ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2831.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2831/2020-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D, v právní věci žalobkyně M. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované M. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 24/2013-123, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2020, č. j. 19 Co 236/2019-146, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. května 2019, č. j. 104 C 24/2013-123, výrokem I. rozhodl: „žaloba se zamítá v plném rozsahu“ a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nepřisvědčil žalobkyni, pokud se domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným částem pozemků, jež byly vymezeny označeným geometrickým plánem, a které (ve stručnosti vyjádřeno) žalobkyně společně s pozemky, jež na základě kupní smlouvy ze dne 19. února 2007 koupila od původních vlastníků, rovněž užívala.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dále vyložil, že: „Hranice pozemků, které jsou ve vlastnictví žalobkyně a jsou označené XY a XY a pozemků ve vlastnictví žalované označené XY a XY , byla ve skutečnosti tvořena oplocením, a to v jiné části než odpovídalo hranici pozemků zaznamenaných v katastrálním operátu. Toto oplocení zde však existovalo více než 40 let a za hranicí pozemků ho považovali po celou dobu svého vlastnictví i právní předchůdci žalobkyně, kteří předmětné pozemky XY a XY nabyli v roce 1984. Pokud tedy právní předchůdci dle tvrzení samotné žalobkyně (které bylo prokázáno i výpovědí svědka V. F.) takto dlouhou část pozemků XY a XY (označené jako XY , XY a XY ) v dobré víře užívali, sami je vydrželi. Nebylo však prokázáno, že by tyto pozemky na žalobkyni převedli. Převedli na ni pouze pozemky XY a XY , a to ve výměře dané příslušným katastrálním operátem. Žalobkyně si nemůže při uplatňování práva vydržení části sousedního pozemku započítávat dobu, po kterou ji měli v držbě její právní předchůdci, jestliže tito již sousední pozemek vydrželi. I kdyby se totiž manželé S. stali vydržením vlastníky pozemků nyní označených XY , XY a XY , pak tyto pozemky písemnou kupní smlouvou ze dne 19. 2. 2007 na žalobkyni nepřevedli, předmětem převodu v této smlouvě byly pozemky XY a XY . Ostatně žalobkyně ani sama nic jiného netvrdí a neprokazuje (tyto závěry se opírají o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR např. ve věcech 22 Cdo 2002/2006, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, 22 Cdo 1066/2015, 22 Cdo 90/2018 aj.). V projednávané věci mohla žalobkyně vydržet pozemek a se svou žalobou uspět pouze za předpokladu, že by sama splnila podmínky vydržení. Žalobkyni však vydržecí doba 10 let neuplynula, sousední pozemky nabyla v roce 2007, v dobré víře přestala být v roce 2012, kdy se začala bránit stavbě nového plotu, se kterou soused započal.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dál již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2020, č. j. 19 Co 236/2019-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (ohledně nesprávného právního posouzení věci, pokud odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že je vlastnicí „vymezitelné části zemského povrchu, který je evidenčně veden v katastru nemovitostí jako část pozemku XY a XY v k. ú. XY , okres XY “ , které specifikovala prostřednictvím označeného geometrického plánu) a vymezuje následující předpoklady přípustnosti svého dovolání.
Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu jednak závisí na řešení následující otázky hmotného práva: „Je při převodu vlastnického práva k nemovité věci, kterou je pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako pozemková parcela s vlastním parcelním číslem, určujícím jeho vymezení tak, jak odpovídá vůli smluvních stran při zohlednění objektivních hranic takového pozemku vymezených stavbou plotu, nebo jsou určujícím jeho hranice evidované v příslušné katastrální evidenci?“ Při řešení této otázky se měl odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlit od rozhodovací praxe vyjádřené především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, nebo v rozsudku téhož soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009.
Kromě toho se měl podle názoru dovolatelky odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce vymezení pozemku, jakožto nemovité věci, která je objektem soukromoprávních vztahů, neboť dospěl k závěru, že pro vymezení pozemku je rozhodujícím její označení v příslušné katastrální evidenci, nikoliv faktický stav.“
K uvedeným právním otázkám dovolatelka předkládá svou dovolací argumentaci, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, která se podle jejího názoru k této materii vztahuje.
Kromě toho dovolatelka ve svém dovolání namítá (již však bez právně relevantního vymezení některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř.), že: „Právní závěr odvolacího soudu o tom, že právní předchůdci žalobkyně nepřevedli své vlastnické právo k žalovaným částem pozemku pouze z toho důvodu, že tuto část formálně neoznačili v kupní smlouvě, je tak neudržitelný a vedl by ke vzniku mimořádně absurdnímu právnímu stavu. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že manželé J. a L. S. a manželé K. a M. S. jsou vlastníci dotčené části tohoto pozemku z důvodu jejího vydržení. Přijetí takového závěru by bylo ovšem ve zjevném rozporu s principy, na kterých stojí základy soudnictví jakéhokoliv demokratického právního státu, tedy efektivní a účelná ochrana zohledňující praktickou realitu běžného života. Tato ochrana práv zakotvená i v ust. §1 OSŘ se projevuje tím, že soudy jsou především povinny právní normy vykládat vzhledem k jejich skutečnému smyslu a účelu, který není možné hledat jen v jejich textu. Tak je tomu i v případě této věci, kdy otázku nabytí vlastnického práva dle kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2007, resp. jeho rozsahu nelze posuzovat ryze formálně podle měřítek stanovených katastrálními zákony, ale tak, aby došlo k uspořádání právních vztahů podle smyslu a účelu zakotvenému v příslušných právních normách. Je přitom zcela absurdní, aby v situaci, kdy je dlouhé roky respektován určitý status quo (v této věci již přes 50 let) a kdy následně dochází k nakládání s právy v mezích status quo, soud tento status quo narušil na základě pouhého formálního výkladu právních norem. Závěr odvolacího soudu je tak nesprávný především co do výsledku, který přináší…Je zjevné, že odvolací soud nezajistil spravedlivou ochranu soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků a že řízení před odvolacím soudem nevedlo ke spravedlnosti a upevnění zásad soukromého práva, když nerespektoval jednak autonomii vůle smluvních stran a jednak objektivní okolnosti pro dané místo a čas a individuální okolnosti daného případu, čímž bylo zasaženo do jejího Listinou základních práv a svobod garantovaného práva na vlastnictví a práva na spravedlivý proces.“
S ohledem na uvedenou dovolací argumentaci dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně, rozhodne o určení vlastnického práva dovolatelky ve smyslu její žaloby a přizná dovolatelce náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř. přípustné.
Je tomu tak z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení dovolatelkou shora zformulovaných (dvou) právních otázkách, které se týkají problematiky vymezení pozemků v převodní smlouvě (tj. co je pro takové vymezení a následné nabytí vlastnického práva právně rozhodné, zda údaje podle stavu zápisu v katastru nemovitostí či faktický, respektive právní stav, který se dosud nepromítl do katastru nemovitostí, a to s ohledem na vůli smluvních stran).
Jak se podává z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud zcela přisvědčil – s odkazem na označenou judikaturu dovolacího soudu – právnímu posouzení věci soudem prvního stupně v závěru, že: „nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započíst dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel.“ Na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu závisí, přičemž dovolatelka uplatněnou dovolací argumentací proti tomuto právně kvalifikačnímu závěru odvolacího soudu právně relevantním způsobem (řádně vymezenou příslušnou variantou předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; k tomu viz ještě poznámky níže) nijak nebrojí.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z kontextu dovolání, a to především ve vazbě na dovolatelkou vedenou prostou skutkovou a právní polemiku (nacházející se v závěru jejího dovolání) s odvolacím soudem, lze snad vyvodit, že dovolatelka nesouhlasí s rozsouzením této věci, které v konečném důsledku – v poměrech demokratického právního státu – vyznívá nespravedlivě a zasahuje do jejích ústavně zaručených práv (jejího práva na vlastnictví a dále práva na spravedlivý proces). Dovolatelka tak asi touto částí své argumentace nepřímo cílí na právně kvalifikační závěr odvolacího soudu, jenž se opírá o citovanou judikaturu Nejvyššího soudu. Pak ale tedy měla způsobem vyloženým v předchozím odstavci odpovídajícím způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti svého dovolání, tj. že dovolacím soudem vyřešená právní otázka, z kteréžto judikatury ve skutkových poměrech této věci vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), by měla být (a proč) posouzena jinak.
Dovolatelka tedy v případě této varianty měla v dovolání stručně vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, což však neučinila. Za této procesní situace ovšem dovolací soud není oprávněn dotvářet za dovolatelku chybějící právně relevantní dovolací argumentaci (zde v části vymezení odpovídající varianty předpokladu přípustnosti dovolání). Přitom samotná prostá právní polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu (s jeho právním posouzením věci) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Jinými slovy řečeno, zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby – zastoupen advokátem coby osobou znalou práva – způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil dovolací důvod i předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Dovolací soud nepřehlédl, že v rámci dovolací argumentace dovolatelka mj. namítá, že vydaným rozhodnutím odvolacího soudu mělo dojít k porušení jejího práva na vlastnictví a na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních právo a svobod; nicméně ani za takto užité dovolací argumentace neměl Nejvyšší soud vytvořeny podmínky k tomu, aby se z tohoto pohledu mohl vůbec zabývat přípustností dovolání.
Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu na https://nsoud.cz ), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
K věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavně právní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci [(např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou); k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. října 2020, sp. zn. III. ÚS 2454/19].
Ve shora uvedeném směru ovšem dovolatelka své dovolání neprecizovala.
Konečně Nejvyšší soud také nepřehlédl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně (zformulovaný tak, že) „Žaloba se zamítá“ , ve smyslu ustálené rozhodovací práce dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 942/2006) představuje pro svou neurčitost jinou vadu řízení, která – pokud odvolací soud takovýto prvoinstanční rozsudek potvrdil (k čemuž v tomto případě došlo) – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nicméně k takové vadě by mohl dovolací soud přihlédnout, respektive ji promítnout do případně vydaného kasačního rozhodnutí jen v případě přípustnosti dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), o kteroužto situaci se zde nejedná.
K posledně uvedenému je třeba také dodat, že vydané rozhodnutí odvolacího soudu v řešení shora uvedené právní otázky, jejíž řešení dovolatelka ve svém dovolání právně relevantním způsobem nenapadá, je odůvodněno přímým odkazem na judikaturu dovolacího soudu, která je podle názoru odvolacího soudu ve skutkových poměrech této věci plně uplatnitelná. Dovolacímu soudu přitom nepřísluší sanovat v tom kterém rozsahu nedostatky dovolání dovolatele s cílem, aby byly vůbec vytvořeny podmínky k posuzování přípustnosti podaného dovolání. V této věci se přitom z pohledu dovolacího soudu nejednalo o případ, jenž by měl ve smyslu aktuálně vydaného nálezu Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2021, sp. zn. IV. ÚS 2103/20, vést k případnému zásahu dovolacího soudu ve formě vydání kasačního rozhodnutí, a to kupř. s ohledem na prozařující okolnost, že v předchozích řízeních mělo ze strany rozhodujících soudů dojít k porušení toho kterého základního práva dovolatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces. Dovolatelka byla v řízení zastoupena osobou znalou práva (advokátem), soud prvního stupně v řízení provedl procesně korektním způsobem dokazování, zjistil a v odůvodnění svého rozsudku zákonu odpovídajícím způsobem vyložil svá skutková zjištění, závěr o skutkovém stavu, který posléze podrobil právnímu posouzení, a to i s odkazem na označenou judikaturu dovolacího soudu. V odvolacím řízení se na podkladě odvolací argumentace správností skutkových zjištění a právním posouzením věci zabýval odvolací soud, který shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a řádně odůvodněný; proto odvolací soud na tento prvoinstanční rozsudek pro stručnost zcela odkázal, přičemž v odůvodnění svého rozsudku připomenul stěžejní judikaturu Nejvyššího soudu, která na danou věc doléhá. Této nosné právně kvalifikační konstrukci odvolacího soudu dovolatelka ve svém dovolání nijak - jak již shora bylo vyloženo - nebrojí, přičemž nelze ani dospět k závěru, že by dovolatelce mělo být v předchozích řízeních upřeno právo na spravedlivý proces. Sama okolnost, že dovolatelka spatřuje právní podstatu řešené věci (z hlediska jí uplatněné dovolací argumentace vymezené podle §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř.) zcela jinde, než shledal odvolací soud, přípustnost jejího dovolání nezakládá.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu