ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3686.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3686/2020-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně V. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Štítného č. 30/710, proti žalovaným 1) D. S., narozené dne XY, bytem XY, a 2) F. Š., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova č. 7, o vypořádání společného jmění manželů po smrti manžela, o neplatnost darovací smlouvy a o určení předmětu dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 325/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2019, č. j. 58 Co 271/2019-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladany Zemanové, advokátky se sídlem v Praze 2, Svobodova č. 7.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 58 Co 271/2019-185, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2018, č. j. 10 C 325/2016-129, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že darovací smlouva ze dne 7. 4. 2015 je neplatná, žaloba na určení, že byt č. XY v budově čp. XY, v ulici XY, k. ú. XY, je předmětem dědictví po zemřelém F. Š., a žaloba, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně vyplatit žalobkyni ze společného jmění manželů částku 1,300.000,- Kč; současně odvolací soud tímto rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že na žalobě na určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené dne 7. 4. 2015 zůstavitelem F. Š. a jeho synem F. Š., jejímž předmětem byl byt č. XY v budově čp. XY k. ú. XY, v XY, není ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť jde o otázku předběžnou pro posouzení, zda tento majetek patří do aktiv pozůstalosti po F. Š., a toho se může žalobkyně domáhat v řízení o pozůstalosti. Žalobu na určení, že označený byt patří do pozůstalosti, i žalobu na vypořádání investic ze společného jmění manželů pak odvolací soud shledal jako předčasnou, když v řízení o pozůstalosti dosud nebyl učiněn závěr o tom, že jde o mezi dědici sporný majetek podle ustanovení §162 odst. 2, resp. §172 odst. 2 z. ř. s.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž poukazuje na to, že se odvolací soud odmítl zabývat otázkou předmětu dědictví, které souvisí s otázkou platnosti darovací smlouvy ze dne 7. 4. 2015, nevypořádal se „s tím, že dědici se s pozůstalým manželem nedohodli na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do SJM“, a pro rozhodnutí o žalobě, kterou „uplatňuje žalobkyně svá dědická práva, o která ji zůstavitel zcela úmyslně připravil“, nepoužil obsah ustanovení §747 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Je toho názoru, že „právní posouzení věci, že nebylo vydáno usnesení podle §162 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, je nesprávné, neboť je právem žalobkyně se domáhat i v průběhu dědického řízení svých práv, což se stalo podanou žalobou“. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy dovozuje ze samotného ustanovení §747 odst. 2 občanského zákoníku, „které zcela explicitně dává poškozenému manželovi možnost dovolat se neplatnosti takového právního jednání, kdy druhý manžel jedná v rozporu s ust. §747 odst. 1 občanského zákoníku“. Postup odvolacího soudu považuje za „přepjatě formalistický a zamezující žalobkyni přístup k soudní ochraně, který ani nemá oporu v právních předpisech“. Domnívá se také, že byl porušen i procesní postup, neboť „věc mohla být vrácena notáři k vydání rozhodnutí podle §162 zákona č. 292/2013 Sb.“. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že žaloba podle §747 odst. 1 a 2 občanského zákoníku neslouží k uplatnění dědických práv, toto ustanovení je koncipováno k ochraně bydlení manžela a rodiny před takovým jednáním druhého z manželů, které toto bydlení znemožňuje či ohrožuje. Žalobkyně však není jakkoli ohrožena na bydlení, nic takového v řízení neprokazovala ani netvrdila. Jsou přesvědčeni o správnosti názoru odvolacího soudu, že z ustanovení §747 občanského zákoníku nelze dovodit procesní právo žalobkyně domáhat se určení neplatnosti výrokem soudu. Uvedli také, že v řízení o pozůstalosti žalobkyni výslovně a opakovaně nabízeli zřízení věcného břemene doživotní služebnosti bytu v předmětné bytové jednotce, na tyto nabídky žalobkyně nereagovala, v bytě bydlí, aniž by cokoli platila, z bytu ji nikdo nevyklízí; z toho je patrné, že žalobkyně žalobou sleduje dosažení majetkového prospěchu (dědit spoluvlastnický podíl na bytové jednotce), nikoliv ochranu svého bydlení. Z hlediska domáhání se, že předmětný byt patří do pozůstalosti, souhlasí žalovaní s názorem nalézacích soudů o předčasnosti takové žaloby. Navrhují, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V dané věci žalobkyně v dovolání výslovně neuvedla, v jakém rozsahu označený rozsudek odvolacího soudu napadá, ani který ze čtyř v ustanovení §237 o. s. ř. obsažených důvodů přípustnosti dovolání uplatňuje. Vycházeje z kontextu celého dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1226/17), je při posuzování, zda jsou splněny ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. stanovené náležitosti dovolání, znatelné, že dovolání směřuje proti celému rozsudku odvolacího soudu a že za nesprávné právní posouzení věci žalobkyně považuje názor odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení (vyslovený odvolacím soudem ve vztahu k požadovanému určení neplatnosti darovací smlouvy z důvodu, že jde o otázku předběžnou pro posouzení, zda předmětný byt patří do aktiv pozůstalosti) i názor o předčasnosti žaloby (který odvolací soud vyslovil ohledně požadovaného určení, že předmětný byt patří do pozůstalosti, a ohledně vypořádání investic ze společného jmění manželů na výlučný majetek zůstavitele).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že i když dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti darovací smlouvy a předčasnosti žaloby na určení, že předmětný byt patří do pozůstalosti, a na zaplacení investic ze společného jmění manželů, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu k tomu, aby tyto vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak.
Podle ustanovení §80 o. s. ř. lze žalobu o určení existence právního poměru nebo práva uplatnit, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené soudní praxe (navazující na rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, podle nějž je naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti) má určovací žaloba podle ustanovení §80 o. s. ř. především preventivní charakter a má místo především tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Nejvyšší soud ČR v rozsudcích ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku v okamžiku smrti.
O opodstatněnosti názoru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy ve výše uvedeném smyslu, svědčí již to, že se žalobkyně podanou žalobou současně domáhala i určení, že byt, který byl předmětem darovací smlouvy, patří do pozůstalosti. Takového určení (resp. určení, že zůstavitel byl v době smrti vlastníkem bytu) se domáhat lze, přičemž pro rozhodnutí by bylo třeba jako otázku předběžnou řešit platnost darovací smlouvy; je proto evidentní, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na tom, aby soud samostatně rozhodoval o neplatnosti darovací smlouvy.
Dědici se mohou svých práv domáhat přímo v řízení o pozůstalosti nebo žalobou mimo řízení o pozůstalosti. Uplatnit svá práva žalobou mimo řízení o pozůstalosti podle ustanovení §189 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), sice dědic může ještě před skončením řízení o pozůstalosti (ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, nebo podle současné právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020), předpokladem však je, že jde o práva k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel, resp. spornost mezi dědici konstatoval. V dané věci nebylo zjištěno (přezkoumávat správnost skutkových zjištění dovolacímu soudu nepřísluší), že by v řízení o pozůstalosti po F. Š. bylo vydáno rozhodnutí o vypořádání majetku ve společném jmění manželů (§162 z. ř. s.), proveden soupis pozůstalosti (§172, §177 z. ř. s.) nebo vydáno rozhodnutí o určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti (§180 z. ř. s.), v nichž by soud nepřihlížel k žalobkyní označenému bytu a konstatoval spornost ohledně tohoto majetku a nároků na vnosy ze společného jmění manželů na výlučný majetek zůstavitele. Proto není ani názor odvolacího soudu o předčasnosti zbývajících dvou žalobou uplatněných nároků v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (srov. výše uvedená rozhodnutí).
Není-li dovolání žalobkyně podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu