ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3877.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3877/2019-671
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhoda a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Lukáše Hojdna, LL.B. , se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, správce konkursní podstaty úpadce GASTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 43002960, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, proti žalovanému I. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení částky 1 530 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 78/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 67/2017-635, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 67/2017-635, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobou podanou dne 1. 6. 2010 tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce GASTEX spol. s r. o. domáhala po žalovaném [původně jako žalovaný 1)] a současně po M. V. [tehdy žalovaný 2)] jako solidárně zavázaných dlužnících zaplacení částky 1 530 000 Kč z titulu nároku na vydání plodů a užitků nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“), náležejících do konkursní podstaty úpadce, a to v podobě výnosů z nájemného inkasovaného žalovanými v období od prosince 2006 do listopadu 2009, kdy žalovaní tyto nemovitosti pronajímali třetím osobám – K. H. a následně společnosti ALDAS PLUS s. r. o., přestože nemovitosti byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce.
2. Usnesením ze dne 16. 11. 2010, č. j. 19 Cm 78/2010-161, soud prvního stupně na návrh žalobce připustil, aby do řízení na straně žalovaných přistoupila jako žalovaná 3) společnost ALDAS PLUS s. r. o., a usnesením ze dne 11. 7. 2011, č. j. 19 Cm 78/2010-172, připustil změnu žaloby, navrženou žalobcem v podání ze dne 29. 10. 2010; v něm se žalobce domáhal po žalovaných 1) a 2) jako solidárních dlužnících zaplacení částky 1 168 576 Kč a po žalované 3) zaplacení částky 361 424 Kč.
3. Žalovaný se bránil námitkou promlčení a žalovaný 2) namítal nedostatek své pasivní legitimace na základě tvrzení, že žádné plnění nepřijal; žalovaná 3) se k žalobě nevyjádřila.
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, č. j. 19 Cm 78/2010-387, ve výroku pod bodem I uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 216 620 Kč a do výše 1 168 576 Kč žalobu vůči němu zamítl, ve výroku pod bodem II žalobu ve vztahu k žalovanému 2) zamítl v celém rozsahu, ve výroku pod bodem III uložil žalované 3) zaplatit žalobci částku 303 450 Kč a ve zbytku žalobu vůči ní zamítl, a ve výrocích pod body IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení.
5. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce a žalovaného 2) rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 11 Cmo 96/2013-457, 11 Cmo 99/2013, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II potvrdil a v zamítavé části výroku pod bodem I jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předně shledal správným závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby ve vztahu k žalovanému 2) s odůvodněním, že bylo prokázáno, že žalovaný 2) ničeho z nájmů nepřijal a neobohatil se tak bezdůvodně na úkor konkursní podstaty, přičemž zde nemohlo jít ani o pasivní solidaritu s žalovaným, která by vyplývala z §139 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“) nebo z §293 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Stran zamítavého výroku ve vztahu k žalovanému shledal výpočty soudu prvního stupně nepřezkoumatelnými a jeho závěr v otázce promlčení nesprávným; zdůraznil, že v dané věci je z hlediska promlčení řešen vztah mezi správcem konkursní podstaty úpadce a žalovaným z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu a k závěru, zda tento vztah je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek o tom, zda majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovení §261 odst. 1 až 3 obch. zák., přičemž z tohoto pohledu se soud prvního stupně věcí nezabýval.
6. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2017 č. j. 19 Cm 78/2010-596, ve výroku pod bodem I uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 740 775 Kč, ve výroku pod bodem II žalobu vůči žalovanému do výše 211 181 Kč zamítl a ve výrocích pod body III až VI rozhodl o náhradě nákladů řízení.
7. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu zamítl též v rozsahu částky 740 775 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
8. Odvolací soud vyšel v tomto svém rozhodnutí ze skutečností mezi účastníky nesporných, kterými je uzavření kupní smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí mezi úpadcem jako prodávajícím a žalovanými 1) a 2) jako kupujícími a zároveň společníky prodávajícího dne 22. 1. 1999, uzavření kupní smlouvy ohledně těchto nemovitostí mezi žalovanými 1) a 2) jako prodávajícími a D. Š. jako kupující dne 16. 12. 2002, prohlášení konkursu na majetek úpadce dne 24. 9. 2003, soupis předmětných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce dne 31. 5. 2005, zahájení řízení o excindační žalobě D. Š. dne 26. 7. 2005 a její zamítnutí soudem prvního stupně dne 4. 6. 2006, uzavření dohody o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 16. 12. 2002 mezi žalovanými 1) a 2) a D. Š. dne 5. 10. 2006, uzavření nájemní smlouvy mezi žalovanými 1) a 2) jako pronajímateli a K. H. jako nájemcem na předmětné nemovitosti dne 1. 12. 2006, doručení dopisu žalovaného ze dne 12. 12. 2006 žalobci se sdělením o pronájmu předmětných nemovitostí od 1. 12. 2006 za nájemné ve výši 42 500 Kč měsíčně bez DPH dne 14. 12. 2006, uzavření nájemní smlouvy na předmětné nemovitosti mezi žalovanými 1) a 2) jako pronajímateli a žalovanou 3) jako nájemcem za měsíční nájemné ve stejné výši dne 1. 10. 2007, ukončení úhrad nájemného ze strany žalované 3) dne 31. 5. 2009, potvrzení zamítavého rozsudku o excindační žalobě odvolacím soudem dne 7. 10. 2009 s nabytím právní moci ke dni 29. 10. 2009, inkasování nájemného od nájemce K. H. za období od 1. 12. 2006 do 30. 9. 2007 a od nájemce ALDAS PLUS s. r. o. od 1. 10. 2007 do 31. 5. 2009 ve výši 42 500 Kč měsíčně bez DPH pouze žalovaným (na určený účet, kterým byl účet žalovaného), jakož i skutečnost, že žalovaný inkasované nájemné žalobci nevydal.
9. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že byla-li pravomocným soudním rozhodnutím zjištěna neplatnost kupní smlouvy o nabytí předmětné nemovitosti žalovaným a žalovaným 2), nemohli žalovaní vystupovat jako spoluvlastníci této nemovitosti a nepříslušelo jim tedy ani právo s ní nakládat, tudíž ani uzavřít nájemní smlouvu. Žalovaný se tedy bezdůvodně obohatil tím, že přijal neplatně sjednané nájemné. K obohacení však došlo na úkor domnělých nájemců, kteří žalovanému plnili bez právního důvodu (resp. z neplatných právních úkonů), proto byl žalovaný povinen takto získané bezdůvodné obohacení vydat, avšak domnělým nájemcům, kteří platby žalovanému bezdůvodně poskytli. Žalovaný se přijetím plnění z neplatné nájemní smlouvy, kterou uzavřel s třetími osobami, neobohatil na úkor žalobce, neboť s ním nebyl v žádném smluvním vztahu, tím méně ve vztahu z neplatné nájemní smlouvy. Není tedy na místě úvaha, že žalovaný má ve smyslu §451 občanského zákoníku vůči žalobci povinnost vydat bezdůvodné obohacení, tj. plnění bezdůvodně přijaté v souvislosti s neplatnými nájemními smlouvami.
10. Odvolací soud dodal, že význam §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „ZKV“), podle něhož jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu konkursní podstaty úpadce, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas, spočívá mimo jiné v tom, že od soupisu věci do konkursní podstaty je správce oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky, např. ji pronajímat a inkasovat nájemné, což platí i v případě, kdy věc byla úpadcem, příp. jiným vlastníkem věci pronajata, a od soupisu věci do konkursní podstaty je oprávněn přijímat nájemné z této nájemní smlouvy správce konkursní podstaty, avšak v projednávané věci se o takovou situaci nejedná. Nemovitosti v rozhodném období užívali bez právního důvodu (tj. bez platné nájemní smlouvy či jiného užívacího titulu) domnělí nájemci, aniž jim k tomu správce konkursní podstaty udělil souhlas. Žalovaný nemovitosti nikterak neužíval, byli to tedy domnělí nájemci, kdo se ve smyslu §18 odst. 3 ZKV na konkursní podstatě obohatili, a správce konkursní podstaty byl oprávněn po nich vydání tohoto bezdůvodného obohacení jako užitek sepsané věci vymáhat. Přijal-li žalovaný bezdůvodně plnění v souvislosti s neoprávněným užíváním nemovitostí sepsaných do konkursní podstaty třetími osobami, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení vůči těmto osobám, které jim byl povinen vrátit. Toto jím přijaté plnění ze strany třetích osob nepředstavuje žádný plod a užitek věci sepsané do konkursní podstaty, nýbrž bezdůvodné obohacení osoby, jež nemá k sepsané věci žádný právní vztah a musí toto obohacení vrátit tomu, kdo jí je poskytl, tedy domnělým nájemcům. Plodem a užitkem sepsaných nemovitostí ve smyslu §18 odst. 3 ZKV je za dané situace vydání bezdůvodného obohacení, resp. jeho peněžitá náhrada dle §458 odst. 1 obč. zák., ze strany osob, které sepsanou věc v rozhodném období bezdůvodně užívaly, tj. domnělých nájemců věci, a to (zásadně) ve výši obvyklého nájemného věci v místě a čase. Tímto subjektem žalovaný není. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný není pasivně legitimován k zaplacení žalované částky, neboť vůči konkursní podstatě mu nesvědčí povinnost vydat bezdůvodné obohacení z neplatné nájemní smlouvy, když sám nemovitosti neužíval a bezdůvodné platby ze strany třetích osob nepředstavují plody a užitky sepsané věci, k jejichž přijetí by byl správce konkursní podstaty jinak oprávněn ve smyslu §18 odst. 3 ZKV, nýbrž jedná se o bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat těmto třetím osobám.
11. Nad rámec uvedeného odvolací soud poznamenal, že přijal-li by žalovaný od třetí osoby skutečně plnění, jež by představovalo užitek sepsané věci ve smyslu §18 odst. 3 ZKV, nemohl by právní vztah mezi žalobcem a žalovaným podléhat úpravě obchodního zákoníku, neboť mezi nimi žádný obchodní vztah nevznikl, a to bez ohledu na to, zda by závazek z nájemní smlouvy ve vztahu mezi žalovaným a domnělým nájemcem měl povahu obchodního závazku či nikoliv. Důvodnost uplatněné námitky promlčení by proto musela být hodnocena podle §107 obč. zák., nikoliv podle §397 obch. zák.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky pasivní věcné legitimace žalovaného a otázky promlčení části žalobního nároku, při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; ve vztahu k první z předložených otázek podpůrně uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
13. Závěry odvolacího soudu o absenci pasivní věcné legitimace žalovaného má dovolatel za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s rozsudky ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, a ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách) a tudíž za nesprávné. Prosazuje názor, že v právním vztahu k němu je pouze žalovaný jakožto domnělý vlastník, který nemovitosti držel na základě neplatné kupní smlouvy, nemovitosti tedy užíval bez platného právního důvodu a povinnost k vydání bezdůvodného obohacení žalobci (který byl jako správce konkursní podstaty ve smyslu §18 odst. 3 ZKV oprávněn s nemovitostmi nakládat, brát z nich plody a užitky) má tedy pouze on jako domnělý vlastník, nikoliv jeho nájemci. Argumentuje, že mezi ním a domnělými nájemci vztah z bezdůvodného obohacení nevznikl. Pokud má bezdůvodné obohacení spočívat v užívání nemovitostí na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou, mají podle §457 obč. zák. vzájemnou restituční povinnost toliko účastníci takové smlouvy a povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy má domnělý nájemce pouze vůči druhé smluvní straně, tj. vůči žalovanému, nikoliv vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl.
14. Dovolatel má za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu (s usnesením ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004, a ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012) a tudíž nesprávný též dílčí závěr odvolacího soudu, že žalovaný nemovitosti neužíval. Podle jeho přesvědčení žalovaný tím, že uzavřel nájemní smlouvy bez souhlasu správce konkursní podstaty a inkasoval za užívání nemovitostí od těchto nájemců finanční plnění, nemovitosti užíval a konzumoval přitom i užitky vlastnictví, jež mu nenáleželo, přičemž se neoprávněně stavěl na místo správce konkursní podstaty, který byl ve smyslu §18 odst. 3 ZKV oprávněn s nemovitostmi nakládat, brát z nich plody a užitky.
15. Ve vztahu k otázce promlčení dovolatel prosazuje názor, že charakter jeho nároku k žalovanému vyplývá z charakteru vztahu mezi žalovaným a nájemci a odvolací soud postupoval nesprávně, když se nezabýval otázkou, zda tento vztah svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 a 3 obch. zák. Tím se měl jeho postup dostat do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, a usnesením ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 811/2013. Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že žalovaný vystupoval při uzavírání nájemních vztahů a po celou dobu jejich trvání jako podnikatel, nájemci je rovněž uzavírali jako podnikatelé a také předmět nájmu svou povahou a účelem vylučoval posouzení vzájemného vztahu smluvních stran jako občanskoprávního.
16. Vedle toho dovolatel namítá, že v řešeném závazku na jedné straně vystupuje správce konkursní podstaty, který je podnikatelem vždy, a na druhé straně žalovaný, který jakožto neoprávněný uživatel a podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti z obchodního vztahu z neplatné nájemní smlouvy neoprávněně inkasoval nájemné od nájemců jakožto podnikatelů pronajímajících si nemovitosti za účelem podnikání, a získal tím neoprávněný majetkový prospěch na úkor žalobce, který byl jako jediný oprávněn pobírat plody a užitky nemovité věci sepsané do konkursní podstaty. Závěr odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky řízení je občanskoprávní povahy, má proto za neobhajitelný. Na podporu svého názoru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010.
17. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu. Stran své věcné legitimace dodává, že odporuje logice věci, aby se uživatel nemovitosti zprostil povinnosti hradit za její užívání úhradu skutečnému vlastníkovi tím, že provedl úhradu třetí osobě, byť věděl, že jí úhrada nenáleží. V otázce promlčení argumentuje ve prospěch názoru, že žádný z posuzovaných vztahů nemá obchodně právní charakter. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 660/2010 má za nepřiléhavý a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3249/2017, podle něhož pro kvalifikaci závazkového vztahu jako relativního obchodu musí být splněny obě podmínky, tedy že jde o vztah mezi podnikateli a že při jeho vzniku s přihlédnutím ke všem okolnostem je zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti.
19. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a č. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
21. Nejvyšší soud předně zjistil, že po podání dovolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 11. 2020, č. j. 92 K 26/2003-1414, zprostil dovolatele JUDr. Dušana Diviše funkce správce konkursní podstaty úpadce a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustanovil Mgr. Lukáše Hojdna, LL.B. Nejvyšší soud proto bez dalšího pokračoval v dovolacím řízení jako s dovolatelem s novým správcem konkursní podstaty úpadce.
22. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustné podle §273 o. s. ř. pro otázku věcné legitimace žalovaného, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od dovolatelem označené (i jiné) judikatury dovolacího soudu.
25. Co se týče povahy závazkového vztahu mezi účastníky a na něm závislé otázky, jakému právnímu režimu podléhá promlčení předmětného nároku, odvolací soud ji sice řešil a dovodil, že důvodnost námitky promlčení by musela být hodnocena podle §107 obč. zák., nikoliv podle §397 obch. zák., u toho však skončil a závěr o tom, zda by uplatněný nárok v případě, že by vznikl, byl zcela či zčásti promlčen a z tohoto důvodu by jej nebylo možno přiznat, nečinil. V takové situaci nelze naznat, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí (podpůrně) závisí. Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení předložené otázky závisí (že bylo pro napadené rozhodnutí určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné, neboť Nejvyšší soud otázku hmotného práva, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným, nehodlá řešit jinak (neshledává důvod ke změně dosavadní judikatury) a nelze tedy než uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá v tomto řešení na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
27. Ustanovení §18 odst. 3 ZKV stanoví, že jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas.
28. Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
29. Ustanovení §457 obč. zák. stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
30. Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
31. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí osobě je vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován – domnělý pronajímatel (srov. rozsudky ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017), a nikoliv „přímo“ faktický uživatel nemovitosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, či usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 460/2014/).
32. Jinými slovy řečeno judikatura Nejvyššího soudu obecně stanoví, že na úkor vlastníka nemovitosti se neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, nýbrž subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (srov. usnesení ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1095/2008, ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, a rozsudek ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010).
33. Argument odvolacího soudu, že žalovaný předmětnou nemovitost neužíval, rozuměno neužíval fakticky, je ve světle citovaných judikatorních závěrů bezcenný. Právně významné je, že žalovaný konal, co byl po soupisu nemovitosti do konkursní podstaty podle §18 odst. 3 ZKV oprávněn činit pouze správce konkursní podstaty, totiž s věcí disponoval (pronajímal ji třetím osobám) a požíval její plody a užitky (inkasoval nájemné).
34. Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné dodat, že odvolací soud zřejmě ztotožňuje plnění z neplatného právního úkonu s plněním bez právního důvodu; mezi těmito dvěma skutkovými podstatami bezdůvodného obohacení je však zásadní rozdíl. V případě plnění bez právního důvodu jde o situaci, kdy tu k plnění nebyl vůbec žádný právní důvod, ani neplatný, a právě jen pro bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily, je v §457 obč. zák. upraven zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněného pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Opřel-li pak odvolací soud své rozhodnutí o argument, že žalovaný má nájem inkasovaný na základě neplatných nájemních smluv vrátit domnělým nájemcům, opomněl, že vzájemným plněním z neplatné nájemní smlouvy, které mají smluvní strany povinnost si vrátit podle §457 obč. zák., je na jedné straně inkasované „nájemné“ a na druhé straně peněžitá náhrada za užívání coby plnění, které nelze vydat (§458 odst. 1 obč. zák.), a to ve výši obvyklého nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/1998, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Domnělý pronajímatel tedy nevrací domnělému nájemci celé inkasované „nájemné“, ale jen případný rozdíl mezi obvyklým a inkasovaným nájemným, bylo-li inkasované „nájemné“ vyšší; peněžní plnění odpovídající obvyklému nájemnému mu zůstává, a to je právě ten majetkový prospěch, který získal na úkor skutečného vlastníka.
35. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v měnícím výroku o věci samé správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu