ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.917.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 917/2021-1053
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně JOE PR, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Tibetská 806/2, identifikační číslo osoby 25714295, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 3330/220, proti žalované Stanice O, a. s. , se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, identifikační číslo osoby 26509911, zastoupené JUDr. Jitkou Bartlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 18/5, o zaplacení 1.753.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 150/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 3 Cmo 13/2019-967, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 24. 10. 2018, č. j. 28 Cm 150/2004-935, zamítl žalobu o zaplacení 4% úroku z prodlení z částky 162.000 Kč od 1. 10. 2002 do zaplacení (výrok I.) a o zaplacení částky 1.753.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok III.) a mezi účastníky (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výroku I. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4% úrok z prodlení z částky 162.000 Kč od 1. 10. 2002 do zaplacení, a ve výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná podle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Odvolací soud své právní úvahy dle dovolatelky dostatečně neodůvodnil, nevypořádal se s odvolacími námitkami žalobkyně a z jeho rozhodnutí nevyplývá, na jakých konkrétních skutečnostech své rozhodnutí založil. Odkazuje přitom na rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že zákonem (v §157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita.
Uvedené námitky však přípustnost dovolání založit nemohou. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1964/2016, a ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Lze též dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že vytýkanou vadou rozhodnutí odvolacího soudu netrpí. Lze poukázat na to, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, nebo usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011). V nyní projednávané věci odvolací soud odůvodnil, proč neshledal žalobu v předmětné části důvodnou, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně i přes opakovaná poučení o povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy neprokázala, jaká plnění žalované předala a jaký majetkový prospěch měla žalovaná získat.
Dovolatelka přípustnost svého dovolání odůvodňuje též tvrzením, že odvolací soud část svých právních úvah založil na skutkových zjištěních, z nichž vycházel při rozhodování, která mu však neumožňovala přistoupit k takovému právně kvalifikačnímu závěru. V této souvislosti dovolatelka brojí proti závěrům znaleckého posudku a jeho hodnocení. Uvádí též, že došlo k nesprávnému a nedůvodnému zamítnutí dovolatelkou navržených důkazů, které by dle jejího názoru prokazovaly skutkový stav v její prospěch.
Tato argumentace dovolatelky je však postavena na zpochybňování skutkového stavu a kritice hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a přípustnost dovolání tak založit nemůže, neboť námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017, či ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5525/2017).
Konečně k tvrzení dovolatelky, že její dovolání nelze odmítnout bez meritorního přezkumu, a to s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový závěr z dovolatelkou odkazovaného usnesení bez dalšího neplyne.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu