ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3553.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3553/2020-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní č. 255/31, proti žalované I. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Badeniho č. 291/3, o určení dědického práva, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 66/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. 25 Co 198/2020-431, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 25 Co 198/2020-431, není přípustné [§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky posuzování procesních úkonů účastníků (podle jejich obsahu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je představována usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015. Podání žalobce nadepsané „Odvolání žalobce proti usnesení ze dne 14. 5. 2020“, které je žurnalizováno na čl. 421 (dále jen „podání“) neposoudil podle jeho obsahu, pokud dospěl k tomu, že jde pouze o odvolání, a nikoliv rovněž o návrh na prominutí zmeškání lhůty, se kterým je spojen zmeškaný úkon.
Podle ustáleného výkladu podávaného rozhodovací praxí dovolacího soudu platí, že pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. V ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka (podle jeho obsahu) bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1306/2016, ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2780/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1485/2017, a ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1970/2018). Odvolací soud tomuto ustálenému výkladu dostál.
Z obsahu podání totiž nevyplývají ani obecné (§42 odst. 4 o. s. ř.), ani zvláštní náležitosti (§58 odst. 1 o. s. ř.), které jsou návrhu na prominutí zmeškání lhůty vlastní. Žalobce předně nepožádal o prominutí zmeškání lhůty, pouze vymezil omluvitelný důvod (aniž by se dovolací soud jakkoliv – vzhledem k rozsahu dovolacího přezkumu daného položenou otázkou – tímto vyjadřoval k tomu, zda důsledky nouzového stavu projevující se v nezbytnosti péče o nezletilé děti je možno považovat za omluvitelný důvod) a požadoval pokračování v řízení. Přisvědčit lze proto odvolacímu soudu, že z toho nelze bez dalšího usuzovat na to, že by podání žalobce primárně směřovalo k tomu, aby mu bylo prominuto zmeškání zákonné lhůty vyplývající z ustanovení §111 odst. 4 o. s. ř. a v důsledku toho změněno rozhodnutí o zastavení řízení. Zcela zřetelně patrné je to při důsledném odlišení předpokladů, které soud přezkoumává jednak při zastavení řízení pro marné uplynutí lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení (§111 odst. 4 o. s. ř.), jednak při prominutí zmeškání lhůty, což žalobce přehlíží.
Vyjádřeno jinak, podání žalobce není vystavěno na argumentaci ohledně absence podmínek pro zastavení řízení, resp. jeho předčasnosti, protože žalobce se domáhá prominutí zmeškání lhůty s tím, že v tomto specifickém řízení soud bude přezkoumávat (mimo jiné) omluvitelnost důvodu zmeškání, nýbrž se domáhá, aby v rámci přezkumu podmínek pro zastavení řízení zohlednil omluvitelnost důvodu zmeškání lhůty, a to (jak uvedl již odvolací soud – viz bod 13 napadeného rozsudku) je právně irelevantní.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posuzoval podání žalobce z obsahového hlediska a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která byla zmíněna výše, se neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu