ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2841.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2841/2020-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce L. Š. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovanému Zemědělskému družstvu „Agrofarma“ v likvidaci , se sídlem v Praze 4 – Cholupicích, Podchýšská 11, identifikační číslo osoby: 003 14 579, zastoupenému JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 157/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2020, č. j. 27 Co 31/2020-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Staňka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 43.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2019, č. j. 3 C 157/2019-58, zamítl (výroky I. a II.) žaloby, kterými se žalobce domáhal jednak určení, že: „smír uzavřený mezi Zemědělským družstvem Zvole v likvidaci, se sídlem Psáry – Štědřík, okres Praha – západ, PSČ 252 44, IČO: 00107557, a žalovaným před Krajským soudem v Praze dne 14. 11. 2018 pod č. j. 29 Co 713/2013-753, je vůči žalobci relativně neúčinný“ , a dále „určení, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018 pod č. j. 29 Co 713/2013-753, je vůči žalobci neúčinné.“ Navazujícími výroky III. a IV. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení vzal za „prokázáno, že v době uzavření soudního smíru měl žalobce proti Zemědělskému družstvu Zvole v likvidaci vymahatelnou pohledávku. Bylo prokázáno, že Zemědělské družstvo Zvole v likvidaci v době, kdy žalobce nabyl tuto pohledávku, již zaniklo. Pohledávka byla tedy v té době nedobytná a nebyla nijak zajištěna. Žalobce nabyl pohledávku přesahující částku 13 mil. Kč za sjednanou úplatu ve výši 50 000 Kč…Je pravdou, že usnesením o schválení smíru Krajským soudem v Praze se stal vlastníkem všech předmětných nemovitostí žalovaný, pohledávka žalobce za Zemědělským družstvem Zvole v likvidaci tedy nemohla být uspokojena. Nicméně otázkou je, zda Zemědělské družstvo Zvole v likvidaci učinilo v řízení úkon – návrh na schválení soudního smíru s úmyslem zkrátit věřitele – žalobce a zároveň, zda druhé straně – žalovanému musel být takový úmysl Zemědělského družstva Zvole v likvidaci znám nebo byl-li takový úmysl žalovanému znám. Tyto skutečnosti dle názoru soudu prokázány nebyly…Dalším důvodem, proč byla žaloba zamítnuta, je skutečnost, že usnesení o schválení smíru bylo vydáno Krajským soudem v Praze, smír byl schválen podle ust. §99 o. s. ř., podle něhož soud schválí smír, když neshledá rozpor s právními předpisy. Krajský soud v Praze…žádný rozpor s právními předpisy neshledal. Pokud by tedy zdejší soud vyhověl návrhu a určil, že smír schválený Krajským soudem v Praze je vůči žalobci relativně neúčinný, jednalo by se o zpochybnění soudního rozhodnutí a náznak, že toto soudní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Takového však z rozhodnutí Krajského soudu v Praze nevyplývá.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2020, č. j. 27 Co 31/2020-98, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (byť na základě jiného právního posouzení, než učinil soud prvního stupně; k tomu viz níže) - potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku III. způsobem, jak se podává z výroku II., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud stran skutkových zjištění přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce se stal „věřitelem pohledávky jako postupník po společnosti CML s. r. o., která měla tuto pohledávku zjištěnou v průběhu konkursu úpadce ZD Zvole v likvidaci. Pohledávka zůstala v konkursu neuspokojena ve výši 13 554 769,88 Kč. Konkurs na majetek úpadce ZD Zvole v likvidaci byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení a následně byl i tento subjekt (dočasně) vymazán z obchodního rejstříku. Žalobce pohledávku získal po konkursu ‚jako nedobytnou‘ a nezajištěnou za úplatu ve výši 50 000 Kč.“
Dále odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku (dále již „odůvodnění rozsudku“) zdůraznil, že: „pokud jde o průběh konkursu na majetek ZD Zvole, kde byla uvedená pohledávka přihlášena předchůdcem žalobce a kde došlo též k soupisu všech předmětných nemovitostí do majetkové podstaty úpadce, bylo správně zjištěno, že se žalovaný (tehdy v pozici žalobce) úspěšně domáhal proti správci konkursní podstaty úpadce (ZD Zvole) vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 53 CmI 103/2003 vyplývá, že krajský soud jako soud prvního stupně rozhodl o vyloučení všech předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce ZD Zvole…Ve vztahu ke všem předmětným nemovitostem byl uvedený rozsudek potvrzen Vrchním soudem v Praze, a to rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 15 Cmo 143/2008-460…K dovolání správce konkursní podstaty rozhodoval Nejvyšší soud, který svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, č. j. 29 Cdo 2463/2009-487, dovolání zamítl. V odůvodnění jasně považoval za rozhodující, že žalobce prokázal ‚nejen to, že majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jemu.‘…Následně pak byla odmítnuta ústavní stížnost správce konkursní podstaty proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1128/09.“
Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu v odůvodnění rozsudku mj. vyložil, že „pravomocné rozhodnutí v incidenčním konkursním sporu má účinky závaznosti a nezměnitelnosti (materiální právní moci) jen v rámci daného konkursu. Po jeho ukončení již nikoli…To však neznamená, že uvedená rozhodnutí nemají žádný význam. Minimálně jde při shodných skutkových zjištěních o existenci a obsahu tehdejších úkonů a aktů…o relevantní prejudikaturu…Z těchto rozhodnutí proto odvolací soud vycházel…V tomto směru…Nejvyšší soud již tehdy posuzoval v intencích judikatury Ústavního soudu kolizi jednotlivých práv a ideu spravedlnosti pro danou konkrétní situaci nástupnických družstev. Pokud tehdy při řešení upřednostnil (a Ústavní soud to aproboval), že v kolizi práva žalovaného (tehdy žalobce) a konkursních věřitelů úpadce je třeba dát přednost ochraně práv žalovaného (tehdy žalobce), tedy vzniku jeho vlastnického práva, musí to platit tím spíše pro obdobnou kolizi žalovaného a současného žalobce (nástupce jednoho z původních věřitelů úpadce), který vymáhá pohledávku zakoupenou již jako ‚nedobytnou‘ a nezajištěnou po skončení konkursu, za nepatrný zlomek její nominální hodnoty. To vše ve zjevné snaze zvrátit historické události a vytěžit (pouze pro sebe) z formálních nedostatků historických listin to, co se nepodařilo vytěžit ani správci konkursní podstaty v rámci konkursního řízení a později ani ZD Zvole (žalovanému) v trvajícím řízení o určení vlastnictví, který závěry uvedených konkursních rozhodnutí…při uzavření napadeného smíru také respektoval.“
K předmětu žalob odvolací soud uvedl, že: „v první řadě nelze účinně odporovat usnesení o schválení soudního smíru, jak žalobce výslovně navrhoval. Usnesení totiž není ‚právním jednáním‘ v rovině soukromého práva, natož právním jednáním ‚dlužníka‘, ale vrchnostenským aktem (rozhodnutím) soudu (jde o tzv. acta iure imperii), a to i u schválení soudního smíru. Ke změně nebo zrušení soudního rozhodnutí existují pouze řádné nebo mimořádné opravné prostředky…Jinou otázkou je relativní neúčinnost samotného smíru, který byl soudním rozhodnutím schválen, jak žalobce také navrhoval. Zde jde nepochybně o jednání dlužníka a nikoli soudu a vyvstává otázka, zda procesní úkon učiněný v soudním řízení může představovat odporovatelné právní jednání.“
V návaznosti na výše uvedené odvolací soud mj. zaujal právní názor (nyní v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud), že: „právním jednáním, kterým se majetek dlužníka zkracuje, může být i soudní smír, ale jen tehdy, má-li vedle procesních účinků i hmotněprávní účinky v tom smyslu, že svým obsahem nově směřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv (např. jde-li o narovnání, konstitutivní rozdělení, vypořádání apod.). Deklaratorní soudní smír takové hmotněprávní účinky nemá, má jen procesní účinky, proto mu odporovat nelze. Lze tedy shrnout, že podle názoru odvolacího soudu napadený soudní smír nepředstavuje zkracující právní jednání , a to ani úplatné ani ‚bezúplatné‘, jak žalobce tvrdil, neboť majetek dlužníka se jím nijak nezmenšil. Proto na něj nedopada (jí) ani podmínky odporovatelnosti uvedené v §590 o. z. ani podmínky uvedené v §591 o. z., jak žalobce akcentoval ve svém odvolání. Napadeným smírem byl pouze odstraněn rozpor mezi faktickým právním stavem a stavem zápisu v katastru nemovitostí. Nešlo o žádné rozdělení či vypořádání, jak žalobce tvrdil, ale výslovně o ‚určení‘ (již existujícího) vlastnického práva žalovaného (tehdy žalobce). Právní stav vlastnictví tu byl založen již v roce 1991 na základě shora popsaných právních skutečností při rozdělení původního družstva, při němž vzniklo vlastnické právo obou nástupnických družstev, pouze tu byl po určitou dobu spor o způsob tehdejšího rozdělení, včetně (teoretického) vzniku spoluvlastnictví. Všechny předmětné nemovitosti ale již tehdy připadly jen žalovanému.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, a to do části meritorního výroku I., kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení právní neúčinnosti vůči žalobci shora již označeného soudního smíru, a dále proti nákladovým výrokům II. a III.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem při posuzování žalobou napadeného soudního smíru.
Předpoklady přípustnosti dovolání dovolatel vymezil s tím, že odvolací soud se:
1. „…v rozsudku odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ČR v otázce hmotného práva, a to a) ohledně předpokladů vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty dlužníka (rozhodnutí NSČR ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 86/97);
2. b) ohledně nabytí vlastnického práva k nemovitostem v případě, kdy tyto nejsou v domnělém nabývacím titulu dostatečně identifikovány (rozhodnutí NSČR ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98).“
3. „…dále…rozhodl v rozsudku nesprávně v otázce hmotného práva, která prozatím není v judikatuře Nejvyššího soudu ČR řešena, a to vypořádání vlastnického práva k nemovitostem, které patřily družstvu, které zaniklo podle §9 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví…rozdělením na dvě nástupnická družstva, aniž by došlo k rozdělení konkrétních nemovitostí mezi nástupnická družstva. Tato otázka byla dosud řešena pouze v judikatuře Vrchního soudu v Praze.“
4. „……odklonil od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce procesního práva týkajícího se tzv. překvapivého rozhodnutí, když odvolací soud potvrdil prvostupňový rozsudek o zamítnutí žaloby, avšak ze zcela odlišných důvodů, než učinil soud prvního stupně. Jedná se tedy o překvapivé rozhodnutí.“
V navazující části dovolatel vymezil z jeho pohledu vnímané skutkové okolnosti případu a k vymezenému dovolacímu důvodu a předpokladům přípustnosti dovolání obšírně rozvinul dovolací argumentaci ústící k závěru, že napadané rozhodnutí z pohledu jeho konečného výsledku nemůže v dovoláním dotčeném směru obstát a mělo by být Nejvyšším soudem v tomto rozsahu zrušeno a vráceno odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jeho advokáta) naopak odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalobce. Předně žalobce pomíjí rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se podstaty vylučovací žaloby v konkurzním řízení a v tomto směru připomíná závěry plynoucí z judikatury. Nesdílí rovněž argument žalobce o neurčitosti vymezení předmětných nemovitostí v označených rozhodnutích Krajského soudu v Praze. Rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro žalobce překvapivé již z toho důvodu, že žalovaný ve svém vyjádření ze dne 8. června 2019 argumentoval vyloučením předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty dlužníka a navrhl k tomu odpovídající důkazy, které byly soudem prvního stupně provedeny. Dovolání žalobce tedy není přípustné, Nejvyšší soud by jej měl odmítnout a žalovanému vůči žalobci přiznat náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, ani nekoliduje s dovolatelem označenou nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
Jelikož podle nálezové judikatury může být dovolací důvod, jakož i předpoklady přípustnosti dovolání založeny i na vymezení rozporu rozhodnutí s příslušnou nálezovou judikaturou Ústavního soudu, kterou je třeba pochopitelně ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v rozhodovací činnosti obecných soudů plně respektovat, zabýval se Nejvyšší soud přednostně dovolací argumentací ad 4), v níž dovolatel namítá (ve stručnosti shrnuto), že dovoláním napadené rozhodnutí (roz. v jeho dovoláním – shora již zreferovaném – napadeném rozsahu) je překvapivé, pakliže odvolací soud své meritorní (byť potvrzující) rozhodnutí vystavěl na jiném právním názoru, než soud prvního stupně.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz ), vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.
Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).
Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).
Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou či třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku sice vyplývá, že odvolací soud při zprostředkování své právně kvalifikační úvahy vyložil předcházející souvislosti týkající se dosavadního rozhodování soudů v předmětné konkurzní věci, nicméně v rámci bodu 32 odůvodnění svého rozsudku vyložil podle názoru Nejvyššího soudu pro rozsouzení věci podstatnou okolnost, totiž že esenciální podmínkou odporovatelného právního jednání dlužníka ve smyslu §589 odst. 1 o. z. je, že se nejedná o právní jednání, které zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, přičemž v daném případě mezi účastníky (dlužníkem žalobce a žalovaným) uzavřený smír, jehož předmětem mělo být uznání vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku zapsaného v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného, charakter zkracujícího právního jednání nenaplňuje.
Otázce verifikace, zda popsané jednání naplňuje charakter tzv. zkracujícího právního jednání ve smyslu §589 odst. 1 o. z., bylo podřízeno celé prvoinstanční řízení a v rámci odvolacího přezkumu také i odvolací řízení, přičemž sám žalobce na několik místech své žaloby odlišuje uzavření smíru mezi účastníky od jeho schválení předmětným soudem a v návaznosti na to pak formuluje dva odlišné žalobní požadavky; domáhá se jednak vůči jeho osobě určení právní neúčinnosti předmětnými účastníky uzavřeného (nikoliv však soudem ještě schváleného) soudního smíru, který je třeba chápat (v tomto žalobcem označeném okamžiku) jako podání účastníků vůči rozhodujícímu soudu, a dále určení právní neúčinnosti již rozhodujícím soudem schváleného soudního smíru, což již – s ohledem na rozsah podaného dovolání – není předmětem tohoto dovolacího řízení.
Z vyloženého je tedy zřejmé, že z objektivního hlediska byla otázka, zda předmětnými účastníky uzavřený smír představuje, či nikoliv zkracující právní jednání dlužníka žalobce, předmětem diskuze stran, pročež skutkové okolnosti i daný rozsah projednávané věci před soudem prvního stupně umožňovaly odvolacímu soudu učinit závěr o absenci zkracujícího jednání dlužníka žalobce, přistoupil-li k uzavření smíru ohledně uznání vlastnictví k předmětnému nemovitému majetku ve prospěch žalovaného, byť tento právně kvalifikační úsudek odvolacího soudu nebyl v odůvodnění jeho rozsudku zvolen jako primární – ač podle názoru dovolacího soudu se tak mělo stát (k tomu viz odůvodnění níže) - a následoval až po odvolacím soudem reflektovaném judikatorním stavu plynoucím z daného konkurzního řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že pokud jeden ze dvou na sobě nezávislých právních důvodů, na kterých odvolací soud současně založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku neobstojí, nemůže mít sama tato okolnost vliv na správnost tohoto závěru, jestliže obstojí důvod druhý.
Lze tedy uzavřít, že prostřednictvím uplatněné varianty předpokladu přípustnosti dovolání ad 4 se dovolateli nepodařilo přípustnost jeho dovolání založit.
Esenciální podmínkou pro soudní určení ve smyslu §589 odst. 1 o. z., že předmětné právní jednání dlužníka není vůči jeho věřiteli právně účinné, je, že se jedná o právní jednání dlužníka, které zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele.
Podle §1105 o. z. převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.
Podle §6 věty druhé zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „katastrální zákon“) vklad je zápis do katastru, kterým se zapisují věcná práva, právně ujednaná jako věcná práva, nájem a pacht.
Podle §11 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona vkladem se do katastru zapisuje vznik, změna, zánik, promlčení a uznání existence nebo neexistence (mj.) vlastnického práva.
Rozsudek soudu o určení vlastnictví k nemovitému majetku, stejně jako soudem schválený soudním smír, který má podle §99 odst. 3 o. s. ř. účinky pravomocného rozsudku, sám o sobě nezakládá věcněprávní vztah ve prospěch daného účastníka (účastníků) soudního řízení k předmětné nemovitému majetku, nýbrž představuje toliko veřejnou (a při splnění zákonem stanovených náležitostí) vkladovou listinu, na základě které je teprve příslušným katastrálním úřadem povolen příslušný vklad věcného práva do katastru nemovitostí.
Ani v občanském soudním řízení ovšem nelze vyloučit situaci, pokud jeho účastníci sice uzavřou listinu, byť třeba ne zcela přesně označenou jako „soudní smír“, která (ve skutečnosti) – z hlediska posouzení jejího obsahu – představuje souhlasné prohlášení účastníků ve smyslu §66 odst. 1 poslední věty vyhl. č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů, které se zapisuje vkladem.
Účastníci občanského soudního řízení mohou také mimo projednávanou věc uzavřít ohledně předmětu žaloby, jež se týká určení vlastnického práva k nemovitému majetku (např. při přetrvávajícím duplicitním vlastnictví z předchozí doby), dohodu o narovnání podle §1903 o. z., pokud na jejím základě má dojít k uznání existence nebo neexistence některého z věcných práv, s nímž katastrální zákon v §11 odst. 1 písm. a) až s) připouští zápis ve formě vkladu do katastru nemovitostí (dále též „katastr“).
Ovšem ať již v případě souhlasného prohlášení nebo uzavřené dohody o narovnání půjde toliko o listinu, která sama o sobě nezakládá účastníky zamýšlený věcněprávní účinek, nýbrž představuje – při splnění všech zákonem stanovených náležitostí pro povolení vkladu do katastru – pouze (v tomto případě soukromoprávní) listinu, na jejímž základě lze provést příslušný zápis ve formě vkladu do katastru nemovitostí (k tomu srov. §7 a násl. katastrálního zákona).
Z vyloženého vyplývá, že v případě převodu či uznání vlastnického práva k nemovitému majetku, které se nabývá (až) vkladem do katastru, lze za právní jednání dlužníka, které zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele považovat teprve jednání, na jehož základě došlo vkladem k předmětnému zápisu vlastnického práva (ve prospěch označené fyzické či právnické osoby) do katastru. Je tomu tak z toho důvodu, že teprve vkladem vlastnického práva do katastru se dovršuje proces nabytí vlastnictví k předmětné nemovitosti.
Poněvadž do doby vkladu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru pouze na základě věcné smlouvy nedojde (de lege lata dojít nemůže) ke změně vlastnictví, nelze uvedenou situaci ztotožňovat se situací, kterou upravuje §589 a násl. o. z., tedy že ze strany dlužníka došlo k učinění právního jednání, které zkracuje vykonatelnou pohledávku svého věřitele. Je tomu tak z toho důvodu, že věřitel v popsané situaci, kdy stále nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru podle uzavřené smlouvy nebo souhlasného prohlášení anebo narovnání o uznání vlastnického práva, totiž může svou vykonatelnou pohledávku vymáhat ve vykonávacím (exekučním) řízení, když předmětem výkonu rozhodnutí, respektive exekuce se může stát nemovitost, jejímž vlastníkem je stále dlužník věřitele. Jinými slovy řečeno, z hlediska ustanovení §589 a násl. o. z. jsou významná pouze ta právní jednání dlužníka, která zkracují uspokojení vykonatelné pohledávky jeho věřitele; jen takovým právním jednáním může věřitel s úspěchem odporovat.
V posledně uvedeném směru tedy ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele může dojít až tím, že dlužník přestal být vlastníkem převáděné nemovitosti, což v případě nemovitého majetku zapsaného v katastru nastává až okamžikem provedeného zápisu vkladem do katastru, a to s právními účinky k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu (srov. §10 katastrálního zákona). Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené věcné smlouvy (převodní smlouva, dohoda o narovnání) či listiny (např. souhlasné prohlášení) nezabránil nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové právní jednání směřující k převodu (uznání) vlastnického práva k nemovitosti na jiného dovršeno vkladem do katastru, pak v případě, že tím došlo ke zkrácení uspokojení vykonatelné pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že dlužník učinil právní jednání významné z hlediska §589 a násl. o. z.
Nepostačuje tedy, jestliže dlužník věřitele pouze projeví vůli směřující k právnímu následku, který je způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je totiž třeba, aby jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které (objektivně) vedou ke zkrácení uspokojení vykonatelné pohledávky dlužníkova věřitele.
Ze skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán a nemůže je jakkoli revidovat, vyplývá, že právnické osoby - dlužník žalobce a žalovaný přistoupily dne 9. listopadu 2018 k sepisu listiny označené jako uzavření smíru, jehož předmětem je uznání vlastnického práva k nemovitému majetku (nyní dotčeného předmětnou žalobou), která však nepředstavuje hmotněprávní (soukromoprávní) listinu určenou jako podklad pro vkladové řízení, nýbrž jako podání adresované v dané právní věci rozhodujícími soudu, aby ten takto účastníky uzavřený smír podle §99 odst. 2 o. s. ř. schválil. Jak je zřejmé z dalšího skutkového zjištění soudu prvního stupně (odvolacího soudu), Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 29 Co 713/2013-753, v odvolacím řízení rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. ledna 2003, č. j. 8 C 1424/95-295, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. března 2003, č. j. 8 C 1424/95-304, změnil tak, že schválil mezi účastníky (nynějším žalovaným a dlužníkem žalobce) uzavřený smír, podle kterého se určuje, že nynější žalovaný je vlastníkem označeného (nyní touto žalobou dotčeného) nemovitého majetku.
Nejvyšší soud přitom opětovně připomíná, že podle §99 odst. 3 o. s. ř. takto schválený smír měl účinky pravomocného rozsudku a ve smyslu katastrálních předpisů vydané usnesení uvedeného soudu představovalo veřejnou vkladovou listinu; k příslušnému zápisu vlastnického práva k nemovitému majetku ve prospěch žalovaného bylo proto zapotřebí příslušného rozhodnutí katastrálního úřadu, na jehož podkladě došlo k zápisu vlastnického práva do katastru ve prospěch žalovaného, a to s právními účinky ke dni podání vkladového návrhu (srov. §10 a §14 odst. 2 katastrálního zákona).
Soudem schválený soudní smír přitom nelze úspěšně napadnout odpůrčí žalobou při tvrzení, že jemu předcházející právní jednání dlužníka (nyní) žalujícího věřitele zkracuje uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Schválený soudní smír má účinky pravomocného rozsudku, nepředstavuje právní jednání dlužníka, a proto ani podle §589 a násl. o. z. nemůže být úspěšně odporován.
Meritorní výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že shora označené usnesení Krajského soudu v Praze (schválení předmětného soudního smíru mezi dotčenými účastníky řízení) je vůči žalobci právně neúčinné, žalobce podaným dovoláním nenapadl.
Žalobce své dovolání – pokud jde o meritum věci – výhradně směřoval proti zbývající části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen (jako věcně správný) výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí odpůrčí žaloby směřující proti označenému soudního smíru, který uzavřel dlužník žalobcem s žalovaným.
Jelikož shora již bylo vyloženo, že právní jednání dlužníka žalobce související s uzavřením uvedeného soudního smíru (samo o sobě) nepředstavuje zkracující právní jednání, a protože k témuž závěru (viz tučně vysazený právní závěr z citace právně kvalifikačního závěru odvolacího soudu shora) dospěl odvolací soud, byť ten jako primární důvod k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně spatřoval v reflektování právních poměrů rozsouzených v předmětné konkurzní věci, je nasnadě, že dovolání žalobce není přípustné a že dovolací argumentace žalobce obsažená v rámci shora již zreferované části v bodech 1) až 3) byla zkonzumována právě odvolacím soudem správně vyřešenou právní otázkou, že samotný účastníky uzavřený soudní smír nepředstavuje zkracující právní jednání dlužníka žalobce, proti němuž by bylo lze úspěšně brojit odpůrčí žalobou, respektive uvedenou žalobou se úspěšně domáhat právní neúčinnosti tohoto soudního smíru vůči žalobci.
Dovolání žalobce proti nákladovým výrokům dovoláním napadeného rozhodnutí je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 7. 1. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu