ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2775.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2775/2020-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Kpt. Vajdy 3046/2, proti žalovaným 1) K. L. , narozenému XY, omezenému ve svéprávnosti, bytem XY, zastoupenému opatrovnicí K. L., narozenou XY, bytem shodně s žalovaným 1), 2) Š. L. , narozené XY, bytem XY, 3) Č. P. , narozenému XY, bytem XY, 4) J. J. , narozené XY, bytem XY, a 5) Stavebnímu bytovému družstvu Poruba , se sídlem v Ostravě-Porubě, Porubská 1015/17, identifikační číslo osoby 004 08 441, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 283/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2020, č. j. 71 Co 405/2019-466, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. srpna 2019, č. j. 37 C 283/2015-417, rozhodl o zastavení řízení o dovolání (výrok I.) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“) ze dne 21. srpna 2018, č. j. 71 Co 260/2018-314, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. června 2018, č. j. 37 C 283/2015-303, o zastavení řízení o opakované žádosti žalobkyně o přiznání osvobození od soudních poplatků a o zastavení řízení o odvolání proti předmětnému rozsudku. Dále soud prvního stupně rozhodl, že se nepřipouští zastoupení žalobkyně obecnou zmocněnkyní D. K. (výrok II.) a že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 10. února 2020, č. j. 71 Co 405/2019-466, výrokem I. rozhodl, že se usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku II. mění tak, že se nepřipuštění zastoupení žalobkyně obecnou zmocněnkyní D. K. nevyslovuje, výrokem II. usnesení soudu prvního stupně v jeho výrocích I. (o zastavení dovolacího řízení) a III. (o náhradě nákladů dovolacího řízení) potvrdil, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti části výroku II. usnesení odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně o zastavení předmětného dovolacího řízení, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., avšak nevymezila v něm žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil dovolací důvod i předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že převážná část dovolací argumentace představuje prostou právní polemiku dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu či procesním postupem soudu prvního stupně ohledně jeho předmětné výzvy k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Takováto prostá polemika ovšem – jak již shora bylo vyloženo – sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Vymezila-li dovolatelka v dovolání předpoklad přípustnosti svého dovolání (viz shora vyložený pod bodem ad 4/) s tím, že: „otázka procesního práva, kterou se zabýval odvolací soud (že dovolatelka i přes výzvu soudu prvního stupně ohledně zaplacení soudního poplatku z dovolání v nesprávné výši, měla zaplatit soudní poplatek v zákonné výši 4.000,- Kč) , má být dovolacím soudem posouzena jinak“ , pak v jejím dovolání absentuje vyložení, jak dosud předmětná procesní otázka byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
V návaznosti na posledně uvedené je třeba připomenout, že odvolací soud při rozhodování přihlédl k rozhodovací praxi dovolacího soudu, přičemž v této souvislosti výslovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, které dovolatelka při své prosté právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu zcela pomíjí. Chtěla-li tedy dovolatelka dosáhnout toho, aby se Nejvyšší soud mohl zabývat posuzováním přípustnosti dovolání, měla v takovém případě vedle zformulované procesní otázky, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, vyložit stávající rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež tuto otázku procesního práva (a jak) již vyřešila, a alespoň ve stručnosti uvést argumenty, proč by podle jejího názoru měla být tato procesní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Takový procesní postup ovšem dovolatelka nezvolila, neboť své dovolání pojala pouze jako prostou právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, případně s procesním postupem a rozhodováním soudu prvního stupně, což přípustnost dovolání nezakládá.
Namítá-li dovolatelka v dovolání také, že: „otázka procesního práva, kterou se zabýval odvolací soud, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud judikatorně dostatečně vyřešena, resp. že otázka procesního práva, kterou se zabýval odvolací soud, má být dovolacím soudem posouzena odlišně od toho, jakým způsobem tuto otázku posoudil Krajský soud v Ostravě, resp. Okresní soud v Ostravě v rozhodnutích napadených tímto dovoláním“ , pak dostatečně (při konstrukci své dovolací argumentace) nereflektuje – s přihlédnutím k právní úpravě dovolacího řízení – že z povahy věci může být v konkrétním případě splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, což znamená, že splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, in htpps://nsoud.cz).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou uplatněná argumentace, že: „…jakýkoliv jiný postup (zejména postup, který v daném případě zvolil Krajský soud v Ostravě, resp. Okresní soud v Ostravě) koliduje se zásadami práva na spravedlivý proces v liberálně demokratickém právním státě.“ , neboť ani v této souvislosti dovolatelka nevymezila předmětnou právní otázku z pohledu předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
K posledně uvedenému Nejvyšší soud dodává, že ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15, in https://nalus.usoud.cz ), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
K věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavně právní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, respektive předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavně právní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud v tom kterém rozsahu nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu).
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobkyně ani v této části neobsahuje odpovídající dovolací (zde ústavně právní) argumentaci, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání, tj. zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu v dovolání namítané (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelkou (jejím advokátem) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu