ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2021.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2021/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové , se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 22, správkyně konkursní podstaty úpadkyně Progres 3001 s.r.o., se sídlem v Melči 1, okres Opava, PSČ 747 84, IČO: 61944165, proti žalované SERVIND s.r.o. , se sídlem v Tuchoměřicích, Ke Kopanině 488, PSČ 252 67, zastoupené Mgr. Davidem Maříkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 177/35, o zaplacení částky 988.394,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 190/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č.j. 58 Co 516/2011-163, takto:
Dovolání žalobkyně proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 946.200,- Kč s příslušenstvím, se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2011, č. j. 28 C 190/2009-113 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 946.200,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a částku 42.194,26 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III.).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že bývalý správce konkursní podstaty úpadkyně, který žalobu podal (dále jen „žalobce“) zapsal do konkursní podstaty úpadkyně budovu občanské vybavenosti na pozemku p. č. 862/3 a pozemek p. č. 862/3 o výměře 570 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsané na listu vlastnictví č. 12011 pro obec O., katastrální území O. – P. (dále jen „předmětné nemovitosti“), s odůvodněním, že úpadkyně je jejich vlastníkem, neboť kupní smlouva ze dne 8. prosince 1999 uzavřená mezi ní a obchodní společností MOTOR INVEST - Expandia- Group, a.s. (dále jen „MIEG“) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, a proto tyto nemovitosti nemohly být dále převedeny na obchodní společnost TROPPAU INVEST Leasing, s.r.o. (dále jen „TIL“ nebo „společnost TIL“), která nemohla platně uzavřít se žalovanou smlouvu o užívání nebytových prostor v předmětných nemovitostech ze dne 1. června 2002. Žalobce vyzval žalovanou k uzavření nájemní smlouvy dopisy ze dnů 31. července 2006 a 5. prosince 2006 s upozorněním, že žalované tím, že neplatí nájem žalobci, vzniká bezdůvodné obohacení. K jeho úhradě vyzval žalovanou dopisy ze dnů 2. července 2007, 4. prosince 2007, 25. července 2008, 16. března 2009 a 10. srpna 2010. V roce 2007 složila žalovaná do úschovy u Okresního soudu v Opavě ve prospěch příjemců - společnosti TIL a správce 2 x nájemné v celkové výši 25.021,60 Kč. Dopisy ze dnů 4. prosince 2007 a 25. července 2008 upozornil žalobce, že zahrnul do konkursní podstaty pohledávky úpadkyně za žalovanou ve výši 780.600,- Kč a 207.000,- Kč jako bezdůvodné obohacení za užívání nebytových prostor v předmětných nemovitostech.
Soud prvního stupně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, sp. zn. 29 Odo 289/2001, sp. zn. 25 Cdo 413/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1253/99) uzavřel, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že užívala cizí nemovitost bez platné nájemní smlouvy. Tím, že žalovaná nájemné platila TIL, která k jeho přijetí nebyla oprávněná, dluh žalované splněním nezanikl. Námitce promlčení vznesené žalovanou soud prvního stupně nepřisvědčil, neboť s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 679/99 a sp. zn. 35 Cdo 619/2009 posoudil vztah mezi účastníky podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák“) s tím, že je třeba aplikovat jeho ustanovení §407 odst. 3, přičemž uložením dvojího nájemného do soudní úschovy žalovaná svůj závazek uznala a od okamžiku toho uznání počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba.
Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. ledna 2012, č. j. 58 Co 516/2011-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 946.200,- Kč s příslušenstvím zamítá; ve výrocích pod body II. a III. jej zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně správně zjištěný skutkový stav posoudil nesprávně po stránce právní, neboť je třeba rozlišovat mezi plněním bez právního důvodu a plněním z neplatného právního úkonu. Pro případy, kdy je neplatným právním úkonem smlouva, platí speciální ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ve vzájemném vztahu jsou pouze účastníci takové smlouvy bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný, nebo zda došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor jiného. Věcná legitimace je proto dána pouze na straně účastníků smlouvy. Mezi účastníky tohoto řízení závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení nevznikl (srov. ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 369/2004, sp. zn. 33 Odo 351/2004, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, a Ústavního soudu, např. nález sp. zn. I. ÚS 383/05, usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05), o prospěch získaný plněním bez právního důvodu podle argumentace žalobce se v poměrech žalované nejedná, proto žalobce není ve vztahu k žalované aktivně legitimován. S ohledem na uvedený právní závěr se odvolací soud dalšími odvolacími námitkami nezabýval.
V části žalobního návrhu o zaplacení částky 42.194,26 Kč s příslušenstvím shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto napadený rozsudek ve výroku II. a v akcesorickém nákladovém výroku III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání ze dne 27. března 2012, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. l písm. a) o. s. ř. a důvody z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu v této části podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení §451, §454 a §457 obč. zák. s tím, že základním principem institutu bezdůvodného obohacení je, že je nepřípustné, aby se někdo bez právem aprobovaného důvodu obohacoval na úkor druhého, a pokud se přesto takto obohatil, je nutno zajistit nastolení majetkové rovnováhy. Tento základní princip vyjádřený v ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. nelze při výkladu jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v ustanovení §451 odst. 2 a §454 obč. zák. pominout. V posuzovaném případě se žalovaná na úkor dovolatele obohatila tím, že užívala nemovitosti v jeho vlastnictví, aniž pro to měla právem uznaný důvod. Dovolatel se na neplatné smlouvě nijak nepodílel, žalovaná za užívání jeho nemovitostí plnila jinému subjektu a tím vznikla v majetkové sféře žalobce újma. Závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi účastníky je proto podle dovolatele plněním bez právního důvodu a ustanovení §457 obč. zák. nemělo být aplikováno. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy podle ustanovení §457 obč. zák. je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle ní nabyli. Pokud má plnění charakter spotřebovaného nájmu, nelze je vydat a poskytuje se peněžitá náhrada. V takovém případě by však nemělo být aplikováno ustanovení §457 obč. zák., ale pronajímatel, který pronajal neplatně, by si měl vypořádat přijaté plnění jako bezdůvodné obohacení s nájemcem, a nezávisle na tom by si měl nájemce vypořádat zkonzumovaný nájem s vlastníkem nemovitostí. Bylo-li by postupováno podle judikátů uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tedy měly-li by si plnění vrátit společnost TIL a žalovaná, vytratil by se zkonzumovaný nájem, který žalovaná zkonzumovala nikoliv na úkor TIL, ale na úkor dovolatele. Nájemné od žalované obdržela TIL, ale protože ta nemá k dovolateli žádný vztah, je k vydání bezdůvodného obohacení dovolateli zavázána žalovaná, která se tedy bezdůvodně obohatila nejen z důvodu neplatné smlouvy, ale i plněním bez právního důvodu.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že pominul, že podle ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“) je jedinou oprávněnou osobou k nakládání s nemovitostmi (včetně pobírání nájemného) konkursní správce, neboť předmětné nemovitosti i žalované nájmy byly sepsány do konkursní podstaty úpadkyně. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, sp. zn. 29Cdo 1248/2008, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008 a sp. zn. 29 Cdo 3188/2009 argumentuje, že nájemce byl povinen platit nájemné, případně peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení užíváním vzniklé, do konkursní podstaty, na čemž ničeho nezměnilo ani složení dvou částek nájemného žalovanou do úschovy. Otázkou, zda a kdy byla žalovaná vyrozuměna o soupisu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně, se odvolací soud nezabýval.
Dovolatel je toho názoru, že vztah mezi ním a žalovanou je nutno posuzovat podle obchodního zákoníku, neboť se jedná o vztah mezi dvěma podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, a promlčecí doba činí podle §397 obch. zák. čtyři roky. Dovolatel v této souvislosti poukazuje odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým byl změněn výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně.
Podle vyjádření žalované k dovolání ze dne 27. dubna 2012 jsou závěry odvolacího soudu, že ve vztahu mezi dovolatelem a žalovanou k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo a dovolatel tak nebyl ve věci aktivně věcně legitimován, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 369/2004, sp. zn. 33 Odo 351/2004, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, sp. zn. 28 Cdo 263/2010), podle níž v případech třístranného vztahu vlastník - držitel a pronajímatel věci - nájemce věci se jedná o bezdůvodné obohacení z neplatného právního úkonu ve vztahu pronajímatele a nájemce věci, avšak nikoliv ve vztahu k vlastníku věci. Tvrzení dovolatele, že se úpadce na neplatnosti jednotlivých smluv nepodílel, není pravdivé, neboť uzavřel neplatnou kupní smlouvu ze dne 8. prosince 1999 s MIEG, která následně vlastnické právo převedla (rovněž neplatně) na TIL. Vzhledem k tomu, že TIL byla a stále je zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, byla žalovaná minimálně do doby, kdy se dověděla o zahrnutí nemovitostí do konkursní podstaty, ohledně vlastnictví nemovitostí v dobré víře a minimálně do té doby se jednalo o držbu oprávněnou. Skutečnost, že podle ustanovení §18 odst. 3 ZKV může s právem nebo jinou hodnotou zapsanou do soupisu podstaty od tohoto okamžiku nakládat jenom správce konkursní podstaty, neměla podle žalované žádný vliv na to, že až do vydání předmětných nemovitostí konkursnímu správci disponovala s předmětnými nemovitostmi a byla tedy jejich držitelem společnost TIL a žalovaná tedy správně odvozovala své právo užívat tyto nemovitosti od ní. Došlo-li v důsledku oznámení konkursního správce o sepsání nemovitostí do konkursní podstaty k případné ztrátě dobré víry společnosti TIL ohledně držby nemovitostí, měla tato ztráta pouze vliv na povinnost TIL vydat správci tyto nemovitosti, stejně jako vydat nájemné inkasované od žalované, jakožto užitky držené věci. Žalovaná odmítá názor dovolatele ohledně obchodněprávní povahy právního vztahu mezi účastníky a domnívá se, že z důvodu neexistence jakéhokoliv právního vztahu mezi nimi se nemůže jednat o vztah, který by vznikl z jejich podnikatelské činnosti
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalované náklady dovolacího řízení.
V doplňujícím podání ze dne 6. listopadu 2012 žalobce polemizuje s vyjádřením žalované k jeho dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 11. ledna 2012, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolací soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.
V průběhu dovolacího řízení byl původní správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. Jan Lindovský (žalobce) této funkce zproštěn a novou správkyní konkursní podstaty byla ustanovena JUDr. Kateřina Martínková, která podáním ze dne 17. února 2014 dovolacímu soudu sdělila, že vypověděla plnou moc k zastupování žalobce jeho právnímu zástupci JUDr. Jaroslavu Novákovi, a sama je osobou s právnickým vzděláním a advokátkou.
Dovolání proti měnící části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tuto část napadeného rozsudku odvolacího soudu tedy Nejvyšší soud přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě je prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v dovolatelem nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Z takto citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ustanovení §457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, rozsudek ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl – viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05, usnesení ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 3391/2009, usnesení ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, usnesení ze dne 6. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, usnesení ze dne 12. řína 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, usnesení ze dne 7. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 680/2011, usnesení ze dne 8. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 1232/2011, usnesení ze dne 15. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011, usnesení ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012 či usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012, všechna dostupná na internetových stránkách NS, www.nsoud.cz).
Uvedené závěry se uplatní i v posuzovaném případě, v němž má bezdůvodné obohacení žalované spočívat v užívání nemovitostí (nebytových prostor v nich umístěných) na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak argumentuje dovolatel v dovolání, se tudíž v poměrech žalované nejedná. Jelikož vzájemnou restituční povinnost podle §457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaná pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči dovolateli, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalované proto dovolatel aktivně legitimovaným subjektem není. Ačkoliv pronajímatelka, společnost TIL, nebyla vlastníkem pronajímané nemovitosti (jím byla – objektivně posuzováno – stále úpadkyně), v době uzavření nájemní smlouvy nakládala s nemovitostí jako s věcí vlastní, neboť ji získala kupní smlouvou uzavřenou s MIEG, která uzavřela neplatnou kupní smlouvu ze dne 8. prosince 1999, jež je důvodem neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, právě se stranou žalující (resp. s úpadkyní). Byla tudíž jejím držitelem (srov. §129 odst. 1 obč. zák.), opíraje své postavení o kupní smlouvu a na jejím podkladě provedený vklad práva do katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu, že v právním vztahu s dovolatelem není žalovaná (jež uzavřela nájemní smlouvu s držitelem pronajímané nemovitosti), ale pronajímatelka, společnost TIL. Obecně vzato, ani v takovém případě vlastník věci nezůstává bez ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba neoprávněně a konzumuje přitom také užitky vlastnictví, je věcně legitimován i k uplatnění nároku na vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy je ovšem třeba zkoumat i to, zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou věci, byla držitelem oprávněným (§130 obč. zák.) či neoprávněným (§131 obč. zák.) – v podrobnostech srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010.
Dovolatelem označená otázka věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí spočívá, byla tedy odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pominul, že podle ustanovení §18 odst. 3 ZKV je jedinou oprávněnou osobou k nakládání s nemovitostmi (včetně pobírání nájemného) konkursní správce, a že vztah mezi účastníky je, z hlediska uplatněné námitky promlčení, nutno posuzovat podle obchodního zákoníku, lze toliko konstatovat, že na řešení těchto otázek není rozsudek odvolacího soudu v napadené měnící části výroku založen, a proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v napadené měnící části výroku věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu