ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.396.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 396/2021-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Piamonte Facility s.r.o., se sídlem v Praze 10, Malešice, Počernická 699/62c, PSČ 108 00, IČO 03650693, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, PSČ 272 01, proti žalovanému M. Š. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, PSČ 110 00, o zaplacení částky 78 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 230/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 28 Co 195/2020-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 15 C 230/2017-187, zamítl žalobu na zaplacení částky 78 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 78 500 Kč od 24. 6. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 650 Kč (později byla žaloba co do částky 150 Kč vzata zpět) včetně příslušenství s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným ústní smlouvu o dílo, na základě které měl žalovaný vyhotovit internetové stránky XY pro účely internetového obchodu s oblečením značky Guess. Žalovaný, přestože dílo v dohodnutém termínu nedodal (28. 8. 2013), vystavil fakturu, kterou právní předchůdkyně žalobkyně omylem zaplatila. Dílo mělo být zaplaceno až po jeho dodání, jelikož dodáno do podání žaloby nebylo, byla předmětná částka zaplacena bez právního důvodu. Dne 20. 10. 2015 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení této pohledávky.
Soud prvního stupně na základě v řízení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalovaný dílo na základě smlouvy provedl řádně a včas, následně došlo k faktickému předání díla žalovaným a převzetí díla právní předchůdkyní žalobkyně. Žalovaný vystavil právní předchůdkyni žalobkyně fakturu, která nebyla zpochybněna ani vrácena, naopak byla v prodlení po mnoha urgencích a příslibech konečně uhrazena. Žalovanému se podařilo vyvrátit tvrzení žalobkyně o tom, že by na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení, když prokázal, že k úhradě dané částky byl dán právní důvod; právním titulem bylo zaplacení dlužné ceny díla za vytvořené dílo v podobě webové stránky určené pro prodej s oblečením Guess. Není pravdou, že by se bezdůvodně obohatil tím, že by dostal zaplaceno za dílo, které by snad neprovedl. Žalovanému se tak podařilo prokázat svá obranná tvrzení, a proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Následně soud prvního stupně ještě vyložil, proč má za to, že je smlouva o postoupení pohledávky neplatná. Soud prvního stupně dále uvedl, že ač byla smlouva o postoupení pohledávky uzavírána již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), dle přechodných ustanovení a čl. 2 závěrečných ustanovení smlouvy je zřejmé, že účastníci si ve shodě s přechodnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb. ujednali, že se tato smlouva bude řídit dosavadními právními předpisy, je v ní odkazováno na zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 28 Co 195/2020-226, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 20. 10. 2015 je neplatná. Společnost, která pohledávku spočívající v údajném bezdůvodném obohacení vůči žalovanému postupovala, si nebyla vědoma jakékoliv takové pohledávky vůči žalovanému. Dále nebyla splněna notifikační povinnost, tedy postoupení pohledávky nebylo oznámeno žalovanému, a ten se o údajném bezdůvodném obohacení dozvěděl z předžalobní výzvy dne 11. 5. 2017.
Odvolací soud shrnul základní východiska právní úpravy postoupení pohledávky podle §524 obč. zák., načež uvedl, že ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 20. 10. 2015 je odkaz na fakturu č. FV063, což je faktura, kterou žalovaný vystavil právní předchůdkyni žalobkyně na částku 78 650 Kč se splatností ke dni 4. 9. 2013, a dále doklad o zaplacení vkladem na uvedený bankovní účet. Ze smlouvy o postoupení pohledávky není vůbec zřejmé, že by se mělo jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, a že by snad tento nárok byl postupován, vůbec není jasné, o jakém započtení smlouva o postoupení pohledávky hovoří, což nebyli schopni vysvětlit před soudem ani „účastníci smlouvy“. Podle článku I bodu 1 je postupitel věřitelem pohledávky ve výši 78 650 Kč vůči „firmě“ M. Š. na základě ústní dohody ze dne 11. 7. 2013, byť v žalobě je tvrzeno, a bylo to i prokázáno, že k uzavření ústní smlouvy o dílo došlo v srpnu 2013. Podle článku I bodu 2 byla postoupena pohledávka ve výši 78 500 Kč, tedy částka rozdílná. Postoupit lze pouze pohledávku existující, pokud pohledávka platně nevznikla, anebo pokud dříve zanikla, je její postup vyloučen. Smlouva o postoupení takové pohledávky je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. Podle §526 obč. zák. je postupitel bez zbytečného odkladu dlužníkovi povinen postoupení pohledávky oznámit, jde o adresovaný úkon, který musí být dlužníkovi řádně doručen, bez doručení dlužníkovi není oznámení perfektní a nevyvolává žádné právní následky. Teprve okamžikem oznámení o postoupení se postupní smlouva stává účinnou vůči dlužníkovi, který je pak povinen poskytnout plnění novému věřiteli.
Odvolací námitky žalobkyně směřovaly k prokazování dokončení smluveného díla a jeho převzetí. S ohledem na shora uvedené skutečnosti považoval odvolací soud tyto námitky za zcela bezpředmětné za situace, kdy po urgencích bylo za dílo zaplaceno na vystavenou fakturu a tvrzení o plnění v omylu považuje odvolací soud za ryze účelové. Podle §4 odst. 1 o. z. se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že zaplatí-li jednatel společnosti s ručeným omezením, která uzavřela smlouvu o dílo s žalovaným, za toto provedené dílo jím vystavenou fakturu, a to po urgencích z jeho strany, dá se důvodně očekávat, že dílo bylo dokončeno a předáno a slouží svému účelu. Bylo by v rozporu s §4 odst. 1 o. z., pokud by snad odvolací soud měl akceptovat tvrzení žalobkyně, že po dvou letech od řádného předání díla a jeho zaplacení jí vzniklo právo na bezdůvodné obohacení vůči žalovanému, a to ještě na základě smlouvy o postoupení pohledávky, která je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle mínění žalobkyně „se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí se současně konkrétními aspekty svého právního posouzení dle povědomí žalobkyně dotýká i otázek dosud neřešených nebo obecně jinak posuzovaných“.
Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když v rámci svého nesprávného právního posouzení dospěl k údajné neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky na základě rozhodování ex officio a nikoli toliko na námitku žalovaného. Podle žalobkyně podle ustálené judikatury platí, že soudy v zásadě nejsou oprávněny posuzovat neplatnost postupní smlouvy, pokud se její neplatnosti nedovolá sám žalovaná námitkou, a to ještě za předpokladu, že postupitel – právní předchůdce žalobkyně vůči dlužníkovi – žalovanému nesplnil notifikační povinnost. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na závěry obsažené v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007.
Žalobkyně dále namítala, že smlouva o postoupení pohledávky má být vzhledem ke své dataci a v současnosti platné právní úpravě posuzována podle platných právních předpisů, tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a právní posouzení odvolacího soudu, které převzal od prvoinstančního soudu, je tak zcela elementárně nesprávné.
K samotné neurčitosti a nesrozumitelnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky pak žalobkyně uvedla, že přestože přiznává, že její dílčí formulace jsou nešťastné, nemůže se ztotožnit s názorem odvolacího soudu o tom, že je předmětná smlouva pro neurčitost neplatná. V této souvislosti odkázala na závěry obsažené v rozhodnutí Rc 27/2012, sp. zn. Odo 775/2004, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, a doplnila, že má za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. V této souvislosti žalobkyně rovněž předestřela svou verzi skutkového stavu, z níž dovozuje závěr o určitosti smlouvy o postoupení pohledávky. K uvedenému podle žalobkyně navíc platí ještě skutečnost, že „předmětná smlouva o postoupení pohledávky je uzavřena dle účinného o. z. z roku 2012, který je svou úpravou liberálnější a benevolentnější už jen proto, že nevyžaduje u postoupení pohledávky písemnou formu a notifikaci neformuluje jako povinnost.“ Žalobkyně taktéž v tomto směru odkazuje na obecná a výkladová pravidla formulovaná v §1 odst. 2, §574 a §576 o. z. (a tato cituje). I vzhledem k těmto změnám je žalobkyně toho názoru, že zdejší dovolání je přípustné, neboť dovolací soud by v rámci své dovolací činnosti měl uvést svůj aktuální právní názor na ustálenou judikaturu specifikovanou shora ve světle obecných a výkladových ustanovení „nového o. z. z roku 2012“.
Žalobkyně dále zpochybnila právní argumentaci odvolacího soudu stran dovozené absence pasivní legitimace žalovaného, resp. dovozené neexistence předmětné pohledávky, která měla být postoupena. Pokud odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že pohledávka nemohla být postoupena, neboť žalovaný ji ještě před postoupením splnil vůči původnímu věřiteli – postupiteli zhotovením díla, jedná se ve skutečnosti o posouzení o celém (skutkovém i právním) meritu věci, avšak z jiného úhlu pohledu. Podle žalobkyně, v případě, že postupník neuspěje s vymožením pohledávek, není správným právním posouzením, aby soudy na základě této skutečnosti právně deklarovaly neexistenci předmětné pohledávky a aktivní legitimaci ex tunc. Žalobkyně v této souvislosti namítá nesprávné právní posouzení, které se příčí ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Konečně žalobkyně v souvislosti s ostatním „meritem věci, především pokud jde o otázku skutkového posouzení“, namítá jako dovolací důvod absolutní nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně uvádí, že ve svém odvolání namítala procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající ve svévolném zamítnutí návrhu na provedení důkazu s poukazem na rozpor s koncentrací řízení, přičemž k zamítnutí došlo v důsledku nesprávného výkladu procesních norem nezákonně. Žalobkyně poukázala na tvrzení účastníků v řízení a v podrobnostech odkázala na své odvolání. V této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výrokem v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud své rozhodnutí založil na dvou závěrech – na neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, když dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění, a na závěru, že by bylo v rozporu s §4 odst. 1 o. z., pokud by snad měl akceptovat tvrzení žalobkyně, že po dvou letech od řádného předání díla a jeho zaplacení jí vzniklo právo na bezdůvodné obohacení vůči žalovanému.
Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná nejen proto, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky byla shledána neplatnou, ale také proto, že jí (resp. její právní předchůdkyni) nevzniklo právo na bezdůvodné obohacení.
Žalobkyně ve svém dovolání řádně nezpochybnila závěr odvolacího soudu o tom, že jí nevzniklo právo na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž svými námitkami brojila pouze proti právnímu posouzení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky (nikoli však navíc pro počáteční nemožnost plnění, jak uzavřel odvolací soud, nýbrž pro neurčitost a nesrozumitelnost) a vytýkala odvolacímu soudu vady řízení. K vadě řízení by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení vady spočívající v absolutní nepřezkoumatelnosti rozhodnutí však přípustnost dovolání nezakládá. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť řádně nenapadla závěr odvolacího soudu, že jí nevzniklo právo na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž tento závěr sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu