ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.874.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 874/2021-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem Milevská 2095/5, Krč, 140 00 Praha 4, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo nám. 82/10, 266 01 Beroun, proti žalovaným 1) D. K. , nar. XY, bytem XY a 2) E. K. , nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Davidem Junkem, advokátem se sídlem Cukrovarnická 649/39, 162 00 Praha 6, o zaplacení 79 371 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 261/2017, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 20 Co 103/2020-123, takto:
I. Dovolání obou žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 20 Co 103/2020-123, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 11. 2019, č. j. 28 C 261/2017-96, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu důvodná.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na regresní úhradu škody uplatněná vůči oběma žalovaným je důvodná, bylo-li v řízení prokázáno, že žalobkyně poskytla z titulu regresní úhrady škody náhradu škody osobě, jejíž vozidlo bylo poškozeno při dopravní nehodě dne 22. 8. 2016, zaviněné žalovanou 2), která porušila povinnost stanovenou zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, při odbočování vozidlem z jednoho jízdního pruhu do druhého, a kdy žalovaný 1), jakožto vlastník a provozovatel předmětného vozidla, neměl ke dni pojistné události uzavřenu pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto motorového vozidla. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, neboť na základě prokázaného skutkového stavu žalobkyni vznikl vůči žalovaným regresní nárok za plnění, které žalobkyně poskytla poškozené osobě z garančního fondu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání s tím, že jej považují za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť mají za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nepřezkoumal průběh důkazního řízení provedeného soudem prvního stupně v tom rozsahu, jak ho žalovaní v odvolání napadli, a řízení je tak postiženo vadou. Podle žalovaných skutkový stav věci nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé namítají, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na nepřesné interpretaci výpovědí slyšených osob, nezohlednil podíl poškozené na vzniku škody, skutková zjištění jsou podle jejich názoru rozporná, a proto nebylo možno bez jednoznačného skutkového závěru přijmout kvalifikovaný závěr o meritu věci, přičemž odvolací soud tuto nesprávnost nenapravil. V této souvislosti dovolatelé poukázali na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, podle nichž skutkový závěr věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění a bez relevantního skutkového podkladu není možno činit právní závěr. Mají zároveň za to, že ve smyslu právních závěrů Ústavního soudu, učiněných v dovolání cit. nálezech Ústavního soudu, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, a navrhli proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání.
Nevyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými, tedy účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou řádně zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud především připomíná, že již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem a námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními, skutkovým stavem věci a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ). Dovolacími námitkami založenými na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, že žalovaná 2) zavinila dopravní nehodu porušením zákonné povinnosti stanovené pro odbočování z jednoho jízdního pruhu do druhého, čímž ohrozila řidičku jedoucí v levém jízdním pruhu a v důsledku porušení této povinnosti došlo ke střetu obou vozidel a způsobení škody na vozidlech, nelze s úspěchem založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Námitky dovolatelů týkající se případných vad řízení nejsou rovněž způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. a. ř., a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
Rovněž skutečnost, že dovolatelé mají jiný právní názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení je podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, tudíž pouhé námitky k právnímu posouzení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaných není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než jejich dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu