souzené věci zjištěny, automaticky, aniž by bylo třeba v záruční době uplatnit reklamační vady a požadovat slevu z ceny díla. Uvedl, že předmětné ujednání by jinak ztrácelo svůj původní smysl, přičemž jde o přípustný právní prostředek, jímž může objednatel eliminovat (či alespoň zmírnit) negativní důsledky spojené s (případnou) ztrátou jeho nároků z poskytnuté záruky v případě zjištění úpadku zhotovitele. Tento výklad přitom odpovídá principům výkladu projevu vůle zakotveným v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. též např. důvody vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007) a je souladným i s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 561/2017, z jehož závěrů též odvolací soud vycházel. Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
Konečně je nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů v projednávané věci své rozhodnutí nezaložily toliko na konstrukci dovolatele o tom, že by zhotoviteli nárok na úhradu pozastávky vznikl, avšak v důsledku „automatické“ slevy z ceny díla nebylo možné žalobě vyhovět, jak dle obsahu dovolání dovozuje, nýbrž pro jejich rozhodnutí bylo určující, že v důsledku úpadku zhotovitele a prohlášení konkursu na jeho majetek ještě před uplynutím záruční doby právo zhotovitele na zaplacení pozastávky ani nevzniklo. Tento závěr však dovolatel v podaném dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nenapadá. I proto tak otázky dovolatele týkající se uplatnění nároku žalované na slevu z ceny díla prostřednictvím kompenzačního úkonu vůči žalobou uplatněné pohledávce nemohou přípustnost dovolání založit.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu