ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.888.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 888/2021-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Pojišťovna Patricie a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 61859869, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, za účasti T. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem, se sídlem v Praze, Václavské náměstí 837/11, PSČ 110 00, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 99/2018, o dovolání účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j. 29 Co 313/2020-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastník je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta, se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 8. 2019, č. j. 37 C 99/2018-211, zamítl žalobu, aby soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 31. 8. 2018, č. j. FA/SR/ZP/903/2017-17, a rozhodnutí o námitkách ze dne 11. 10. 2018, č. j. FA/SR/ZP/903/2017-25, tak, že výrok I citovaného nálezu finančního arbitra se mění tak, že návrh se zamítá, výrok II citovaného nálezu finančního arbitra se mění tak, že návrh se zamítá, výrok IV citovaného nálezu finančního arbitra se mění tak, že sankce ve výši 15 000 Kč se ruší a Česká republika je povinna vrátit žalobkyni částku 15 000 Kč, účastník je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 468 Kč a účastník je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I), odmítl vzájemný návrh účastníka, aby soud nahradil citovaná rozhodnutí finančního arbitra tak, že uloží žalobkyni povinnost zaplatit účastníku částku 259 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 8. 2017 a uloží žalobkyni povinnost zaplatit účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Po vydání citovaného rozsudku soudu prvního stupně a podání odvolání proti tomuto rozsudku oběma účastníky vzala žalobkyně podáním doručeným soudu dne 12. 3. 2020 žalobu zpět v celém rozsahu, a to s odůvodněním, že došlo k převodu pojistného kmene ze společnosti Pojišťovna Patricie a.s. na společnost Generali Česká pojišťovna a.s., jehož součástí je i pojistná smlouva, od níž se odvíjí předmět sporu. Účastník soudu sdělil, že se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, neboť má vážný zájem na pokračování sporu, a to odůvodněním, že soud by se měl zabývat nárokem účastníka na vydání bezdůvodného obohacení, a jako předběžnou otázku řešit, zda je posuzovaná smlouva neplatná, neboť neplatnou pojistnou smlouvu nelze postoupit.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 11. 2020, č. j. 29 Co 313/2020-290, rozhodl, že zpětvzetí žaloby se připouští, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 8. 2019, č. j. 37 C 99/2018-211, se zrušuje a řízení se zastavuje (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud posuzoval, zda zpětvzetí žaloby je ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) účinné, tj. zda účastník nesouhlasí se zpětvzetím žaloby z vážných důvodů, a dospěl k závěru, že důvody, pro které účastník se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, nejsou vážnými důvody ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. Považoval přitom za podstatné, že účastník sám nepodal žalobu a nenavrhoval, aby byl v soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu znovu posuzován v plném rozsahu nárok, který uplatnil v řízení před finančním arbitrem. Žalobu podala pouze Generali Pojišťovna a.s., nyní Pojišťovna Patricie a.s., která požadovala, aby soud ve věci rozhodl jinak ve smyslu §250j odst. 1 o. s. ř., než rozhodl finanční arbitr, a to tak, že nároku účastníka nebude vyhověno. Meze sporu byly tedy dány žalobou, kterou uplatnila pojišťovna. Měl-li účastník též výhrady proti rozhodnutí finančního arbitra, měl sám podat žalobu a tyto výhrady proti rozhodnutí finančního arbitra v žalobě uplatnit. To však neučinil, a proto v soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu se sám nemohl domáhat všeho, co uplatnil ve správním řízení, a měl pouze možnost reagovat na požadavky žalobkyně uplatněné žalobou, nemohl se tak úspěšně domáhat toho, aby mu pojišťovna uhradila z titulu bezdůvodného obohacení částku 259 000 Kč s příslušenstvím, když rozhodnutím finančního arbitra mu byla přiznána částka 3 468 Kč. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (§222a odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal účastník (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených. Konkrétně formuluje tyto otázky:
1. Jaký je správný postup soudu podle části V. občanského soudního řádu v kontextu ustanovení §250j občanského soudního řádu?
2. Může být argumentem pro nedostatek vážných důvodů podle ustanovení §222a odst. 2 občanského soudního řádu skutečnost, že účastník řízení nepodal žalobu?
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky, „jaký je správný postup soudu podle části páté občanského soudního řádu v kontextu ustanovení §250j o. s. ř.“, neboť odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud se takto formulovanou otázkou správného postupu soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nezabýval, jelikož řízení po zpětvzetí žaloby zastavil bez toho, že by bylo rozhodováno o věci samé. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Co se týče druhé dovolatelem předložené otázky, tedy zda může být argumentem pro nedostatek vážných důvodů podle §222a odst. 2 o. s. ř. samotná skutečnost, že účastník řízení nepodal žalobu, pak v této souvislosti vyložil Nevyšší soud již v usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 719/2011, či ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014).
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).
V projednávané věci odvolací soud nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené účastníkem za vážné, neboť účastníkem v řízení před finančním arbitrem požadovaná částka 259 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou. Dovolatel sám žalobu nepodal a výhrady proti rozhodnutí finančního arbitra tímto způsobem neuplatnil. Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) by tak o nárocích účastníka v rozsahu, v němž neměl v řízení před finančním arbitrem úspěch, nemohl meritorně rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení nebylo zastaveno, neboť tyto nároky nebyly žalobkyní učiněny předmětem zdejšího řízení. Dovolatel tak neměl vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, protože zastavení řízení se nemohlo dotknout jeho právních zájmů.
Směřují-li přitom námitky dovolatele ohledně nesprávnosti této úvahy odvolacího soudu především k možnosti uplatnění dispoziční zásady v řízení podle části páté občanského soudního řádu, doplňuje Nejvyšší soud v této souvislosti, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1108/2009, vyložil, že z dispoziční zásady ovládající občanské soudní řízení mimo jiné vyplývá, že ve věci, o níž rozhodl správní orgán, je rozsah, v jakém soud věc projedná a rozhodne, určován jednak tím, o čem správní orgán pravomocně rozhodl, jednak požadavkem žalobce vyjádřeným v žalobě o tom, v jakém rozsahu má být soudem věc znovu projednána a rozhodnuta.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že tato druhá otázka již byla vyřešena v usneseních ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1387/2020, ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2185/2020, ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1639/2020, ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 2206/2020, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 679/2021, v nichž Nejvyšší soud rozhodoval ve zcela obsahově identických věcech. Ve věci sp. zn. 32 Cdo 1387/2020 Nejvyšší soud vysvětlil, že v situaci, kdy odvolací soud nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené účastnicí za vážné, neboť účastnicí v řízení před finančním arbitrem požadovaná částka nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou, kterou podala protistrana, by odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) nemohl o požadavku účastnice meritorně rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení nebylo zastaveno. Tento závěr se zcela uplatní i v nyní souzené věci, v níž odvolací soud rovněž nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené účastníkem T. B. za vážné, neboť tímto účastníkem v řízení před finančním arbitrem požadovaná částka 259 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou.
Ústavní soud pak ve svém usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 2650/20, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1387/2020, poukázal na rozpor i v této věci dovolatelem prosazovaného postupu se základní civilně-procesní dispoziční zásadou, podle níž je předmět řízení vymezen žalobním nárokem. Doplnil dále, že je nepřípadné, aby na základě vyjádření účastníka soudy rozhodovaly bezbřeze o návrzích žalobce i žalovaného, tedy bez ohledu na předmět řízení, který zásadně vymezuje navrhovatel (žalobce). Odrazem uvedené zásady je, že zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem žalobce, který, jak plyne již z názvu, disponuje předmětem sporu.
Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou dovolacího soudu zhodnotil vážnost důvodů nesouhlasu účastníka se zpětvzetím žaloby. Úvahu odvolacího soudu pak Nejvyšší soud neshledal ve smyslu výše předestřené rozhodovací praxe zjevně nepřiměřenou. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. tak nezakládá ani druhá dovolatelem formulovaná otázka.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele ohledně nedostatečného vypořádání jeho námitek stran nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, neboť jimi dovolatel vytýká toliko možné vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což ve zde projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o uvedených procesních pochybeních totiž nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3728/2018).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání účastníka podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li účastník dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu