ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2219.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2219/2021-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobců a) J. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11, b) J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická č. 405/3, a žalovaných 1) A. F., narozené dne XY, bytem ve XY, 2) G. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 911/30, o určení dědice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 190/2019, o dovolání žalovaných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. června 2020, č. j. 10 C 190/2019-159, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020, č. j. 20 Co 249/2020-192, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 30.6.2020, č.j. 10 C 190/2019-159, zamítl návrh žalovaných na prominutí zmeškání koncentrační lhůty k podání důkazních návrhů a doplnění tvrzení. Důvodem zamítnutí byla podle soudu především skutečnost, že návrh byl podán po uplynutí lhůty stanovené v §2 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb., tj. 15 dnů od ukončení nebo zrušení nouzového stavu (nouzový stav byl ukončen ke dni 17.5.2020, lhůta tak skončila 1.6.2020, návrh na prominutí lhůty byl podán 5.6.2020). Dále soud uvedl, že důvody zmeškání dodatečně poskytnuté lhůty k doplnění tvrzení a důkazů v délce 45 dnů ode dne konání jednání 11.3.2020 (jehož se první žalovaná osobně účastnila), které v návrhu na prominutí zmeškání lhůty uvedla první žalovaná (péče o nemocného druha), neshledal jako omluvitelné a že ohledně druhé žalované nebyly žádné skutečnosti znemožňující jí navrhnout důkazy včas ani tvrzeny.
K odvolání žalovaných (odůvodněnému tím, že nemohly dodržet soudem stanovenou lhůtu proto, že první žalovaná se od 4.3.2020 intenzivně starala o nemocného druha a obě byly nuceny dodržovat vládní nařízení v souvislostí s pandemií, v době nouzového stavu nemohly opouštět domov a obstarávat důkazy) Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.8.2020, č.j. 20 Co 249/2020-192, napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal důvodným proto, že se všemi v něm uvedenými argumenty se již vypořádal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že na straně žalovaných nelze dovodit omluvitelný důvod spočívající v mimořádném opatření při pandemii, jenž by jim zabránil ve stanovené lhůtě 45 dnů navrhované důkazy označit, k čemuž nebylo nutné, aby tyto důkazy také obstarávaly, tedy opouštěly domov, že usnesením vlády č. 85/2020 Sb., o přijetí krizového opatření, nebyl vyhlášen zákaz vycházení, ale pouze omezen volný pohyb osob se stanovenými výjimkami, mezi něž patřily i cesty za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí, a že návrh na prominutí zmeškání lhůty k označení důkazů byl z hlediska lhůty, dané §2 odst. 3 lex covid, podán opožděně a již z toho důvodu mu nelze vyhovět.
Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání koncentrační lhůty podaly žalované dovolání, s návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.6.2020, č.j. 10 C 190/2019-159, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18.8.2020, č.j. 20 Co 249/2020-192, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Přípustnost dovolání dovozují z nesprávného právního posouzení věci soudem a z porušení ustanovení §13 občanského zákoníku. Odvolací soud se podle jejich názoru odchýlil od pravidel vyhlášených vládou České republiky a doporučení ministerstva spravedlnosti v době nouzového stavu a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s ohledem na podobné případy týkající se zcela mimořádné a bezprecedentní situace v jarních měsících roku 2020, jedná se o zcela nový a výjimečný případ, který by měl být vyřešen v souladu s platným procesním právem. Poukázaly na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, že soud není absolutně vázán zněním zákonného ustanovení, pokud to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a na obdobnou argumentaci vyjádřenou v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 nebo nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Jsou přesvědčeny, že nemohly v době nouzového stavu dodržet poskytnutou lhůtu, když se A. F. intenzivně starala o svého druha po náročném operačním výkonu a nemohla tak získat žádné svědky ani obstarat písemné doklady a G. B. byla s ohledem na svůj věk i zdravotní stav nucena dodržovat nařízení vlády, protože patřila do skupiny bezprostředně ohrožených osob, a obě o těchto okolnostech předložily soudu lékařské zprávy. Pokud by soud odmítl provést jimi navržené důkazy, porušil by řadu doporučení a rozhodnutí a jednal by v rozporu s nařízeními ministerstva spravedlnosti i Městského soudu v Praze, které byly publikovány na jednotlivých portálech obecných soudů, ve výsledku by pak diskriminoval žalované ve prospěch žalobců. Tzv. lex covid vycházel právě z mimořádné situace „kdy tímto způsobem stát prodloužil lhůty v rámci o.s.ř. k uplatňování nároků jednotlivých účastníků“. S ohledem na uvedené důvody jsou žalované přesvědčeny, že soudy obou stupňů chybně posoudily uvedené otázky aplikace procesních předpisů vztahujících se ke koncentraci řízení, při svém rozhodování vycházely z běžné praxe a vůbec nevzaly v úvahu uveřejněná doporučení a stanoviska ministerstva spravedlnosti uveřejněná ve Sbírce zákonů jako lex covid.
Žalobce a) ve vyjádření k dovolání žalovaných uvedl, že skutkové i právní závěry soudů obou stupňů jsou věcně správné, stejně jako i stanovisko, že důvody uváděné žalovanými jako okolnosti, které způsobily zmeškání lhůty, nemohou představovat omluvitelné důvody znemožňující nebo podstatně ztěžující možnost důkazy navrhnout (§2 odst. 1 lex covid). Odkázal na judikaturu správních soudů k obdobně formulovanému ustanovení §3 odst. 1 a 2 lex covid (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.5.2020, č.j. 55 A 43/2020-46, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.1.2021, č.j. 1 Afs 305/2020-33), ze které dovozuje, že obecný odkaz na omezení volného pohybu osob v době vyhlášeného nouzového stavu nemůže představovat omluvitelný důvod pro zmeškání koncentrační lhůty k uplatnění důkazních návrhů, zejména za situace, kdy se jednalo jen o označení důkazů (nikoli zajištění důkazů) advokátem žalovaných. Protože žalované nejen že neosvědčily, ale ani netvrdily žádné skutkové okolnosti, které by mohly vést k prominutí zmeškání lhůty podle §2 odst. 3 lex covid, žádost o prominutí zmeškání lhůty podaly až 5.6.2020 (přičemž lhůta marně uplynula dnem 1.6.2020), a navíc dovolání není přípustné ve smyslu §236 odst. 1 a 237 o.s.ř., navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací) dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť vyřešení otázky, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení možnosti prominutí zmeškání lhůty k učinění úkonu podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen „lex covid“), soudem odvolacím i soudem prvního stupně, není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není žádného důvodu k tomu, aby již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 30.4.2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, vyslovil, že prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení §2 odst. 1 lex covid není automatickou reakcí soudů na existenci mimořádného opatření, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a osvědčit, že žadateli (účastníkovi) bylo mimořádným opatřením provedení zmeškaného úkonu znemožněno nebo podstatně ztíženo, že žadatel (účastník) je tedy povinen tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla na jeho možnost provést zmeškaný úkon zásadní dopad, že tento závěr je jednoznačně v souladu s jazykovým, logickým i účelovým výkladem uvedeného ustanovení, kdy zejména smysl a účel posuzované normy vyplývá z důvodové zprávy (srov. též k problematice interpretace právních norem nálezy Ústavního soudu ze dne 24.9.1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 10.11.1999, sp. zn. I. ÚS 315/99, ze dne 18.12.2002, sp. zn. II. ÚS 369/01, k otázce významu teleologického výkladu pak např. Veverka V., Boguszak J., Čapek J., Základy teorie práva a právní filozofie, Praha: Codex, 1996, s. 136), a že pro posouzení toho, zda tvrzené důvody skutečně bránily účastníku učinit příslušný procesní úkon, je nutné přihlížet k okolnostem konkrétního případu, přičemž dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 24.3.2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, vyslovil, že k prominutí zmeškání lhůty nemají soudy automaticky přistupovat toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů znemožněno nebo podstatně ztíženo provedení zmeškaného úkonu, tj. že omezení plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu §1 lex covid) mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit. Poukázal také na to, že i když vyhlášením nouzového stavu byla patrně dotčena i zástupkyně dovolatelky (advokátka), má tato k dispozici prostředky plnohodnotné dálkové komunikace, pomocí nichž by měla být schopna i během mimořádných opatření komunikovat s orgány veřejné správy na dálku. Uzavřel, že personálně a organizačně omezený chod advokátní kanceláře v době nouzového stavu sám o sobě nelze považovat za důvod omluvitelný, který by spočíval v mimořádném opatření při epidemii a který by znemožnil či podstatně ztížil zástupkyni žalobkyně včas podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Vycházeje z uvedených rozhodnutí dovolacího soudu, nelze shledat opodstatněným názor dovolatek v dané věci, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že použitá aplikace práva je v rozporu s přirozeně právním chápáním výkladu zákonných ustanovení. Je zcela zřejmé, že soudy obou stupňů zvažovaly vážnost a složitost situace účastníků řízení v době nouzového stavu (což se projevilo již velkoryse stanovenou lhůtou 45 dnů k doplnění tvrzení a důkazních návrhů), současně však také přihlížely k tomu, že úkon, který měly žalované vůči soudu učinit, nevyžadoval, aby navrhované důkazy přímo opatřovaly a za tím účelem „opouštěly domov“ (stačilo pouhé označení listin, svědků a případných dalších důkazů), a uvážily také to, že obě žalované jsou zastoupeny advokátem. Tyto úvahy se nejeví jako zjevně nepřiměřené okolnostem případu. I kdyby bylo možné tvrzené důvody zmeškání lhůty k doplnění tvrzení a navržení důkazů považovat za omluvitelné, nelze přehlédnout, že návrh na prominutí zmeškání lhůty k tomuto úkonu byl žalovanými podán až po uplynutí patnáctidenní lhůty od ukončení nouzového stavu, kterou stanoví ustanovení §2 odst. 3 lex covid (v návaznosti na ustanovení §2 odst. 1, které umožňuje prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii). U takto zákonem pevně dané lhůty (prodlužující v dané věci již soudem určenou lhůtu k provedení úkonu) není žádný prostor pro výklad, jehož prostřednictvím by ani tato prodloužená lhůta nemusela platit, jak naznačují žalované v dovolání.
Není-li dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu