ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1154.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1154/2021-1962
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzované H. M. T. , narozené dne XY, fakticky bytem v XY, zastoupené procesním opatrovníkem T. S., advokátem se sídlem v XY, za účasti nezletilé AAAAA (pseudonym) , narozené dne XY, zastoupení kolizním opatrovníkem Městem Šumperk, se sídlem Městského úřadu v Šumperku, nám. Míru č. 364/1, P. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, M. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, obce Bludov , se sídlem Obecního úřadu v Bludově, Jana Žižky č. 195, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci , o omezení svéprávnosti, opatrovnictví a omezení rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 32 Nc 3203/2017, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. července 2020, č. j. 70 Co 80/2020-786, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 32 Nc 3203/2017-629, omezil svéprávnost posuzované výrokem I. tak, že „ není způsobilá nakládat s majetkem a finančními prostředky, jejichž hodnota přesahuje výši jejího měsíčního příjmu a v případě, že nemá tento příjem, jehož hodnota přesahuje výši 10.000 Kč; uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, jednat na úřadech v souvislosti s podáváním žádosti o přiznání dávek státní sociální podpory, jednat s Českou správou sociálního zabezpečení i Okresní správou sociálního zabezpečení, tj. i podávat žádost o invalidní důchod; poskytovat zajištění závazků třetím osobám; uzavírat smlouvy o úvěru, pojistné smlouvy a smlouvy o zápůjčce a smlouvy leasingové, smlouvy o telekomunikačních službách; požádat o vydání občanského průkazu a cestovního pasu; v pracovněprávní oblasti uzavírat dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování a dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí“. Výrokem II. omezil svéprávnost posuzované v oblasti rodičovské odpovědnosti k nezletilé dceři v rozsahu zastupování nezletilé „ v podstatných záležitostech, správě jejího jmění, výkonu povinnosti a práva péče o dítě. Právo osobního styku se zachovává za přítomnosti osoby, kterou pečující osoba dohledem nad nezletilou pověří, případně organizace, která bude rodiči požádána o asistenci při tomto styku.“ Doba omezení byla stanovena v délce pěti let od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. byla opatrovníkem posuzované jmenována obec Bludov, jehož oprávnění byla vymezena tak, že „ je oprávněn a povinen zastupovat opatrovankyni při všech právních jednáních, k nimž dle výroku I. tohoto rozhodnutí není způsobilá, starat se o naplnění jejích práv a chránit její zájmy, přičemž v neběžných záležitostech se k nakládání se jměním opatrovance vyžaduje schválení soudu. Opatrovník je oprávněn za opatrovankyni jednat na úřadech a přebírat listovní zásilky, včetně zásilek určených výhradně do vlastních rukou.“ Soud vyšel ze zjištění, že posuzovaná trpí poruchou s bludy, která není jen přechodná. V důsledku této trvalé duševní poruchy není schopna činit některá právní jednání, aniž by jí hrozila újma, konkrétně není schopna nakládat s majetkem a finančními prostředky do hodnoty jejího měsíčního příjmu a v případě že jej nemá, tak do výše 10 000 Kč měsíčně. Jde-li o podávání žádostí o sociální dávky, posuzovaná nedokládá včas potřebné doklady, neabsolvuje potřebná vyšetření, rozhodnutí příslušných orgánů by mohla bezdůvodně rozporovat, případně osoby, které s ní jednají na úřadech, zabírá do svého bludného systému. Jedná tak proti svému zájmu, kdy jí nemůže zavčas být přiznán invalidní důchod. Další v rozsudečném výroku vypočtené smluvní vztahy, by tyto mohla uzavírat neúčelně, případně se domnívat, že jsou po ní splátky vymáhány nezákonně, takže by jí mohla vzniknout újma. Nemusela by si také včas zažádat o vydání občanského průkazu či cestovního pasu. Posuzovaná je schopná fyzicky pracovat, ale nemůže nést odpovědnost za ztrátu svěřených věcí, neboť by se mohla chovat nezodpovědně na základě bludu, že jí věci patří. Posuzovaná může volit a nebylo zjištěno, že by chtěla být volena. Může pořizovat pro případ smrti, když momentálně je nemajetná (je v konkurzu), v těchto směrech si nemůže způsobit újmu. Rodičovská odpovědnost posuzované byla omezena, neboť by vlivem projevů duševní poruchy mohla ve vztahu k dceři jednat nezodpovědně, liknavě, mohla by jí podávat zavádějící informace, nebo ji někde zanechat a nepřivést domů. Posuzované bylo zachováno právo osobního styku s nezletilou za přítomnosti další osoby. Posuzovaná nemá náhled na svoji chorobu, neužívá léky. Posuzované byl jmenován veřejný opatrovník, neboť nebyl zjištěn nikdo z rodiny, kdo by mohl tuto funkci vykonávat, když její manžel má také zdravotní problémy a nelze u něj vyloučit indukovanou psychózu. Protože zde není osoba blízká, která by ji mohla zastupovat, kdy doporučením opatrovníka by nadto pro svou nedůvěřivost nemusela důvěřovat, a vzhledem k závažnosti její duševní poruchy, by mírnější opatření než omezení svéprávnosti nebylo dostatečné k ochraně jejích zájmů.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 7. 2020, č. j. 70 Co 80/2020-786, výrokem I. odmítl odvolání P. M., a výrokem II. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že 1) posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti tak, že je schopna samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života ; 2) posuzované se v oblasti rodičovské odpovědnosti k nezletilé dceři, zachovává pouze výkon práva styku s nezletilou ; 3) tato omezení se vyslovují na dobu pěti let od právní moci rozsudku ; 4) soud jmenuje posuzované opatrovníkem obec Bludov . „ Opatrovník je oprávněn a povinen opatrovanku zastupovat při všech právních jednáních s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, nakládat s jejím majetkem s péčí řádného hospodáře a dbát při tom pokynů soudu“. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně a odkázal na ně. Duševní porucha posuzované je závažná, trvalá, neléčená a proto progredující, přitom výrazně negativně ovlivňuje její schopnost právně jednat, přičemž dle zjištění znalce MUDr. Pavla Hajčmana není schopna právně jednat vůbec. Znalec výslovně uzavřel, že popsaná duševní porucha omezuje schopnost posuzované právně jednat i v běžných záležitostech každodenního života. Samotný blud je totiž dle závěrů znaleckého posudku tak závažná porucha, že narušuje fungování posuzované ve všech oblastech života. Znaleckým posudkem bylo konkrétně konstatováno, že posuzovaná není schopna porozumět důsledkům uzavření smlouvy - kupní, darovací či jiné, není schopna rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, jednat na úřadech; velmi negativně duševní porucha zasahuje rovněž do výkonu rodičovské odpovědnosti posuzované, pokud se týká péče o dítě, péče o jeho zdraví, jeho tělesný, rozumový a mravní vývoj, ochrany dítěte, jeho zastupování a spravování jeho jmění, jakož i udržováni osobního styku s dítětem. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že o správnosti citovaných závěru nemá pochybnosti, neboť uvedená zjištění byla učiněna dvěma znalci nezávisle na sobě, navíc praktické fungování posuzované, které do popsaného rámce zcela zapadá, je dokumentováno celou řadou dalších provedených důkazů. Omezení svéprávnosti zvolené okresním soudem nepostačuje k řádné ochraně zájmů posuzované. Účelem soudního rozhodnutí o svéprávnosti je poskytnout především posuzovanému člověku pro jeho běžný život účinnou preventivní ochranu před možností závažné hrozící újmy, jestliže v důsledku svého psychického onemocnění neumí hrozbu takové újmy rozpoznat, pokud by právně jednal sám. Právě takový závěr lze učinit ohledné posuzované, jelikož vymizení rozpoznávacích a volních schopností se již promítá do všech oblastí jejího života ve smyslu nesprávného (chorobného) vyhodnocení konkrétních situaci a jejich následného řešení neustálým podáváním opakovaných nesmyslných žádostí a návrhů, typicky u soudů všech stupňů. Jak potvrdili znalecký posudek, posuzovaná je schopna uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby pouze na jednoduché a konkrétní úrovni a v důsledku své duševní poruchy není samostatně schopna řešit složitější životní situace. V kruhu svých bludných úvah je navíc přesvědčena o nutnosti řešit je vždy a výlučně cestou soudních a jiných řízení. Na tomto závěru pak nemění nic ani závěr znalce, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky a majetkem v nižších hodnotách. Závažné problémy u posuzované totiž v důsledku dlouhodobě neléčené duševní poruchy nastávají opakovaně, kdy i v běžných záležitostech se dostává do bludného kruhu svých chorobných úvah, pod jejichž vlivem následně jedná. To se v konečném výsledku promítá i do její finanční situace, která je aktuálně již podstatně ovlivněna probíhajícím konkurzem. Charakter duševní poruchy posuzované, její dlouhodobě problematický (resp. nulový) přístup k léčbě a její chování v běžném životě svědčí pro závěr, že jí reálně hrozí závažná újma při jakékoli samostatné činnosti ve všech oblastech nad rámec běžných záležitostí každodenního života. Procesní způsobilost posuzované se odvozuje od svéprávnosti hmotněprávní, proto není potřeba se ve vymezení omezení svéprávnosti zabývat procesní způsobilostí. Posuzovaná může pořizovat pro případ smrti formou veřejné listiny (§1528 o. z.). Výkon volebního práva zůstává posuzované zachován.
Proti výroku II. tohoto rozsudku podala posuzovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud nehodnotil všechny zjištěné skutečnosti. Argumentuje, že odvolací soud nezohlednil nesrovnalosti znaleckého posudku, z nějž vyšel. Ve znaleckém posudku znalec uvedl, že „ posuzovaná není schopna právně jednat vůbec“ a „ duševní porucha omezuje schopnost posuzované právně jednat i v běžných záležitostech každodenního života“ , ale při svém výslechu před soudem I. stupně uvedl, že „ posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky pouze do výše svého měsíčního příjmu, mohla by totiž utrácet finanční prostředky nepřiměřeně, např. za právní služby, … posuzovaná je schopna samostatně jednat v běžných záležitostech života a v těch záležitostech, které nejsou zasažený bludnou produkcí.“ Dále vypověděl, že posuzovaná „je na tom intelektově velmi dobře, i co se týče početních úkonů, ale její schopnost nakládat s fin. prostředky je ovlivněna její bludnou produkcí. Pokud jde o větší transakce, nelze aby prováděla vyšší, kdy by mohlo dojit k poškození jejich majetkových poměrů, kdyby takto konala pod vlivem bludné produkce. Nevíme, jakým způsobem bude hájit posuzovaná svá domnělá práva a jakých fin. prostředků k tomu bude zapotřebí. ... Samozřejmě, že si např. posuzovaná může koupit rodinný dům, ale je vhodné, aby tuto koupi společně s ní zhodnotila další osoba. Posuzovaná není ovlivnitelnou osobou, ale naopak ona může ovlivňovat své okolí.“ Dovolatelka uvádí, že bludná produkce se přitom podle znalce týká zejména otázky „ domoci se svého dítěte právní cestou“ . Není zřejmé, proč má být omezena v maximálním rozsahu, když nebylo zjištěno nakládání s majetkem v souvislosti s bludnou produkcí, ani si nezpůsobila žádnou škodu. Jezdí nakupovat a zajišťuje zdravotní pomůcky pro manžela. Pokud posuzovaná činí podání různým orgánům a institucím, vždy žádá o ustanovení bezplatného zástupce. Nebylo zjištěno, že by vynakládala prostředky v souvislosti s uplatňováním svých domnělých práv. Odvolací soud vůbec nerozvedl zmínku o konkurzu posuzované, z přihlášených pohledávek přitom nevyplývá, že by měly souviset s duševní poruchou posuzované. Krajské státní zastupitelství v odvolacím řízení označilo už omezení smluvní volnosti provedené soudem I. stupně za zbytečně rozsáhlé. Odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1287/2017 a konstatuje, že kromě závěrů znalce musí být zhodnoceny všechny významné okolnosti o dosavadním způsobu života posuzovaného, a že samotná duševní porucha není bez dalšího důvodem pro omezení svéprávnosti. Má za to, že nebyly zhodnoceny konkrétní dopady do její sféry, ale že k omezení svéprávnosti v maximální míře došlo už z podstaty její duševní poruchy.
Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, jakým způsobem se má soud vypořádat s dílčími závěry znaleckého posudku, které si navzájem odporují, a zda je odvolací soud povinen zopakovat (opětovně provést) výslech znalce k upřesnění (vysvětlení) dílčích závěrů znaleckého posudku, z nichž odvolací soud akcentuje jiná skutková zjištění, než soud prvního stupně. Protože tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal dovolací soud dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §55 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti (odst. 1). Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle ustanovení §64 o. z., rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
Podle ustanovení §38 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), soud vyslechne posuzovaného, znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře posuzovaného, jeho opatrovníka a provede popřípadě další vhodné důkazy (odst. 1). Od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. Pokud posuzovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne (odst. 2).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Pavlem Hajčmanem pro účely řízení o omezení svéprávnosti, bylo zjištěno, že „ duševní porucha ovlivňuje její schopnost právně jednat natolik nepříznivě, že není schopna právně jednat vůbec . Posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky, ale pouze do výše svého měsíčního příjmu . Tato porucha omezuje její schopnost samostatně jednat natolik v běžných záležitostech každodenního života, že takovýchto jednání není schopna. Není schopna porozumět důsledkům uzavření smlouvy – kupní, darovací či jiné, není schopna rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, není schopna obstarávat si své záležitosti, pokud se týká jednání na úřadech, v souvislosti s podáváním žádosti o přiznání dávek státní sociální podpory, vyřizování dokladů apod. Je schopna pochopit účel a důsledky uzavření manželství, ale nikoli již zajistit řádnou výchovu dětí a vzájemnou podporu a pomoc.“ … „Není schopna právně jednat v pracovně právních vztazích, nemůže se však vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zúčastňovat soudního jednání, dostavit se k soudu, doručení rozhodnutí ve věci samé na ni bude působit nepříznivě pro její duševní poruchu, protože ho bude chápat zkresleně, úkorně, což povede k dalšímu rozvoji bludného systému.“
Následně soud I. stupně uvedl, že znalec MUDr. Pavlem Hajčman při výslechu před soudem I. vypověděl, že trvá na závěrech znaleckého posudku, a dále vypověděl, že „ v době vyšetření znalcem se bludná produkce u posuzované týkala zejména otázky domoci se svého dítěte právní cestou s tím, že veškeré ostatní jednání okolo toho bylo bráno jako příkoří a kolem tohoto se rozrůstal bludný systém. Do tohoto bludného systému zahrnovala posuzovaná nejen další osoby, ale i instituce. Jestliže je blud monotématický, v ostatních oblastech běžného života může fungovat normálně, na druhé straně odborníci tvrdí, že samotný blud je tak závažná porucha, že narušuje oblast dalšího fungování ve všech oblastech . Pokud jde o léčbu, tato neprobíhá, takže posuzovaná je schopná samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech běžného života a v těch záležitostech jejího života, které nejsou zasaženy bludnou produkcí. Je schopná pracovat, ale pokud s ní bude uzavřena pracovní smlouva, tak v určitých směrech ji může chápat paranoidně.“ (poznámka: zvýraznění byla provedena Nejvyšším soudem).
Z výše vyložených znaleckých závěrů MUDr. Pavla Hajčmana se jeví, že tyto jsou částečně ve vzájemném rozporu, jestliže na jednu stranu uvádí, že posuzovaná není schopna právně jednat vůbec, a na druhé straně uvádí, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky do výše svého měsíčního příjmu (z protokolu je dále patrno, že znalec při výslechu rovněž uvedl, že jestliže posuzovaná příjem nemá, potom je schopna nakládat s částkou 10 000 Kč měsíčně). Zatímco znalec byl vyslechnut soudem prvního stupně, odvolací soud znalce nevyslechl.
Ačkoli odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí deklaruje, že se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, je zjevné, že změnil-li rozhodnutí soudu I. stupně ze znění, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky ve výši 10 000 Kč měsíčně (resp. případně ve výši jejího měsíčního příjmu), natolik odlišně, že omezil její svéprávnost jen na právní jednání v běžných záležitostech každodenního života, vycházel z jiného z částečně si vzájemně odporujících skutkových závěrů znalce, než soud I. stupně. Pokud na základě tohoto zjištění posuzoval odvolací soud hrozbu závažné újmy posuzované a od ní odvodil rozsah omezení svéprávnosti posuzované, který vymezil odlišně od soudu prvního stupně, aniž by však odvolací soud sám zopakoval výslech znalce, nelze takový postup odvolacího soudu akceptovat, neboť své závěry o potřebném rozsahu omezení svéprávnosti buduje na akcentaci jiných skutkových zjištění znalce (než ke kterým se přiklonil soud prvního stupně) a neodůvodněně opomíjí ten závěr znalce, který svědčí ve prospěch menšího rozsahu omezení svéprávnosti posuzované – to vše přitom bez zopakování výslechu znalce.
Logickým důsledkem toho, že odvolací soud při akcentaci jiného skutkového zjištění na rozdíl od soudu prvního stupně důkaz výslechem znalce neprováděl, je potom rovněž to, že ani odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje přesvědčivé vypořádání těchto rozporů a odůvodnění toho, proč by měl být správný právě ten závěr, že posuzovaná není schopná žádného právního jednání a nikoli ten závěr, že je posuzovaná schopná nakládat s finančními prostředky ve výši svého měsíčního příjmu či do výše 10 000 Kč měsíčně, když vypořádání se s částečně konkurujícím zjištěním znalce (že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky v nižších hodnotách), provedl odvolací soud pouze tak, že po vyjmenování skutečností, které podle jeho přesvědčení svědčí pro omezení svéprávnosti posuzované na jednání v běžných záležitostech každodenního života, uvedl, že na tom „nemění nic ani závěr znalce, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky a majetkem v nižších hodnotách“. Odvolacím soudem upřednostněný závěr, že posuzovaná není schopna právně jednat vůbec, sice vylučuje závěr, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky do výše 10 000 Kč, ale tento odvolacím soudem nezohledněný závěr může naopak též vylučovat jím upřednostněný závěr, že posuzovaná není právně schopna jednat vůbec, případně znamenat, že při právních jednáních v nižších částkách posuzované nehrozí žádná újma. Odvolací soud dále buduje svoji argumentaci o potřebnosti maximálního omezení posuzované ohledně právních jednání ve všech oblastech též na tom, že znalec ve svém písemném posudku výslovně uvádí, že duševní porucha posuzované omezuje její schopnost právně jednat i v záležitostech běžného života každodenního života. Kdyby však odvolací soud zopakoval výslech znalce, jak předestřeno výše, jistě by snad zohlednil, že podle odůvodnění rozsudku soudu I. stupně znalec při svém výslechu následně vypověděl opak, tedy že posuzovaná je schopna samostatně jednat v běžných záležitostech života a v těch záležitostech, které nejsou zasaženy bludnou produkcí.
Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení o omezení svéprávnosti je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek – způsobem předvídaným v ustanovení §132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011).
Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (když akcentoval jiná ze vzájemně částečně rozporných skutkových zjištění znalce), aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, in www.nalus.usoud.cz ). Lze snad doplnit, že odvolací soud by nebyl povinen zopakovat dokazování, jednalo-li by se (pouze) o listinné důkazy [s výjimkou případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k jiným (pro rozhodnutí zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně] a dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela) bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení věci (aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav); taková právní úvaha odvolacího by ovšem musela být v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012).
Rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti posuzovaného odvolacím soudem ohledně snížení finančního limitu, v rámci nějž může posuzovaný samostatně jednat, vyžaduje též náležité odůvodněné hrozící újmy, před kterou má rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti posuzovaného chránit. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že posuzované je zapotřebí poskytnout účinnou preventivní ochranu před hrozící újmou, když vymizení rozpoznávacích a volních schopností se promítá již do všech oblastí života posuzované, projevující se nesprávným vyhodnocováním situací a jejich řešení podáváním nesmyslných žádostí a návrhů, že se uvedené v konečném důsledku promítá do její finanční situace řešené konkurzem, a že charakter duševní poruchy, nulový přístup k léčbě a její chování v běžném životě svědčí o reálné hrozbě závažné újmy při jakékoli činnosti ve všech oblastech nad rámec každodenních činností. Podle odůvodnění jeho rozhodnutí přitom vycházel ze závěrů znaleckého posudku (ve vztahu k s nakládání s finančními prostředky), že „duševní porucha omezuje schopnost posuzované právně jednat i v běžných záležitostech každodenního života. Samotný blud je totiž dle závěrů znaleckého posudku tak závažná porucha, že narušuje fungování posuzované ve všech oblastech života. Znaleckým posudkem bylo konkrétně konstatováno, že posuzovaná není schopna porozumět důsledkům uzavření smlouvy - kupní, darovací či jiné, není schopna rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, jednat na úřadech, …“ a že porucha zasahuje také do výkonu rodičovské odpovědnosti, a že o správnosti těchto závěrů nepochybuje, neboť zjištění byla učiněna nezávisle na sobě dvěma znalci a zapadají do praktického fungování posuzované.
K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti (§55 odst. 1 o. z.). Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§55 odst. 2 o. z.). Hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017). Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle ustanovení §55 odst. 1 a 2 o. z.
Ohledně nutnosti omezit svéprávnost posuzované i v nakládání s finančními prostředky v nižších hodnotách odvolací soud poukázal konkrétně především na probíhající konkurz na majetek posuzované, kterým se však nikterak blíže nezabývá, ale v zásadě se pouze omezuje na konstatování jeho existence. Z obsahu spisu je akorát patrné, že posuzovaná podnikala [pouze soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že bývalý partner posuzované vypověděl (tedy není to ani formulováno jako skutkové zjištění), že posuzovaná neuváženě prováděla nákupy zboží, a že si zákazníci z jejího zboží sami vyráběli ozdoby a tyto dále prodávali]. Jestliže odvolací soud z probíhajícího konkursního řízení nevyložil konkrétní zjištění, která by odůvodňovala závěr, že je posuzovanou nezbytné omezit ve svéprávnosti i ohledně právních jednání v nižších hodnotách, nevyplývá z probíhajícího konkursu sám o sobě závěr o nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzované ohledně právních jednání v maximálním rozsahu. Tím spíše by takový závěr sám o sobě nevyplýval ze zjištění, že je konkurs zapříčiněn tím, že posuzovaná dříve neúspěšně provozovala živnost.
Jelikož odvolací soud sice uvádí, že je posuzovaná v konkursu, ale blíže tuto skutečnost nerozvádí, není z odůvodnění seznatelné, zda by hrozbu závažné újmy ohledně právních jednání v nižších hodnotách mohlo odůvodnit subjektivní hledisko vyjadřující majetkové, zejména příjmové možnosti posuzované, kdy toto hledisko reflektuje především existenci disponibilních (použitelných, zbytných) peněžních prostředků, potažmo jiných zjevně vysoce likvidních aktiv, a to na rozdíl od peněžních prostředků indisponibilních, potřebných k úhradě nákladů na živobytí, za dané období, obvykle měsíční (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2837/2019). Jinými slovy, není z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že by stanovení finančního limitu právních jednání posuzované tak, jako to učinil soud I. stupně, reálně mohlo vést k nemožnosti hradit jiné nezbytně vynakládané výdaje.
Jestliže odvolací soud rozšiřuje omezení svéprávnosti učiněné soudem I. stupně, musí se ve vztahu k tomuto rozšíření náležitě věnovat odůvodnění nezbytnosti tohoto rozšíření a konkrétně vyložit důvody, pro které je toto rozšířené omezení svéprávnosti nezbytné pro ochranu posuzovaného před hrozící újmou. Odvolací soud poukazuje na opakované závažné problémy u posuzované i v běžných záležitostech, kdy se posuzovaná dostává do bludného kruhu svých chorobných úvah, aniž by však odvolací soud konkrétním způsobem popsal tyto projevy duševní poruchy posuzované do těchto běžných záležitostí, resp. Do oblasti právních jednání v nižších hodnotách (na to, že znalec při svém výslechu oproti písemnému posudku uvedl, že posuzovaná je schopna jednat v záležitostech každodenního života, bylo upozorněno již výše), a aniž by konkretizoval hrozící újmu, před kterou má rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti posuzovanou chránit. Bez náležité konkretizace, jakým způsobem je posuzovaná ohrožena, nebude-li omezení svéprávnosti rozšířeno, není patrná nezbytnost změny rozsahu omezení svéprávnosti posuzované oproti tomu, v jakém rozsahu omezil svéprávnost posuzované soud I. stupně. Konkrétněji odůvodňuje odvolací soud pouze obavu, že by posuzovaná neúčelně vynakládala finanční prostředky na právní služby. Stran této konkrétní argumentace odvolacího soudu pro rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti lze uvést, že při shledání nezbytnosti rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti posuzované v oblasti uzavírání jakýchkoli smluv o právních službách (tedy v jakýchkoli hodnotách), by uvedeného jistě mohlo být dosaženo i užší a specifičtější formulací výroku. Poukázal-li odvolací soud na to, že posuzovaná u soudů podává „opakovaně nesmyslné žádosti a návrhy“, potom předně není z rozhodnutí ani patrno, že se tyto vztahují i k nakládání s finančními prostředky v nižších hodnotách.
Pozornosti nemůže uniknout, že odvolací soud dovozuje reálnou hrozbu újmy pro posuzovanou i na základě toho, že se duševní porucha posuzované projevuje ve všech oblastech jejího života (tedy i v oblasti právních jednání v nižších hodnotách), aniž by byl tento závěr dostatečně konkretizován, kdy zároveň není zcela zřejmé, nakolik tento závěr činí již na základě samotného charakteru duševní poruchy posuzované, když ze znaleckého posudku v bodu 11 odůvodnění odvolací soud cituje, že „samotný blud je totiž dle závěrů znaleckého posudku tak závažná porucha, že narušuje fungování posuzované ve všech oblastech života“. Uvedené je zapotřebí mít v patrnosti obzvláště proto, že znalec při svém výslechu u soudu I. stupně (který odvolací soud nezopakoval, jak již bylo vytknuto výše) též vypověděl, že „ v době vyšetření znalcem se bludná produkce u posuzované týkala zejména otázky domoci se svého dítěte právní cestou s tím, že veškeré ostatní jednání okolo toho bylo bráno jako příkoří a kolem tohoto se rozrůstal bludný systém. Do tohoto bludného systému zahrnovala posuzovaná nejen další osoby, ale i instituce. Jestliže je blud monotématický, v ostatních oblastech běžného života může fungovat normálně, na druhé straně odborníci tvrdí, že samotný blud je tak závažná porucha, že narušuje oblast dalšího fungování ve všech oblastech“. S důrazem na výše uvedené je proto nezbytné trvat na zcela konkrétním a přesvědčivém odůvodnění, z nějž bude patrno, že již samotný závěr o schopnosti posuzované právně jednat jen v záležitostech běžného života je učiněn na základě individuálního posouzení dopadů duševní poruchy do poměrů posuzované, a nikoli na základě mechanického převzetí závěru znaleckého posudku vycházejícího z obecného paušálního posouzení duševní poruchy – neboť takový postup by byl nepřípustný. To je v poměrech projednávané věci zásadně akcentováno ještě skutečností, že Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření k podaným odvoláním uvedlo, že považuje již zásah provedený soudem I. stupně do smluvní volnosti posuzované za zbytečně rozsáhlý.
Jelikož odvolací soud rozšířil omezení svéprávnosti posuzované i na základě paušalizujícího závěru znalce, že samotný blud je tak závažná porucha, že narušuje oblast dalšího fungování posuzované ve všech oblastech (když toto tvrzení bylo přitom i následně při jeho výslechu částečně korigováno), bude úkolem odvolacího soudu, bude-li nadále směřovat k rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti oproti soudu I. stupně, aby předně na základě provedených důkazů konkretizoval svůj závěr, že duševní porucha posuzované narušuje všechny oblasti právních jednání posuzované - především tedy nakládání s finančními prostředky v nižších hodnotách. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se neztotožnil se závěrem znalce, že posuzovaná je schopná nakládat s finančními prostředky ve výši svého měsíčního přijmu či ve výši 10 000 Kč měsíčně, když akcentoval jiné dílčí závěry znalce, které se přitom (alespoň prozatím) jeví jako učiněné i na základě poněkud paušalizujícího posouzení duševní poruchy posuzované, bylo by pro případ rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti zapotřebí, aby odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, zda je tento závěr znaleckého posudku (že posuzovaná není schopná právně jednat vůbec) ve spojení s ostatními důkazy opodstatněnější než závěr, že posuzovaná je schopná nakládat s finančními prostředky ve výši svého měsíčního přijmu či ve výši 10 000 Kč měsíčně; v tomto směru dovolací soud připomíná již výše citované, že z posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Následně by se musel odvolací soud dále zabývat existencí konkrétní hrozby závažné újmy, před kterou by mělo rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti chránit posuzovanou.
Odkázali-li odvolací soud i na druhý znalecký posudek, který byl vypracovaný pro účely trestního řízení (vedeném proti posuzované pro podezření ze spáchání zločinu křivé obvinění), tento znalec nebyl vyslechnut ani soudem I. stupně a z odůvodnění rozsudku I. stupně je z něj ve vztahu ke schopnosti posuzované nakládat s majetkem toliko citován závěr, že „duševní poruchou je ovlivněna schopnost posuzované nakládat samostatně s finančními prostředky a samostatně spravovat své jmění, aniž by jí hrozila závažná újma“. Odvolací soud z něj žádné další skutkové závěry nečiní. Takovýto kusý závěr by přitom sám o sobě stěží mohl náležitě odůvodnit či výrazně podpořit závěr, že posuzovaná je schopná právně jednat právě jen v záležitostech každodenního života.
Nejvyšší soud výše vytkl odvolacímu soudu, že nezopakoval výslech znalce. Se zjednáním si rovnocenného podkladu pro případné odlišné zhodnocení skutkového stavu souvisí i otázka případného zhlédnutí posuzované odvolacím soudem. Podle ustanovení §38 odst. 2 věty první z. ř. s. od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. Odvolací soud samozřejmě nemusí vždy rovněž zhlédnout posuzovaného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1001/20). Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2478/2017, bylo-li v řízení před soudem prvního stupně zrealizováno zhlédnutí posuzovaného, respektive byl-li posuzovaný soudem prvního stupně vyslechnut, a nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci, ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzovaného, respektive prostřednictvím jeho výslechu aktuální informace týkající se jeho osoby (jím vnímaného zdravotního stavu, jeho poměrů, a vůbec všech okolností týkajících se jeho osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech skutečností důležitých pro rozhodnutí) není zapotřebí, aby posuzovaného opětovně zhlédl, respektive aby jej opětovně vyslechl i v odvolacím řízení, což pochopitelně nebrání posuzovanému účastnit se odvolacího jednání a uplatňovat svá procesní práva, případně formulovat (a to i prostřednictvím svého procesního opatrovníka) vůči soudu své procesní požadavky, důkazní návrhy atd.
O zcela jinou procesní situaci se přirozeně jedná tehdy, směřuje-li odvolací soud k úvaze o změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci svéprávnosti, kde by bylo nezbytné opětovně řešit otázku zhlédnutí posuzovaného, respektive jeho výslechu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 585/2019). V takovém případě, obzvláště zvažuje-li odvolací soud změnit rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného provedený soudem prvního stupně tak, že stanoví podstatně širší rozsah omezení svéprávnosti než soud prvního stupně, je nutno provést další doplňující dokazování, zejména zhlédnutí posuzované osoby, neboť dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, publikovaného pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout. Rozumí se tím úsilí o zjištění stavu posuzovaného osobním pozorováním, jež lze spojit s jeho výslechem (§38 odst. 1 a 2 z. ř. s.) nebo spolu s jiným pokusem o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§56 odst. 2 o. z.). Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Za účelem zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo budovu soudu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti (§18 z. ř. s.), případně jinak zjistit aktuální stanovisko posuzované osoby k omezení její svéprávnosti. Skutečnost, že posuzovaná osoba není přítomna při soudním jednání, není důvodem nezjištění tohoto jejího postoje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016).
Odvolací soud omezil svéprávnost posuzované výrazně šířeji než soud I. stupně, avšak sám posuzovanou nezhlédl ani při jiném soudním roku (§18 z. ř. s.), čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Samotná skutečnost, že byla posuzovaná k jednání odvolacího soudu předvolána, ale podle protokolu o jednání se nedostavila, tuto vadu nezhojí. Jelikož je dovolání přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédl i k této vadě řízení (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož je dovoláním napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávný a rovněž trpí tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek ve výroku II. a v akcesorických výrocích III. a IV. o nákladech řízení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu (Krajskému soud v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dovolací soud přitom zrušil dovoláním napadený výrok II. v celém rozsahu (ve všech jeho bodech), ačkoli se uplatněná dovolací argumentace podle svého obsahu bezprostředně nevztahuje ke všem bodům výroku II. (k omezení rodičovské odpovědnosti pod bodem 2/ výroku II.), neboť je-li rušen výrok o omezení svéprávnosti, je zapotřebí též zrušit jako podmíněný výrok o omezení rodičovské odpovědnosti. Nejedná se zde totiž o sankční opatření podle ustanovení §870 o. z., nýbrž jde o rozhodnutí obsahově navázané na omezení svéprávnosti, když podle ustanovení §865 odst. 2 o. z. rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti. Podle ustanovení §868 odst. 2 o. z. potom platí, že výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož svéprávnost byla v této oblasti omezena, je po dobu omezení jeho svéprávnosti pozastaven, ledaže soud rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem. Jestliže je rušen výrok o omezení svéprávnosti ohledně způsobilosti k právním jednáním, je proto namístě zrušit jako podmíněný též výrok o omezení rodičovské odpovědnosti, čímž je dosaženo rovněž toho, že nedojde k nejednotnosti mezi časovým vymezením zásahu do svéprávnosti posuzované osoby v oblasti právních jednání a časovým vymezením zásahu do její rodičovské odpovědnosti (srov. §59 odst. 1 a 2 o. z.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu