ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.727.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 727/2021-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně DINAK spol. s r.o. , se sídlem ve Středoklukách, Areál ZD Velké Přílepy, identifikační číslo osoby 47551194, zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, proti žalované AXA životní pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136, identifikační číslo osoby 61859524, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 640 687 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.20 C 13/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 14 Co 195/2020-350, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 407 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 640 687 Kč s příslušenstvím jako vypořádaní bezdůvodného obohacení. Žalobkyně plnila uvedenou částku žalované jako pojistné na základě „smlouvy o investičním pojištění“ uzavřené mezi žalobkyní jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem; uvedená smlouva však podle žalobkyně byla absolutně neplatnou, neboť nenaplňovala materiální znaky pojistné smlouvy podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a zákona č. 363/1999 Sb., zákona o pojišťovnictví.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 3. 2020, č. j. 20 C 13/2018-294, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne 18. 7. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 616 687 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení zákonného úroku z částky 21 241,25 Kč za dobu od 26. 9. 2014 do 17. 7. 2017 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako odvolací soud k odvolání obou účastnic napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
Odvolací soud poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, potvrdil závěr soudu prvního stupně, podle kterého předmětná „smlouva o investičním pojištění“ uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 21. 1. 2005 byla neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, kterým se posuzovaný právní vztah řídí (srov. §3028 odst. 3 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Navzdory svému označení totiž tato smlouva neobsahovala přenos pojistného rizika na pojistitele (žalovanou) jako podstatnou náležitost pojištění ve smyslu zákonů o pojistné smlouvě a pojišťovnictví – žalovaná nebyla smlouvou vázána k poskytnutí plnění, jehož výše by byla žalovanou jakkoli garantovaná, smlouva neobsahovala pojišťovací prvek, a jednalo se tak o čistě investiční produkt.
Odvolací soud pak za správný označil také závěr soudu prvního stupně, podle něhoždošlo k částečnému promlčení žalobou uplatněných nároků (v rozsahu plateb uhrazených do 30. 1. 2016). S odkazy na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, že pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je podle §107 odst. 1 obč. zák. rozhodující okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž touto vědomostí se nemínila znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž bylo lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit; schopnost ochuzeného relevantní fakta právně kvalifikovat rozhodná není. V projednávané věci žalobkyně dovozovala absolutní neplatnost předmětné smlouvy z ujednání o pojistném plnění, které je seznatelné ze samotného textu pojistné smlouvy a představuje spolu s tím, že žalobkyni bylo zřejmé, komu pojistné platí, právě ty skutkové okolnosti, z nichž bylo nutno odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.
Konečně se odvolací soud také ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná námitku promlčení neuplatnila v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovaná zapříčinila promlčení sporného nároku. V návaznosti na citaci příslušné judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud připomněl, že žalobkyně ve prospěch závěru o nemravnosti této námitky uvádí pouze okolnosti, z nichž dovozuje vznik uplatněného nároku, nikoli okolnosti vztahující se k jeho promlčení. Odvolací soud také odmítl výhradní odpovědnost žalované za neplatnost předmětné smlouvy a vytkl žalobkyni její liknavost, kdy ačkoli byla přesvědčena o neplatnosti této smlouvy (byť z jiného důvodu) ke dni 22. 9. 2014, nadále podle ní hradila pojistné a žalobu na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila až po více než třech letech.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu při posouzení otázky rozhodného okamžiku pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Podle žalobkyně bylo v daném případě nutno promlčecí dobu počítat od okamžiku, kdy právní předchůdce žalobkyně zjistil, že smlouva nesjednává pojištění (a je tedy absolutně neplatná) a žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, nikoli okamžik uzavření smlouvy samotné. Žalobkyně dále namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy; v této souvislosti pak dovolatelka uvádí, že rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které posouzení souladnosti uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy náleží soudům nižších stupňů, je i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18, nesprávná a uvedená otázka by dovolacím osudem měla být posouzena jinak. Dovolatelka konečně uvádí, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jejími námitkami a nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, čímž porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces. Z uvedených důvodu žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podaném vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že sama částečně považuje napadené rozhodní za věcně nesprávné, ale respektuje jeho závěry a nenapadla je proto dovoláním. Žalovaná dále popřela dovolací argumentaci žalobkyně, označila její dovolání za nepřípustné a navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Napadla-li žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, je v tomto rozsahu její dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku bylo žalobkyni vyhověno a nebyla jí způsobena žádná újma na jejích právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně, podle níž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně určení rozhodného okamžiku pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. začíná běžet okamžikem, kdy se oprávněný dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Bylo-li bezdůvodné obohacení získáno plněním z kontraktu stiženého absolutní neplatností, je běh subjektivní promlčecí doby závislý na okamžiku, v němž oprávněný zjistil takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že daná smlouva je neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009, ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Uvedenou vědomostí ovšem ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 685/2011, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2768/2013). Při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu (hodnot) se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění z bezdůvodného obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, či ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020).
V posuzovaném řízení se tak odvolací soud od zmiňované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, když dospěl k závěru, že práva žalobkyně na vydání bezdůvodných obohacení vzniklých jednotlivými platbami provedenými do 30. 1. 2016 byla ke dni podání žaloby (30. 1. 2018) promlčena. Namítá-li dovolatelka, že se o skutkových okolnostech, z nichž lze odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení dovodit (a které jsou rozhodné pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, srov. např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012), dozvěděla až při konzultaci se svým právním zástupcem, napadá tím ve skutečnosti správnost skutkového stavu zjištěného v řízení před odvolacím soudem. Tu však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cd 4097/2014). Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, neboť jde o odkaz nepřiléhavý. Toto rozhodnutí totiž vychází z odlišné skutkové situace, kdy tamější soud prvního stupně závěr o promlčení nároku založil pouze na předpokládané vědomosti stěžovatele o skutečnostech zakládajících odpovědnost protistrany za bezdůvodné obohacení. V projednávané věci však dovolatelka skutkové okolnosti, z nichž bylo možno dovodit absolutní neplatnost smlouvy, tj. obsah předmětné smlouvy o investičním pojištění, dle skutkových zjištění soudů skutečně znala již při jejím sjednání.
Namítá-li dále dovolatelka, že Nejvyšší soud by se měl odklonit od své ustálené praxe, podle níž by měl přezkum souladu výkonu práva s dobrými mravy náležet primárně soudům nižších instancí a dovolací soud učiní předmětem přezkumu otázku mravnosti výkonu práva pouze v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1297/2019), ani tato její námitka přípustnost dovolání nemůže založit, protože odvolací soud na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezaložil a ani její odlišné posouzení by se v poměrech žalobkyně nemohlo projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 3. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013). Na uvedeném pak nic nemůže změnit ani odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18. Ústavní soud se v nálezu navíc rovněž hlásí ke v předchozích odstavcích citované rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, s níž je rozsudek odvolacího soudu v souladu.
Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, podle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2438/2019).
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by v posuzovaném případě bylo možno přijmout pouze na základě skutečností, které měly za následek promlčení nároku žalobkyně. Ta však v dovolání (jako i v průběhu řízení) nemravnost námitky promlčení dovozuje pouze z okolností zdůvodňujících neplatnost předmětné smlouvy o investičním pojištění. Soudy nižších stupňů proto postupovaly v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na tomto místě je možné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, v němž byla obdobným způsobem vypořádání srovnatelná dovolací argumentace, přičemž toto rozhodnutí obstálo i při přezkumu Ústavním soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 94/21) či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3708/2020.
Konečně upozorňuje-li žalobkyně, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami a řádně neodůvodnily svá rozhodnutí, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení. Taková výtka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť k vadám řízení může dovolací soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není.
Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání žalobkyně směřující proti téčásti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV o náhradě nákladů řízení, a výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu