ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1722.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1722/2020-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, za účasti 1) K. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, 2) A. S. , narozené dne XY, bytem v XY, o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 18. listopadu 2013, č. j. MSK 147400/2013, č. j. ÚPS/35153/2013/Chr 333 V10, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 77/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2019, č. j. 1 Co 23/2019-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Co 23/2019-239, není přípustné [§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel vymezil přípustnost dovolání položením otázky týkající se intertemporality zákona č. 405/2012 Sb., kterým byl s účinností od 1. 2. 2013 novelizován zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou představují rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4411/2016, a ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3171/2016, jakož i ustálené nálezové judikatury (nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1904/14).
Nejvyšší soud otázku časového působení zákona č. 405/2012 Sb. vyřešil v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5858/2017, ve kterém navázal na závěr, že okolnost, kdy bylo u vyvlastňovacího úřadu zahájeno řízení o žádosti o vyvlastnění, není z hlediska použití rozhodné právní úpravy v řízení u soudu ve věci vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu významná, a s ohledem na článek II bod 2 zákona č. 405/2012 Sb. vyložil, že soud ve věci vyvlastnění postupuje podle zákona o vyvlastnění ve znění účinném do 31. 1. 2013, bylo-li řízení (podáním žaloby u soudu) zahájeno před 31. 1. 2013 a nebylo-li do tohoto dne pravomocně skončeno. V případě byla-li žaloba podána u soudu až po 31. 1. 2013, postupuje soud v řízení podle zákona o vyvlastnění ve znění účinném od 1. 2. 2013, tedy ve znění zákona č. 405/2012 Sb.
Projednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou pravomocným rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1607/2013, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014).
V posuzované věci bylo řízení ve věci vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu zahájeno, jak vyplývá z obsahu spisu, podáním žaloby u soudu prvního stupně dne 23. 12. 2013. Vzhledem k výše uvedenému soud v řízení o této žalobě postupuje podle zákona o vyvlastnění ve znění účinném od 1. 2. 2013, tedy ve znění zákona č. 405/2012 Sb., aniž by bylo významné, že řízení o žádosti žalobce o vyvlastnění bylo u vyvlastňovacího úřadu (Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru územního rozvoje a stavebního řádu) zahájeno před tímto dnem.
Odvolací soud se při řešení položené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto dovolání žalobce není přípustné. Lze dodat, že uvedený závěr o časové působnosti zákona č. 405/2012 Sb., se nepříčí rozsudkům dovolacího soudu, jakož i nálezům Ústavního soudu, které žalobce zmínil, a pokud dovolacímu soudu prezentuje opak, pak si je nesprávně vykládá.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.
předseda senátu