ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1873.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1873/2021-285
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované E. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené opatrovníkem R. B., advokátem se sídlem v XY, zastoupené zmocněncem L. L., advokátem se sídlem v XY, k návrhu M. V. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jitkou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kováků č. 1077/9, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 , se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října č. 801/12, o omezení svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P 38/2019, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2021, č. j. 55 Co 410/2018-232, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2021, č. j. 55 Co 410/2018-232, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.9.2018, č.j. 50 Nc 539/2017-118, omezil posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není schopna samostatně právně jednat, porozumět důsledkům uzavření kupní, darovací či jiné smlouvy, jednat v pracovněprávních věcech, pořizovat majetek, rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, obstarávat si své záležitosti spočívající v jednání na úřadech v souvislosti s podáváním žádosti o přiznání dávek státní podpory, vyřizování dokladů apod., pochopit účel a důsledky uzavření manželství, porozumět smyslu a důsledku voleb, včetně možnosti volit a být volena, spravovat své jmění v částce převyšující 4.000,- Kč měsíčně (výrok I.); svéprávnost posuzované omezil na dobu pěti let od právní moci rozsudku (výrok II.); opatrovníkem posuzované jmenoval Úřad městské části Praha 16 (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky IV. a V.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „je v nejlepším zájmu posuzované, aby byla ve své svéprávnosti omezena v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí“, protože „trpí trvalou duševní poruchou, která jí brání plně právně jednat, a právním jednáním či nečinností by posuzované mohla vzniknout závažná újma.“ Vaskulární demence má u posuzované progredující tendenci, „je snadno manipulovatelná a ovlivnitelná“, náhled na své onemocnění a schopnosti nemá. „S ohledem na charakter onemocnění, u něhož již není předpoklad zásadního zlepšení stavu, pak soud svéprávnost posuzované omezil na dobu pěti let.“ Veřejného opatrovníka, který skýtá záruku nestranného posouzení finančních záležitostí a správy majetku posuzované, jí soud jmenoval proto, aby předešel dalšímu zhoršování vztahů v rodině - rozkolu mezi dcerami, pramenícímu z podezření „na případné manipulativní jednání ve vztahu k posuzované“ - jejichž další vyostření je v rozporu se zájmem posuzované.
K odvolání posuzované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23.1.2019, č.j. 55 Co 410/2018-144, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že posuzovaná „se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4.000,- Kč, uzavřít manželství a vykonávat volební právo. Ve výroku III. se mění jen tak, že opatrovníkem se jmenuje Městská část Praha 16; jinak se potvrzuje“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky II. A III.). Odvolací soud akceptoval jak skutková zjištění, tak právní posouzení soudu prvního stupně, a sice že „u posuzované jsou dány všechny zákonné podmínky pro omezení svéprávnosti“, avšak měl „odlišný právní názor na formulaci rozsahu omezení svéprávnosti“ a „zpřesnil rozhodnutí ve výroku I. tak, že omezil posuzovanou ve svéprávnosti, tak že není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4.000,- Kč. K tomu využil skutková zjištění soudu prvního stupně, včetně závěrů znaleckého posudku.“ Kromě vypuštění termínů „porozumění“, „rozpoznání“ a „chápání“ použil formulaci „nakládání s majetkem a správu tohoto majetku“, jakožto obecný pojem zahrnující „vše, co může být předmětem majetkoprávních vztahů“ s tím, že „není vhodné omezovat posuzovanou v uzavírání jednotlivých smluvních typů“. Za správnou považoval i volbu veřejného opatrovníka posuzované „vzhledem k evidentnímu konfliktu zájmů mezi dcerami posuzované navzájem i navrhovatelkou a posuzovanou“. Změna se týkala pouze toho, že opatrovníkem byla jmenována obec, a nikoliv úřad obce.
K dovolání posuzované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27.7.2020, č.j. 24 Cdo 844/2020-213, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění Nejvyšší soud přisvědčil dovolatelce, že z formulace výroku rozsudku odvolacího soudu „vymezující rozsah, v jakém způsobilost posuzované samostatně právně jednat soud omezil tak, že "(…) není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4.000,- Kč (…)", není zřejmé, zda stanovený limit ve výši 4.000,- Kč soud váže k jednomu právnímu jednání nebo k vícero právním jednáním, přičemž pro tento případ jejich množinu ani nedefinoval (typicky konkrétním časovým obdobím)“ a že „takto zformulované vymezení rozsahu, v jakém není posuzovaná způsobilá samostatně právně jednat pro oblast majetkových právních vztahů, není v souladu s ustanovením §155 odst. 1 a §40 odst. 2 z. ř. s.“. Dále především uvedl, že „odvolací soud náležitě nevysvětlil, proč není možné, aby jmenoval opatrovníkem osobu, kterou posuzovaná jako opatrovanka navrhla“, a že „nelze pominout žádné z pravidel upravující jmenování opatrovníka, která jsou zakotvená v ustanovení §471 odst. 2 o. z., resp. nemožnosti podle nich (samozřejmě vyjma jmenování veřejného opatrovníka) postupovat“.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 6.1.2021, č.j. 55 Co 410/2018-232, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že posuzovaná „se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4.000,- Kč jednorázově či v souhrnu za 14 dní, uzavřít manželství a vykonávat volební právo. Ve výroku III. se mění jen tak, že opatrovníkem se jmenuje Městská část Praha 16; jinak se potvrzuje“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky II. A III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně, a sice především že „u posuzované jsou dány všechny zákonné podmínky pro omezení svéprávnosti“, avšak změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., „aby bylo vyhověno námitkám dovolatelky ohledně lepší srozumitelnosti jejího omezení“. Odvolací soud dále zdůraznil, že „zvolil tuto formulaci o nakládání s majetkem a správu majetku s tím, že tato formulace zahrnuje obecný pojem majetku“ a že „setrvává v názoru, že není vhodné omezovat posuzovanou v uzavírání konkrétních smluvních typů předpokládaných občanským zákoníkem či jinými zákony, když výčet těchto smluvních typů je problematický a těžko může být ze strany soudu úplný“. Ke jmenování opatrovníka posuzované odvolací soud zejména uvedl, že „vycházel ze skutkových zjištění, jež nebyly účastníky tohoto řízení zpochybněny“, že „jsou narušeny vztahy rodin obou sester, přičemž do současné doby k jejich urovnání nedošlo“, a proto uzavřel, že „je dán rozpor zájmů mezi posuzovanou, svědkyní U. a navrhovatelkou M. V. ve smyslu §63 občanského zákoníku ve vztahu k majetkovým hodnotám, jež jsou dosud ve vlastnictví posuzované“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání. Uplatňuje (vycházeje z obsahu dovolání) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, nesprávné právní posouzení věci ohledně (1.) změny formulace výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem beze změny zjištěného skutkového stavu (konkrétně vytýká odvolacímu soudu, že změnil-li výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že posuzovaná může samostatně nakládat částkou 4.000,- Kč nikoli měsíčně, ale jedenkrát za 14 dní, tj. 8.000,- Kč měsíčně, pak se neztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a měl podle dovolatelky rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení); (2.) vady řízení spočívající ve skutečnosti, že odvolací soud nerozhodl o podaném odvolání posuzované proti rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se napadeného výroku II., a (3.) nezohlednění zákonné posloupnosti jmenování opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti a způsobilosti městské části Hlavního města Prahy být veřejným opatrovníkem ve smyslu §471 občanského zákoníku. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka ve vyřešení těchto právních otázek, na nichž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.2016, sp. zn. 30 Cdo 1617/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26.9.2013, sp. zn. III. ÚS 3333/11. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.1.2021, č.j. 55 Co 410/2018-232, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatelka M. V. ve vyjádření k dovolání uvedla, že „formulace rozsudečného výroku odvolacího soudu, jímž se svéprávnost posuzované samostatně právně jednat omezuje tak, že dovolatelce omezuje nakládání s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4.000,- Kč jednorázově či v souhru za 14 dní, je plně v souladu s §155 odst. 1 a §40 odst. 1 z.ř.s. a zcela odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu“. Dále M. V. uvedla, že se zcela ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který „z důvodu zjevnosti nezlepšení zdravotního stavu dovolatelky omezil svéprávnost na dobu 5 let, když z provedeného dokazování bylo najisto postaveno, že se stav dovolatelky nezlepší“, a který se při jmenování Městské části Praha 16 veřejným opatrovníkem dovolatelky neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když podle názoru navrhovatelky je „Městská část Praha 16 nadána oprávněním tuto funkci vykonávat v rámci přenesené působnosti obce“. K dovolací námitce týkající se nezohlednění zákonné posloupnosti jmenování opatrovníka M. V. uvedla, že „odvolací soud náležitě vysvětlil, proč není možné, aby jmenoval opatrovníkem osobu, kterou posuzovaná jako opatrovníka navrhla“, a požadovala, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání posuzované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Přestože ohledně přípustnosti první a druhé právní otázky dovolatelka nevymezila ustálenou rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud odchýlit uvedením konkrétních spisových značek, je ji v tomto případě nesporně možné identifikovat jiným způsobem (např. nález Ústavního soudu ze dne 11.6.2018, sp. zn. II. ÚS 2109/17), a proto požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dostála. Protože při řešení první dovolatelkou vymezené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, nebo ze dne 21.12.2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2020, sp. zn. 24 Cdo 844/2020, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2021, vydaný již dříve v posuzované věci), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání posuzované je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. podle důvodů vymezených v dovolání a s přihlédnutím k vadám uvedeným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §40 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.
Podle ustanovení §1 odst. 3 z.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád.
K první dovolatelkou nastolené právní otázce dovolací soud uvádí, že v dosavadní praxi opakovaně vyslovil, že určitost a srozumitelnost, jakožto esenciální náležitost výroku, je vlastní i rozhodnutí vydanému v řízení o svéprávnosti, zejména pak rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2018, sp. zn. 30 Cdo 5964/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.5.2018, sp. zn. 30 Cdo 1151/2018).
Rozsah omezení svéprávnosti lze formulovat jako negativní výčet, tj. tak, že soud ve výroku rozsudku uvede právní jednání, ke kterým osoba není způsobilá, z čehož implicitně a contrario vyplývá, že k ostatním právním jednáním způsobilá je. Soudní praxe také připouští, byť obecně preferuje výčet negativní, aby byl rozsah omezení svéprávnosti formulován jako pozitivní výčet, tj. tak, že soud ve výroku rozsudku uvede právní jednání, ke kterým člověk způsobilý je. K ostatním právním jednáním pak způsobilý není (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.11.1977, sp. zn. Cpj. 160/1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 1979, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5.2012, sp. zn. 30 Cdo 354/2011, a ze dne 4.12.2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013 a ze dne 29.7.2020, sp. zn. 24 Cdo 844/2020, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2021).
Již v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu České republiky v této věci ze dne 29.7.2020, č.j. 24 Cdo 844/2020-213, dovolací soud dovodil, že soud prvního stupně vymezil rozsah, v jakém způsobilost posuzované samostatně právně jednat omezil negativním výčtem, tj. tak, že ve výroku I. rozsudku uvedl právní jednání, ke kterým posuzovaná není způsobilá, z čehož implicitně a contrario vyplývá, že k ostatním právním jednáním způsobilá je. Takovýto výčet je výčtem úplným (taxativním), což dovolací soud uvedl již ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.11.1977, sp. zn. Cpj 160/1976, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 1979. Za účelem naplnění obecného požadavku na kvalitu rozsudečného výroku určitě a srozumitelně vymezit rozsah, v jakém soud způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil, je povinen při použití negativního výčtu ve výrokové části rozsudku výslovně (jak je běžně soudy činěno) tato právní jednání uvést [např. nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje stanovenou částku, spravování cizího majetku, přijetí a odmítnutí zdravotních služeb a zásahu do své integrity, uzavření manželství, registrovaného partnerství, určení a popření otcovství, udělení souhlasu k osvojení svého dítěte a osvojení dítěte, stát se pěstounem a převzetí dítěte od rodičů do péče, vykonávání rodičovské odpovědnosti s výjimkou práva na osobní styk s dítětem, činění pořízení pro případ smrti, zřeknutí se dědického práva, odmítnutí dědictví a vzdání se dědictví, uzavírání pracovněprávních vztahů, udělení plné moci k zastupování své osoby, přebírání zásilek určených do vlastních rukou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2007, sp. zn. 30 Cdo 3398/2007, ze dne 31.3.2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010, ze dne 23.5.2012, sp. zn. 30 Cdo 3547/2011, a ze dne 4.12.2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013, což je akceptováno i v rovině ústavní, k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 13.12.2016, sp. zn. II. ÚS 934/16)].
Nekorigoval-li odvolací soud vymezení rozsahu způsobilosti posuzované samostatně právně jednat ve vztahu k orgánům veřejné moci, pak v tomto směru není vymezení rozsahu, v jakém není posuzovaná způsobilá samostatně právně jednat, v souladu s ustanovením §155 odst. 1 a §40 odst. 2 z.ř.s.
Odvolací soud se však – v rozporu s ustanovením §226 odst. 1 a §243g odst. 1 věty první za středníkem o.s.ř. – tímto závazným právním názorem dovolacího soudu neřídil. Navzdory názoru dovolacího soudu se nezabýval výrokem soudu prvního stupně týkajícím se vymezení rozsahu způsobilosti posuzované samostatně právně jednat ve vztahu k orgánům veřejné moci. Odvolací soud pouze zdůraznil, že „jeho měnící výrok se vztahuje k celému znění napadeného výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, takže není na místě, aby byl tento měnící výrok vykládán i ve vztahu k jiným výrokům napadeného rozsudku či k další části napadeného výroku I. soudu prvního stupně“.
Nadto v projednávané věci dovolatelka uplatňuje nesprávné posouzení věci ohledně změny formulace rozsudečného výroku týkajícího se rozsahu omezení svéprávnosti posuzované, a to beze změny zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem.
K takto nastolené otázce dovolací soud uvádí, že v daném případě odvolací soud přistoupil k úpravě rozsahu omezení svéprávnosti (srov. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně: „... spravovat své jmění v částce převyšující 4.000,- Kč měsíčně“ a výrok I. rozsudku odvolacího soudu: „...spravovat jej nad rámec částky 4.000,- Kč jednorázově či v souhrnu za 14 dní“), aniž by za tím účelem provedl v jakémkoli směru dokazování, obzvláště v situaci, kdy soud prvního stupně k předmětnému omezení svéprávnosti posuzovaného přistoupil právě i s ohledem na odborné závěry znalce. Uvažoval-li proto odvolací soud o změně takto soudem prvního stupně provedeného omezení svéprávnosti dovolatelky, bylo (z povahy věci) nezbytné si za tím účelem zajistit patřičný skutkový podklad postupem ve smyslu §213 odst. 2 o.s.ř., a to s přihlédnutím k §20 odst. 1 z.ř.s. Toho bylo možné dosáhnout zopakováním (alespoň některých zásadních) důkazů v odvolacím řízení.
Odhlížeje od procesního aspektu věci Nejvyšší soud připomíná, že i ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost ze strany soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.8.2009, sp.zn. I. ÚS 557/09). Jelikož odvolací soud výše naznačeným způsobem nepostupoval, pak lze stěží jeho rozhodnutí považovat za věcně správné, neboť skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel soud prvního stupně, neumožňoval (bez dalšího) odvolacímu soudu přistoupit ke změně prvoinstančního rozhodnutí týkající se omezení ve svéprávnosti posuzovaného (srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016).
K druhé dovolatelkou nastolené právní otázce dovolací soud uvádí, že v posuzovaném případě v tomto směru došlo k procesnímu pochybení, neboť odvolací soud o odvolání posuzované proti rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se napadeného výroku II., které posuzovaná odůvodnila tak, že „omezení svéprávnosti posuzované na dobu 5 let od právní moci rozsudku považuje za nepřiměřené a v rozporu s ustanovením §59 o.z.“, nerozhodl. K této otázce se odvolací soud pouze vyjádřil v prvním rozhodnutí ve věci
– rozsudku ze dne 23.1.2019, č.j. 55 Co 410/2018-144, tak, že „soud prvního stupně nepochybil, když omezení svéprávnosti vzal na dobu pěti let“.
Ve skutečnosti, že odvolací soud nerozhodl o odvolání dovolatelky meritorně, však nelze podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem v předmětné věci, neboť postupem soudu v průběhu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. se rozumí pouze činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jenž má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.2014, sp.zn. 21 Cdo 3674/2013; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2016, sp.zn. 21 Cdo 1800/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2020, sp.zn. 22 Cdo 1537/2020).
Ke třetí dovolatelkou nastolené právní otázce pak dovolací soud uvádí, že podle ustanovení §62 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
Podle ustanovení §465 odst. 1 o.z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
Podle ustanovení §471 odst. 2 o.z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i posuzovaná v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Zákon proto stanoví pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec. Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2020, sp.zn. 24 Cdo 3590/2019).
Při výběru opatrovníka však musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§457 o.z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Vzhledem k obsahu povinností opatrovníka (plynoucích zejména z ustanovení §466 odst. 1 o.z.) je přitom zjevné, že do rámce „všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv“ jednoznačně patří i zajištění řádné péče o zdravotní stav opatrovance v souladu s lékařskými doporučeními a také zajištění správy majetku opatrovance s péčí řádného hospodáře. Proto dalšími hledisky, k nimž musí soud při výběru opatrovníka přihlížet, mohou být podle okolností konkrétního případu nejen osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., ale v neposlední řadě také veškeré další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku. Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam. V této kvalitě musí soud zvažovat nastíněná hlediska, i kdyby po vyloučení navržených osob přicházel – tak jako v projednávané věci – v úvahu již jen veřejný opatrovník (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2021, sp.zn. 24 Cdo 1080/2021).
V daném případě se podávají z obsahu spisu skutečnosti, které nepochybně mají vliv na posouzení způsobilosti dcery posuzované D. U. k opatrovnictví. Odvolací soud důvodně akcentoval, že ze znaleckého posudku vyplývá, že „posuzovaná je osoba značně ovlivnitelná ve vztahu k dceři D. U., přičemž v minulosti docházelo ze strany svědkyně U. ke snahám o převod značné části majetku posuzované na svědkyni U.“, a proto kostatoval, že „je dán rozpor zájmů mezi posuzovanou, svědkyní U. a navrhovatelkou ve smyslu §63 o.z. ve vztahu k majetkovým hodnotám, jež jsou dosud ve vlastnictví posuzované“. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, které významným způsobem vyvolávají pochybnosti o schopnosti D. U. zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů posuzované, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že „akceptoval závěr soudu prvního stupně v tom smyslu, že ustanovil posuzované veřejného opatrovníka“.
K posuzované právní otázce, zda funkci veřejného opatrovníka ve smyslu §471 odst. 3 o.z. má vykonávat Hlavní město Praha nebo jeho městská část, dovolací soud konstatuje, že dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010, reflektuje právní stav ve znění účinném do 30.4.2010. Obecně závaznou vyhláškou č. 8/2014 HMP ze dne 29.5.2014, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, jíž se vydává Statut hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů, byla do přílohy č. 4 části A Statutu vložena položka, která umožňuje městské části hl. m. Prahy vykonávat funkci veřejného opatrovníka ve smyslu §471 odst. 3 o.z.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu